28 Cdo 4648/2015
Datum rozhodnutí: 05.01.2016
Dotčené předpisy: § 150 o. s. ř.



28 Cdo 4648/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně J. B., P., zastoupené JUDr. Stanislavem Janákem, advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky 379 430 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 165/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j. 17 Co 114/2010 - 190, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j. 17 Co 114/2010-190, se v nákladovém výroku pod bodem III zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako odvolací soud ) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. května 2009, č. j. 23 C 165/2008-52 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. ledna 2011, č. j. 23 C 165/2008-101) v odvoláním napadeném rozsahu tak, že zamítl žalobu v části o zaplacení 214 440 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), dále rozsudek změnil ve výroku pod bodem III o nákladech státu (výrok II) a současně rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok III).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud vyšel z toho, že žalovaný měl ve věci plný úspěch (odkazuje přitom na ustanovení § 224 odst. 1 a 2, a § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o. s. ř. ). Současně shledal důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., pro které (jinak oprávněnému) žalovanému náhradu nákladů odepřel, argumentuje tím, že žalobkyně domáhající se po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nemovitostí byla v dobré víře, že je vlastníkem těchto nemovitostí, jsouc zapsána v katastru nemovitostí na základě výsledků dědického řízení jako jejich vlastník.
Proti rozsudku odvolacího soudu výroku III o náhradně nákladů řízení podal žalovaný dovolání, jež shledává přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které spatřuje v aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. v projednávané věci, pokládaje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat toliko dobrou víru žalobkyně v to, že je vlastníkem nemovitostí (za jejichž užívání se po něm domáhala vydání bezdůvodného obohacení) na základě výsledků dědického řízení. K otázce dobré víry poukazuje i na to, že žalobkyně již v roce 1982 do protokolu o předběžném šetření prohlásila, že její právní předchůdkyně žádné nemovitosti nevlastnila. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek v dovoláním napadeném výroku pod bodem III změnil a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů v plné výši, případně aby rozsudek v tomto výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, které je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jimiž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelem označenou právní otázku procesního práva týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).
Se zřetelem k výši nákladů řízení, jejichž náhrada měla být dovolateli podle dovolání odepřena, je zřejmé, že dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, jež představuje bagatelní hranici přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 (jež bylo uveřejněno pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a jež je spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) uvedl ve shodě se závěry obsaženými např. v nálezech Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, a ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ), že základní zásada, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.
S vědomím toho, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 2862/07). Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 1030/08). K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v § 142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v § 150 o. s. ř.) vykládat restriktivně.
Ve shora citovaném usnesení sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 Nejvyšší soud ve shodě s názory právní teorie (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005) uvedl i tolik, že úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2943/2013, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2940/2013, ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v tom, že předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně a že zejména nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Se shora citovanými závěry ustálené rozhodovací praxe se rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci rozchází. Rozhodnutí dostatečně nereflektuje zásadu úspěchu ve věci (doplněnou zásadou zavinění) coby vůdčí zásadu ovládající rozhodnutí o náhradě nákladů civilního sporného procesu, s tím, že nepřiznání náhrady nákladů řízení (zejména pak nákladů odvolacího řízení) je opatřením zcela výjimečným. Při samotné úvaze o tom, jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., odvolací soud nepřihlížel k poměrům účastníků řízení (zde zejména k poměrům žalobkyně, bez jejichž objasnění jsou předčasné jakékoliv závěry o tom, že uložení povinnosti k náhradě nákladů této účastnici bylo by vůči ní nespravedlivé, v situaci, kdy žalovaný je veřejnoprávní korporací). Úvaha odvolacího soudu o aplikovatelnosti ustanovení § 150 o. s. ř. zakládá se jak vidno i z odůvodnění napadeného rozhodnutí na izolovaném posouzení jediné okolnosti (dobré víry žalobkyně v to, že je vlastníkem nemovitostí, za jejichž bezesmluvní užívání žádala po žalovaném peněžitou náhradu), nikoliv na komplexním posouzení všech okolností sporu a poměrů účastníků (nebo své úvahy v tomto směru odvolací soud odpovídajícím způsobem nevysvětlil). Vedle okolností, které vedly k soudnímu uplatnění nároku (uvažuje-li odvolací soud s dobrou vírou na straně žalobkyně), nelze pak ztratit ze zřetele ani postoj účastníků v dalším průběhu řízení a ostatní shora uváděné relevantní okolnosti.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení správné není a že závěry, k nimž zde odvolací soud dochází (bez posouzení všech okolností dané věci, významných z hlediska aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.), jsou neúplné a přinejmenším předčasné.
Ačkoliv na závěru o neúčelnosti nákladů řízení vynaložených žalovanou rozhodnutí odvolacího soudu založeno není, s ohledem na výše uvedené (a to nejenom se zřetelem k argumentaci žalované) odvolací soud znovu posoudí i tuto otázku, maje na zřeteli jak postavení žalovaného, hlavního města (u něhož lze zpravidla předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení i k uplatňování a obraně práva v občanském soudním řízení), tak ovšem znovu i povahu dané věci, zejména její právní náročnost [z judikatury srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, s jejich reflexí i v judikatuře dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013, nebo usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014].
Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky k tomu, aby nápravu zjednal změnou napadeného rozhodnutí (a současně nejsou dány podmínky ani pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro zamítnutí dovolání), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném nákladovém výroku pod bodem III zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 243a odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. ledna 2016
Mgr. Petr Kraus předseda senátu