28 Cdo 464/2015
Datum rozhodnutí: 04.11.2015
Dotčené předpisy: § 45 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák., § 451 obč. zák., § 107 odst. 1 obč. zák.



28 Cdo 464/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobců: a) M. B. , a b) V. P. , zastoupených JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Milíčova 1670/12, proti žalované: Montované stavby VENEL s. r. o., IČ 60318473, se sídlem v Ostravě-Porubě, Slavíkova 6143/18e, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, o 1,615.729,90 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 192/2009, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2013, č. j. 56 Co 205/2013-221, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2013, č. j. 56 Co 205/2013-221, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 3. 2012, č. j. 29 C 192/2009-159, zamítl žalobu, jíž se žalobci po žalované domáhali zaplacení částky 1,615.729,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) i o vrácení zálohy na znalecký posudek (výrok III.). Žalobci požadovali vydání plnění, jež žalované poskytli na základě smluv o podmínkách výstavby rodinného domku a převodu vlastnických práv k nemovitostem a o úhradě zálohové části ceny budoucího rodinného domku (dále též jen smlouva ), od nichž pro porušení povinností žalovanou odstoupili. Okresní soud na základě provedeného dokazování konstatoval, že mezi účastníky byly platně uzavřeny nepojmenované smlouvy, od nichž žalovaná zamýšlela odstoupit dne 29. 4. 2004 přípisem adresovaným ve smlouvě označenému zástupci žalobců Ing. Radimu Kalandrovi, jenž však, jak bylo žalované známo, již žalobce nezastupoval. Nebylo současně zjištěno, že by se žalobci o odstoupení od smlouvy dozvěděli. Žalovaná následně (dne 30. 4. 2004) prodala předmětné nemovitosti třetím osobám, v důsledku čehož zanikly účastníky sjednané závazky pro nemožnost plnění. Poté (dne 9. 11. 2006) projevili vůli od smlouvy odstoupit žalobci. Požadované plnění je tedy bezdůvodným obohacením žalované, jelikož však byla žaloba podána až po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák., kterážto započala běžet ode dne prodeje nemovitostí, a žalovaná vznesla námitku promlčení, nelze žalobnímu žádání vyhovět.

K odvolání všech účastníků přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Ostravě, jenž jej usnesením ze dne 30. 9. 2013, č. j. 56 Co 205/2013-221, zrušil (vyjma odvoláním nenapadeného výroku III.) a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i závěru, že jednostranné odstoupení od smlouvy žalovanou ze dne 29. 4. 2004 nebylo účinné, neboť bylo předáno toliko Ing. Kalandrovi, jehož zmocnění k zastupování žalobců zaniklo výpovědí už v roce 2002, o čemž byla žalovaná náležitě informována. Ukončením zastupování žalobců Ing. Kalandrou přestala být aktuální i adresa pro doručování smlouvou mezi účastníky situovaná právě k Ing. Kalandrovi. Skutečnost, že žalobcům nebylo odstoupení žalované doručeno, dokládá i jejich dopis z 31. 4. 2005 , v němž hovoří o tom, že byli o písemném oznámení ukončení smlouvy toliko zprostředkovaně informováni. Za daných okolností je současně nadbytečné zabývat se tím, byly-li naplněny předpoklady pro odstoupení žalované od smluv. Smluvní vztah proto zanikl uzavřením zmíněných kupních smluv dne 30. 4. 2004 pro nemožnost plnění, což založilo oběma stranám povinnost vypořádat se dle § 457 a § 458 obč. zák. Subjektivní promlčecí doba u práva na vydání bezdůvodného obohacení dle § 107 odst. 1 obč. zák. počala plynout ode dne 6. 11. 2006, k němuž již žalobci prokazatelně věděli, že žalovaná prodala nemovitosti třetím osobám, a byla zachována ke dni podání žaloby (2. 5. 2008). Tříletá objektivní promlčecí doba běžela od zániku smlouvy o výstavbě, jenž se časově shoduje s účinností kupních smluv ze dne 30. 4. 2004. Nastala-li tedy účinnost kupních smluv před 2. 5. 2005, předchází konec této promlčecí doby okamžiku podání žaloby. Výkon práva vznášet námitku promlčení se zde ovšem současně jeví jako odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Žalovaná v korespondenci se žalobci jejich nárok na vrácení alespoň části prostředků nezpochybňovala, podmiňovala jejich výplatu ověřením správnosti údajů o platebním místě a poté, co žalobci její požadavky splnili, nárok vůči nim výslovně uznala a navrhla uzavření dohody o splátkách. Došlo-li proto ke zmaření účelu smlouvy o výstavbě v důsledku konání žalované, je možno přitakat žalobcům, že výkon práva žalované namítat promlčení odporuje dobrým mravům. Ostatně při zániku smluvního závazku odstoupením žalované dne 29. 4. 2004 by dle ujednání účastníků bylo povinností žalované vypořádat nároky ze smluv vzešlé do jednoho roku od odstoupení od smluv, čemuž ovšem nedostála. Námitku promlčení pak uplatnila navzdory tomu, že mezi účastníky existoval konsensus na vrácení určité částky. Za dané situace je tak akceptovatelná pasivita žalobců a uplynutí objektivní promlčecí doby jim nelze klást k tíži.

Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež se domnívá, že v rozhodnutí řešené otázky změny doručovací adresy, souladu výkonu práva vznést námitku promlčení s dobrými mravy a počátku běhu subjektivní promlčecí doby odpovídají požadavkům zakotveným v § 237 o. s. ř., pročež je na dovolání třeba pohlížet jako na přípustné. Ze zániku zmocnění osoby, jež dle dikce smlouvy zastupovala jednu stranu, nelze dovozovat současně i zánik smlouvou určené doručovací adresy. Ing. Kalandra zastupoval žalobce ve věcech smluvních a současně byl jejich adresou pro doručování písemností. Smlouvou určená doručovací adresa přitom v souladu s § 493 obč. zák. nemohla být měněna úkonem jedné ze smluvních stran, natožpak jednáním třetí osoby. Povinnost žalobců zajistit si přebírání pošty navíc byla výslovně zakotvena v textu smlouvy o výstavbě. Rovněž nelze přehlédnout, že soudy zmiňovaná plná moc zmocněnce nebyla v řízení vůbec předložena. Žalobci pak v přípisech po odstoupení ze strany žalované opakovaně stvrzovali, že jsou s tímto krokem obeznámeni. Závěr o neúčinnosti tohoto odstoupení tedy nemůže obstát.

Neadekvátní a judikaturu Nejvyššího soudu (reprezentovanou například rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4545/2010, sp. zn. 25 Cdo 484/99, či sp. zn. 25 Cdo 1839/2000) nerespektující jsou i závěry odvolacího soudu stran souladu výkonu práva namítat promlčení s dobrými mravy. Žalobcům nic nebránilo v dřívějším uplatnění svého nároku, ostatně již od roku 2002 byli opakovaně právně zastupováni. Jednání o vzájemném vypořádání se týkala odstranění nejasností způsobených žalobci, kteří nebyli schopni identifikovat platby došlé na účet žalované od neznámých subjektů jako platby ze smlouvy, a dále vypořádání nároků žalované vůči žalobcům. Taktéž nelze pominout, že k odstoupení od smlouvy žalovanou vedlo hrubé porušování povinností žalobců neplacení smluvených záloh. S postojem žalované vycházejícím z toho, že od smlouvy řádně odstoupila, byli přitom žalobci obeznámeni od počátku jejich vzájemné komunikace o vypořádání vedené od roku 2005 i při zastupování advokátní kanceláří počínaje rokem 2006.

Dovolatelka dále vyslovila názor, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák. je třeba vztáhnout k okamžiku, k němuž se ochuzený dozví, že došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení tedy k zániku závazku, nehledě na to, z jaké skutečnosti je tento zánik dovozován. Žalobci se o tom dozvěděli nejpozději dne 30. 4. 2005, kdy žalované zaslali svůj přípis datovaný 31. 4. 2005 , v němž stvrzují, že došlo k ukončení smlouvy, i když se o daném odstoupení v podstatě dozvěděli již při jeho doručení dne 29. 4. 2004. Vztáhl-li tedy odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby až k 6. 11. 2006, kdy se žalobci dozvěděli, že žalovaná prodala nemovitosti třetím osobám, nelze ani tuto úvahu pokládat za správnou. Prodej nemovitostí byl navíc již dříve zjistitelný z katastru nemovitostí, ostatně i dle prohlášení zástupce žalobců jim byl prodej znám v roce 2005. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu žalovaná završila návrhem, aby je dovolací soud změnil a potvrdil prvostupňové rozhodnutí, případně aby je zrušil a věc vrátil soudům k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Argumentace dovolatelky přitom v projednávané věci umožňuje pohlížet na dovolání jako na přípustné ve smyslu citovaného ustanovení. Za opodstatněné lze považovat především výtky týkající se úvahy o doručení jejího odstoupení od smlouvy.

Konstatovaly-li soudy obou stupňů, že ze strany Ing. Kalandry došlo k výpovědi plné moci, která mu byla udělena žalobci, je zjevné, že tímto krokem pozbyl Ing. Kalandra své oprávnění jednat za žalobce jejich jménem (§ 22 a § 33b obč. zák.). Byla-li s ním ovšem současně spjata adresa, již si žalobci zvolili pro doručování písemností druhou smluvní stranou, nelze opomenout, že žalobci nejen pověřili uvedenou osobu svým zastupováním v rámci řešeného smluvního vztahu, ale současně adresou této osoby vymezili místo, kam mají být směřovány jim adresované písemnosti druhou smluvní stranou. Výpověď zmocněnce nebyla způsobilá sama o sobě cokoliv změnit na určení adresy pro doručování, a nelze z ní bez dalšího usuzovat, že doručením odstoupení od smlouvy na uvedenou adresu nebylo možno dosíci kýžených účinků.

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, respektive bude doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení dostane do sféry jeho dispozice pak nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Přitom není nezbytné, aby adresát skutečně nabyl povědomí o obsahu hmotněprávního úkonu, postačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). D ruhé straně lze přitom zpravidla v obdobných vztazích doručit jakýmkoliv způsobem, který umožní dané osobě se s písemností obeznámit, například prostřednictvím držitele poštovní licence, pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna doručení provést, nebo osobním předáním druhé straně a podobně (srov. přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 805/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 104/2008).

Ujednaly-li si v projednávaném sporu smluvní strany, že se písemnosti budou dostávat do dispozice žalobců doručením na adresu třetí osoby, nelze současně jejich autonomnímu projevu vůle upřít důsledky tímto zamýšlené (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2013) - tedy jednoznačné určení místa, kde se žalobci hodlali seznamovat s písemnými projevy vůle druhé smluvní strany. Bylo na žalobcích, aby v zájmu ochrany svých práv případně usilovali o změnu doručovací adresy (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 634/2005). Pokud tedy soudy vyloučily účinnost posuzovaného odstoupení pouze s ohledem na to, že osoba, s níž byla spjata adresa pro doručování, pozbyla oprávnění jednat za žalobce, nelze jejich úsudek pokládat za správný. Opomenuty by v této souvislosti neměly zůstat ani případné právní následky porušení smluvních povinností týkajících se zajištění přebírání písemností.

Jestliže odvolací soud konstruoval svůj náhled na rozpornost výkonu práva vznést námitku promlčení s dobrými mravy právě i s přihlédnutím k tomu, že předmětný závazek zanikl zmařením jeho účelu ze strany žalované, nemohou s ohledem na výše uvedené obstát jako korektní ani jeho úvahy v daném směru. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že § 3 odst. 1 obč. zák. je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou, jejíž naplnění je úzce spjato s konkrétními skutkovými okolnostmi řešeného sporu, jejichž zhodnocení je především na soudech nižších stupňů. Nejvyššímu soudu přísluší do tohoto úsudku zasahovat pouze v případě jeho zjevné nepřiměřenosti (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a judikaturu v něm odkazovanou). Uvedenou podmínku lze přitom mít v projednávané věci za splněnou, neboť odvolací soud založil svůj názor v míře nikoliv zanedbatelné i na hmotněprávním posouzení, jež s ohledem na vytýkaný nedostatek za daného stavu řízení jako správné neobstojí, pročež nelze pokládat za adekvátní ani úvahy na zmiňovaný úsudek v podstatném rozsahu navazující.

Argumentaci výše uvedenou lze pak přiměřeně vztáhnout i k otázce běhu subjektivní promlčecí doby, neboť i zde se úvahy odvolacího soudu odvíjely od neúčinnosti odstoupení od smlouvy žalovanou.

S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. listopadu 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu