28 Cdo 4602/2010
Datum rozhodnutí: 10.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř.




28 Cdo 4602/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: M. M. , zastoupen JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Jišíně, Šafaříkova 842, proti žalovanému: F. S. , zastoupen JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253, o zaplacení 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 183/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2009, č. j. 24 Co 298/2009-56, takto:
I.Dovolání žalovaného se odmítá .
II.Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Jana Malého.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byly ve výroku I. potvrzeny výroky I. a III. rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 20. 4. 2009, č. j. 6 C 183/2008-39, jímž byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobci 130.000,- Kč s příslušenstvím (specifikováno ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) a náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 42.721,- Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že jejich náhrada ve výši 18.326,- Kč byla uložena žalovanému.
Žalobce ve věci požadoval po žalovaném zaplacení částky 130.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout tím, že s žalobcem uzavřel kupní smlouvu na koupi automobilu značky Volkswagen Golf a přijal od něj sjednanou kupní cenu, ačkoliv sám nebyl majitelem vozidla (přestože tuto skutečnost tvrdil a uvedl v kupní smlouvě); žalobce tedy žalovanému plnil bez právního důvodu. Vlastníkem automobilu byl ke dni uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným, tj. k 29. 1. 2007, Z. B., který nahlásil na Policii ČR jeho odcizení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žalovanému uložena povinnost navrátit žalobci kupní cenu automobilu, tj. 130.000,- Kč, spolu s příslušenstvím. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 29. 1. 2007 uzavřena kupní smlouva o koupi automobilu. Poté, co žalobce uhradil žalovanému kupní cenu, užíval vůz do 11. 2. 2007, kdy mu byl Policií ČR zabaven jako věc důležitá pro trestní řízení; dne 22. 2. 2007 byl vůz vrácen jeho vlastníkovi Z. B. Soud vzal rovněž za prokázané, že kupní smlouva mezi účastníky řízení nebyla uzavřena platně a sjednaná kupní cena byla žalovanému uhrazena bez právního důvodu; žalovaný je v takovém případě povinen vrátit bezdůvodně nabyté plnění žalobci. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k povaze uzavřené smlouvy, resp. námitkám žalovaného tak, že z obsahu smlouvy nijak nevyplývá postavení žalovaného jako zprostředkovatele prodeje vozu. Vůz by v takovém případě musel být nejprve odkoupen žalovaným od jeho majitele a následně až prodán třetí osobě žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které bylo ve stanovené lhůtě doplněno jeho právním zástupcem. Upozornil v něm na vznesenou námitku ohledně místní nepříslušnosti soudu prvního stupně k projednání věci, kterou uplatňoval již v podaném odporu proti vydanému platebnímu rozkazu. Uvedl rovněž, že na adrese uvedené
mj. i na platebním rozkaze se v době jednání před soudy nezdržoval a neměl tu ani trvalé bydliště. Žalovaný v dovolání rovněž poukázal na skutečnost, že mu nebyla umožněna účast na jednání konaném před odvolacím soudem. V době, kdy probíhalo toto jednání, se žalovaný nacházel ve výkonu trestu a předvolání k odvolacímu řízení mu bylo doručováno prostřednictvím věznice v Hradci Králové. Věznice sama, ač o nařízeném jednání věděla, eskortu žalovanému neumožnila a žalovaný na tuto skutečnost písemně upozornil odvolací soud v den nařízeného jednání. Žalovaný dále uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci. Soudy opřely svá rozhodnutí především o existenci kupní smlouvy a o prokázané hlášení, že vozidlo, které bylo předmětem této smlouvy, bylo odcizeno. Neprovedly však žádné jiné dokazování k prověření časové posloupnosti všech relevantních skutečností, tj. prodeje vozidla a nahlášení jeho odcizení. Při vyžádání údajů z centrální evidence motorových vozidel by totiž vyšlo najevo, že žalobce přihlásil vozidlo na svou osobu přibližně 10-14 dní před sepisem kupní smlouvy, o kterou soud své rozhodování opřel. Na druhou stranu nahlášení odcizení vozidla bylo učiněno až po jejím sepsání. Na závěr dovolání žalovaný navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce. Uvedl, že podané dovolání neshledává důvodným. Na závěr navrhl dovolání odmítnout, popř. zamítnout. Současně žádal o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalovaný spatřoval v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení mělo být postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání není přípustné podle písmen a), b) téhož ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Účel úpravy přípustnosti dovolání v o. s. ř. je dvojí. V případě neshody rozhodnutí nižších instancí jde o nápravu vad rozhodnutí, a to jak pochybení hmotněprávních,
tak i v nemalém rozsahu vad procesních. V případě shody rozhodnutí nižších instancí a o ten nyní jde je podmínkou přípustnosti dovolání judikatorní přesah napadeného rozhodnutí.
Tento účel byl precizován novelou o. s. ř. č. 7/2009 Sb., a to změnou závěru § 237 odst. 3 o. s. ř. včetně doplnění textu, podle něhož nepřipadají čistě procesní důvody dovolání v úvahu (viz závěr citace § 237 odst. 3 o. s. ř. výše).
Nejvyšší soud respektuje judikaturu Ústavního soudu, podle níž lze limitovaný procesní přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 a další). Ani Ústavní soud však neopomněl uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu by muselo řešit kvalifikovanou právní otázku týkající se aplikace procesního práva. Taková právní otázka není z napadeného rozsudku v této věci patrna a dovolatel ji ani neoznačil; ten vytýká nižší instanci několik procesních pochybení, která měla mít za následek nedostatečné zjištění skutkového stavu.
Nejvyšší soud se proto nehodlá odchylovat od své dosavadní přezkumné praxe, která v případě konformity rozhodnutí nižších instancí zohledňuje případný judikatorní přesah věci. V nyní posuzované věci se však vytýkají nižším instancím zcela konkrétní procesní nedostatky, jejichž důsledkem mělo být neúplné zjištění skutkového stavu věci, zejména pokud jde o okolnosti uzavřené smlouvy mezi účastníky a též o to, komu byla předána sporná částka. Nejvyšší soud tu hodlá respektovat konstantní výklad ustanovení § 243a o. s. ř., podle něhož je dovolací instance vázána těmi okolnostmi, které při dokazování zjistil soud prvního stupně či případně soud odvolací.
Jen na okraj lze uvést, že žalovaný sám v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že žádá o projednání věci bez své přítomnosti a jeho eskorta k jednání soudu prvního stupně se proto neuskutečnila (dopis žalovaného ze dne 23. 3. 2009, č. l. 35). Tím se žalovaný podstatnou měrou zbavil možnosti přispět ke zjišťování skutkového stavu, neboť dokazování se provádí před soudem prvního stupně, zatímco před soudem odvolacím se tak děje jen v zákonem vymezených případech. Nejvyšší soud pak již dokazování neprovádí vůbec, kromě výjimky upravené v § 243a odst. 2 o. s. ř., která je však v nyní posuzované věci irelevantní.
Dovolání žalovaného tedy není přípustné a Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Úspěšný žalobce má podle § 243b odst. 5 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacíhpo řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 3 odst. 1, bodu 4 vyhl.
č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 29.400,- Kč, redukovaná jednou na polovinu (§ 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 14.700,- Kč. Dále je nutné přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 15.000,- Kč. Po zohlednění 20 % DPH činí v součtu náklady řízení přiznané žalovaným 18.000,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. srpna 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu