28 Cdo 464/2001
Datum rozhodnutí: 28.03.2001
Dotčené předpisy:




28 Cdo 464/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání České republiky - Ministerstva financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zast. JUDr. M. V., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 16. ledna 2001, sp.zn. 13 Co 110/2000 (v právní věci žalobkyně M. Š., zast. advokátem proti žalovanému Česká republika - Ministerstvo financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené pod sp.zn. 11 C 36/95 Okresního soudu Plzeň-město), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. ledna 2001 pod čj. 13 Co 110/2000-144 potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. listopadu 1999 pod čj. 11 C 36/95-118 ve výroku, jímž byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni 309.915,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu do 3 dnů od právní moci rozsudku a dále ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že se českému státu náhrada nákladů řízení nepřiznává a to na tom podkladě, že důkazní břemeno ohledně sporného tvrzení, že právní předchůdkyni žalobkyně byla přiznaná náhrada za vyvlastněné nemovitosti vyplacena, leží na žalované. Jen ve výroku o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uznal žalovaného, aby žalobkyni k rukám právního zástupce nahradila na nákladech řízení v prvním stupni namísto původních 48.360,- Kč jen 35.280,- Kč a to na základě nového přepočtu.

Dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nepřipustil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, který se domáhal zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.

Dovolatel uplatňoval, že Ústavní soud České republiky, na jehož názor odvolací soud poukazoval, se ve svém nálezu pod sp.zn. I. ÚS 478/97, který byl uveřejněn pod č. 94 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 14 ročník 1999 - II. díl, ve výroku předmětnou problematikou důkazního břemene nezabýval, pouze v odůvodnění nálezu konstatoval názor krajského soudu na tuto otázku. Poukazoval rovněž na závěr ústavního soudu o tom, že obecné soudy mají plnou volnost v hodnocení důkazů a pokud respektují kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, nepřísluší ani Ústavnímu soudu takové hodnocení znovu hodnotit" a to i tehdy, pokud by s uvedeným hodnocením nesouhlasil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.").

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). I když odvolací soud o návrhu, podaném žalovaným tak rozhodl, že dovolání nepřipustil, zjistil dovolací soud, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Jde totiž o případ, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (rozhodné je, že ve výroku o věci samé), kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (původní rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. února 1997 pod čj. 11 C 36/95-32, jímž byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 1998 pod čj. 13 Co 306/97-47).

Po projednání věci dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné.

Odpověď na otázku, kterého z účastníků řízení zatěžuje důkazní břemeno v případě podle § 6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb., že totiž věc přešla na stát vyvlastněním bez vyplacení náhrady, nelze hledat jen ve výsledcích dokazování a v jejich hodnocení, ale v samotných principech dokazování před soudem. Jestliže žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdkyni byly nemovitosti vyvlastněny bez vyplacení náhrady a žalovaný to popírá, potom důkazní povinnost, že k výplatě došlo, zatěžuje žalovaného. Nelze totiž na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby dokazovala negativní skutečnost. Nelze se v tomto směru ztotožnit ani s názorem žalovaného, opírajícího se o rozhodnutí jiného soudu v jiné věci o této otázce, že bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně, když jí byla vyvlastňovací náhrada sice přiznána, ale nevyplacena, domáhat se jejího vyplacení cestou práva. V souzené věci je rozhodné, zda byla splněna podmínka, obecně upravující nárok na vydání věci, totiž, zda věc přešla na stát vyvlastněním bez vyplacení náhrady. Tak tomu nepochybně v souzené věci bylo, protože přes veškerou snahu dokazování doplnit se skutečnost výplaty náhrady nepotvrdila. Pokud potom v důsledku faktické nemožnosti věc vydat byla žalobkyni přisouzena podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. finanční náhrada, vypočítaná na základě znaleckého posudku k žádosti žalobkyně, podané ve smyslu § 7 odst. 3 cit. zákona (vyvlastněná nemovitost byla zbourána, nelze rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o přiznání nároku ve věci samé považovat za nesprávný.

Proto nezbylo, než dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítnout.

Žalovaný (dovolatel) nebyl v řízení o dovolání úspěšný, žalobkyni náklady v řízení o dovolání nevznikly. Proto bylo o nákladech řízení rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř., § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. března 2001

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu