28 Cdo 4649/2007
Datum rozhodnutí: 26.11.2008
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 4649/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Č. p., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) m. Ú. n. L., zastoupenému advokátem, 2) A. T., s. r. o., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 222/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2007, č. j. 9 Co 336/2005-149, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na nákladech dovolacího řízení částku 6.307,- Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem výše označeným rozhodl ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2004, č. j. 11 C 222/2000-120, ve výroku I. tak, že potvrdil zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva k pozemkům (ve výroku blíže označeným) nacházejících se v k. ú. K. B. a pozemku p. č. 423 v k. ú. N. Výrok II. rozsudku soudu prvého stupně, týkající se nákladů řízení, změnil odvolací soud potud, že se žalobce zavázal nahradit prvému žalovanému náklady řízení před soudem prvého stupně ve výši 6.396,- Kč. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 12.346,- Kč. Mezi žalobcem a druhým žalovaným nebyl nikdo zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níže se žalobce domáhal určení vlastnického práva k pozemkům z titulu jejich tvrzeného vydržení podle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku (dále o. z.). V řízení bylo prokázáno, že veškeré sporné nemovitosti byly ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví města Ú. n. L. Pozemky p. č. 1672 v k. ú. K. B. a p. č. 423 v k. ú. N. nabylo město Ú. n. L. úředním rozhodnutím o konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. v prosinci 1949. Teprve následně se stal vlastníkem všech pozemků Č. stát. Všechny předmětné pozemky nyní přešly do vlastnictví žalovaného 1) podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalobce takřka paralelně nabyl předmětné nemovitosti (resp. chopil se jejich držby) na základě privatizace. Podle odvolacího soudu nabyvatel privatizovaného majetku neodvozuje své právní postavení od státního podniku, který měl k majetku státu právo hospodaření, ale přímo od státu. V případě, že státní podnik vykonával právo hospodaření s majetkem státu, nebyl držitelem tohoto majetku. Do vydržecí doby proto nemohla být v daném případě započtena doba před 1. 1. 1992, po kterou měl právní předchůdce žalobce, tj. S. p. s., předmětné pozemky ve správě. Odvolací soud uzavřel, že žalobce měl předmětné pozemky v oprávněné držbě od jejich nabytí na základě privatizace, tj. od roku 1992, do roku 1995, kdy se dozvěděl o uplatňování vlastnického práva k pozemkům ze strany města Ú. n. L. Z toho vyplývá, že nebyla splněna podmínka nepřetržitosti oprávněné držby po dobu deseti let (srov. § 134 odst. 1 o. z.), a proto se žalobce nestal vlastníkem předmětných pozemků jejich vydržením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o přípustnost pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku a jeho důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel vymezil právní otázku tak, zda může žalobce započíst oprávněnou držbu nemovitostí svými právními předchůdci před 1. 1. 1992 do doby vydržení (byť k nim tito předchůdci měli pouze právo hospodaření). Dovolatel měl zato, že tato otázka byla odvolacím soudem nesprávně posouzena, a proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.



Žalovaný 1) se k dovolání vyjádřil. Ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům, neboť právním předchůdcem žalobce ve vztahu k předmětným nemovitostem byl stát, přičemž hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku nemohly založit dobrou víru jakéhokoli právního předchůdce žalobce, který měl pozemky ve správě. Nebyl tedy splněn žádný ze zákonných předpokladů pro vydržení nemovitostí. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalovanému 1) náhradu nákladů řízení.

Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku.

Dovolání není přípustné.

Z pohledu vydržení je rozhodné, zda právní předchůdce či předchůdci žalobce mohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporných nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 256/2003 a další). Státní plavební správě jako právnímu předchůdci žalobce však svědčilo pouze právo hospodaření s předmětnými pozemky; vlastníkem pozemků byl stát. Významný je též časový aspekt věci - žalobce se měl stát vlastníkem předmětných pozemků ke dni zápisu do obchodního rejstříku, tj. ke dni 6. 5. 1992, a to na základě schváleného privatizačního projektu. Zákon č. 172/1991 Sb. však nabyl účinnosti již dne 24. 5. 1991. Tímto dnem přešly ex lege již dříve do vlastnictví žalovaného 1) předmětné pozemky v souladu s § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Stát tedy nemohl, bez ohledu na otázku vědomosti o konkrétních právních účincích obecní restituce, převést platně předmětné pozemky na žalobce, neboť ke dni jejich převodu již nebyl jejich vlastníkem.

K dovolatelem vymezené právní otázce dovolací soud konstatuje, že právní úprava hospodářských vztahů mezi tehdejšími socialistickými organizacemi, mezi nimiž nebylo většinou převáděno vlastnictví (státní), ale správa národního majetku (viz tehdy platné vyhlášky č. 104/1966 Sb., č. 156/1975 Sb., č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku), vede k závěru, že S. p. s. nemohla být oprávněným držitelem ve smyslu nyní platného ustanovení § 134 odst. 1 o. z. Tento subjekt předmětné pozemky jako národní majetek spravoval; jeho vědomost o výkonu práva prostřednictvím tohoto institutu vylučovala dobrou víru v případné vlastnictví. Ostatně vydržení věci socialistickou organizací tehdejší relevantní právní předpis, jímž byl hospodářský zákoník (zákon č. 109/1964 Sb.) vůbec neznal; je též otázkou, proti komu by bývalo mělo k vydržení dojít (srov. podrobněji rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 135/92, publikovaný v Právních rozhledech č. 3/1995).

Ze závěrů dovolacího soudu je patrno, že odvolací soud při hmotněprávním posouzení věci nepochybil a že posuzované otázky již byly vyřešeny judikaturou dovolacího soudu i nižší instance. Podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. tedy nebyly dány a dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Žalovaný 1) má podle § 243c odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 10.000,- Kč (§ 5 písm. b/, § 14 odst. 1, § 15), krácená ještě o 50 % podle § 18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení) na 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Po zohlednění DPH 19 % představuje výše nákladů žalovaného 1) částku 6.307,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. listopadu 2008

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.

předseda senátu