28 Cdo 4600/2007
Datum rozhodnutí: 16.12.2008
Dotčené předpisy: § 4a předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 4600/2007

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce Ing. M. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. d. M., a vedlejším žalovaným 2) PhDr. O. Z., zastoupenému advokátkou, 3) JUDr. I. Z., zastoupenému advokátem, a 4) P. f. Č., o určení oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 72/95, o dovolání žalovaných ad 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2007, č. j. 19 Co 378/2006-766, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 2007, č. j. 19 Co 378/2006-766, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í

V řízení o určení osoby oprávněné k podání návrhu na vydání zemědělské nemovitosti podle § 4a zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), potvrdil Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 3. 1999, č. j. 3 C 72/95-373, vydaný poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 11. 8. 1997, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušil. Soud prvního stupně se dále řídil právním názorem soudu odvolacího a žalobě vyhověl.

Odvolací soud považuje žalobce za osobu oprávněnou k vydání bývalého statku O. v katastru Svatojánský Ú. podle § 4a zákona o půdě proto, že jeho právní předchůdci K. a A. J. jej koupili od J. M. smlouvou z 29. 3. 1940, později však byl na statku ustanoven nucený správce, který jej prodal bez souhlasu vlastníků právnímu předchůdci účastníků ad 2) a 3) A. Š. Tuto smlouvu považoval za uzavřenou pod tlakem okupačních mocností a tedy neplatnou, takže A. Š., se nestal vlastníkem tohoto majetku, ač byl zapsán jako vlastník v pozemkové knize, a po roce 1948 stát odebral tento majetek jemu.

Dovolací soud přezkoumával již první rozsudek odvolacího soudu, vydaný dne 7. 10. 1999 pod č. j. 19 Co 334/99-417, jejž rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, č. j. 28 Cdo 48/2006-646, zrušil. Za správnou považoval základní úvahu o neplatnosti převodu předmětných nemovitostí z vlastnictví manželů J., pokud s ním nesouhlasili a byl činěn nátlak i na kupujícího. Za správné považoval dovolací soud i použití předpisů, které upravovaly problematiku převodů majetku v době nesvobody, tj. dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkoprávních ujednání z doby nesvobody a zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních ujednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti . Dovolací soud dále vyslovil názor, že pokud by byl v případě neplatnosti právního úkonu aplikován obecný občanskoprávní předpis, zůstalo by vlastnické právo původních vlastníků zachováno. V dané věci však je třeba aplikovat zmíněné předpisy, které tuto problematiku upravovaly jako předpisy zvláštní, jejichž aplikace má přednost před obecnými předpisy. Z hlediska těchto předpisů považoval dovolací soud závěry odvolacího soudu za povšechné, zejména pokud jde o aplikaci § 1 zákona č. 128/1946 Sb., týkající se výjimky z neplatnosti, tj. posouzení, zda osoba, na niž byl majetek převeden, byla osobou státně spolehlivou, a k převodu došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu bývalého vlastníka, nebo v jeho převážném zájmu. V tomto směru poukázal dovolací soud na to, že některá zjištění soudu s takovými závěry korespondují. Dovolací soud ovšem považoval za důležité zabývat se danou věcí i z hlediska § 6 odst. 1 citovaného zákona, upravujícího případy, kdy oprávněná osoba neměla zájem o vrácení věci, např. proto, že nechtěla vrátit kupní cenu, a shledal nesoulad v závěrech odvolacího soudu, týkajících se poválečné dohody mezi právními předchůdci žalobce a A. Š., o jejímž uzavření byly provedeny důkazy.

Odvolací soud po zrušení svého rozsudku doplnil řízení dalším dokazováním, včetně obsahu rozsudku Okresního soudu v Nové Pace ze dne 18. 3. 1948, sp. zn. T 81/46, který se v souvislosti se soukromou trestní žalobou A. Š. podrobně zabýval okolnostmi převodu statku Okrouhlí na A. Š. Rozsudkem ze dne 17. 5. 2007, který je předmětem přezkumu v tomto dovolacím řízení, odvolací soud opětovně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, že žalobce je oprávněn ve smyslu

§ 4 a § 4a zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu k budovám a pozemkům včetně všech součástí a příslušenství bývalého statku Okrouhlí a katastrálním území Svatojánský Ú. Nepovažoval totiž za splněnou podmínku zaplacení kupní ceny za statek manželům J. proto, že kupní cena byla převedena v roce 1944 na účet nucené správy u eskomptní banky. Rovněž nelze dle odvolacího soudu dovodit, že kupní smlouva byla uzavřena v převážném zájmu vlastníků, neboť i kdyby byly prokázány dluhy vlastníků, bylo možno postupovat standardními zákonnými postupy, vymáháním pohledávek soudně, prohlášením konkurzu apod. Kupní cena nebyla v době okupace vyplacena, protože A. Š. dal souhlas s jejím vyplacením až 25. 10. 1946. Za rozhodující z hlediska výhodnosti smlouvy pro manžele J. nepovažoval odvolací soud ani skutečnost, že již 12. 5. 1943 měli zájem o převod statku na A. Š. a uzavřeli s ním smlouvu o jeho převodu, jež však nebyla dodatečně schválena. Kupní cena podle následné smlouvy, uzavřené vnucenou správou, byla sice přiměřená, nemohla se však dostat do dispozice manželů J., neboť byla poukázána částečně Občanské záložně v N. ve výši 320.475,60 Kč a Eskomptní bance v H. ve výši 400.000,- Kč na úhradu dluhů, a téže bance další částka 149.671,- Kč, jež však nebyla J. před rokem 1946 uvolněna. Na uzavření mimosoudního vyrovnání po roce 1945 ukazuje vyjádření Okresního národního výboru v N. podané Ministerstvu zemědělství v Praze, že spor s bývalým majitelem K. J. o vrácení statku skončil mimosoudní dohodou, podle níž se J. svého nároku na restituci vzdal. Na takovou dohodu poukazuje i A. Š. v podání odvolání proti výměru Okresního národního výboru v H. z 25. 7. 1949, konkrétní obsah takové dohody se však nepodařilo zjistit. Nebyla předložena ani tato dohoda, ani zápis z jednání z 25. 10. 1946, na němž měla být uzavřela. Existenci dohody nevylučoval ani MUDr. K. J., (původní žalobce, který v průběhu řízení zemřel), poukazoval však na to, že podmínky dohody nebyly splněny a proto její účinky nenastaly. Tomu nasvědčuje i to, že manželé J. se i nadále domáhali svých restitučních nároků v rámci řízení, zahájeného 17. 6. 1949. Nezávisle na tom byly však nemovitosti vykoupeny podle zákona č. 46/1948 Sb. A. Š. S J. jednáno nebylo a nedostali žádnou náhradu.

Odvolací soud rovněž hodnotil obsah rozsudku Okresního soudu v Nové Pace z 18. 3. 1948, sp. zn. T 81/46. Necítil se vázán jeho odůvodněním, když výrok rozsudku se netýkal právních předchůdců účastníků. Pokud soud tehdy hodnotil výpovědi některých svědků a obsah listin, že restituce byla vyřešena formou finanční náhrady, přičemž citoval zprávu Okresního národního výboru v N. o tom, že v říjnu 1946 došlo k dohodě mezi vlastníky dvora O. a manžely J. za účasti Ministerstva zemědělství a příslušných úřadů, nepovažoval to odvolací soud za dostatečný důkaz o obsahu takové dohody. Pokud bylo dále poukázáno na to, že i manželé J. získali nemovitosti statku O. v době okupace v roce 1940, šlo o převod, schválený českým referentem po řádném a pravidelném vyšetření.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání vedlejší žalovaní ad 2) a 3). Rozsudek odvolacího soudu považují po právní stránce za zásadně významný a vyvozují z toho přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvádějí nesprávné právní posouzení věci. Vytýkají odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že zbytkový statek O. měl režim přídělu podle zákonů č. 215/1919 Sb., č. 329/1920 Sb. a č. 220/1922 Sb. a jeho převod podléhal schválení Ministerstvem zemědělství. Manželé J. koupili tento statek v roce 1940 za 500.000,- Kč od J. M., statek byl však zatížen dluhy ve výši 277.000,- Kč. Kupující převzali dluhy a zaplatili tedy jen 181.503 Kč. Z toho získala Občanská záložna v N. 74.771,- Kč a zbytek 106.731,- Kč byl na příkaz Pozemkového úřadu poukázán do kolonizačního fondu; prodávající neobdržel z kupní ceny nic. Podle smlouvy byli nabývající ve svém vlastnickém právu omezeni právem výkupu se strany státu. Tak tomu bylo i při uzavření další smlouvy na nabyvatele A. Š. Protože na statku O. byla ustanovena nucená správa, byl k tomuto prodeji zmocněn podle právních předpisů nucený správce Ing. R. H., který tak smlouvu uzavřel v zastoupení knihovních vlastníků K. a A. J. Kupní cena byla sjednána ve výši 700.000,- Kč. Kupující převzal dluhy váznoucí na nemovitostech ve výši 312.885,- Kč , resp. ve skutečnosti na dluhy zaplatil 325.000,- Kč a 149.671,- Kč zaplatil na účet nucené správy majitelé K. a A. J., vedený u České eskomptní banky. Pozemkový úřad tuto smlouvu schválil a knihovní zápis byl poté proveden 7. 9. 1944. Výsledně A. Š. zaplatil celkem 720.475,- Kč za budovy a dalších 149.671,- Kč za živý a mrtvý inventář. Tyto finanční prostředky právní předchůdce žalobce nikdy nevrátil. Statek vykazoval zadluženost již ve 30. letech, v roce 1936 bylo v pozemkové knize poznamenáno zahájení zemědělského vyrovnávacího řízení, a dne 6. 1. 1943 bylo uvedeno zavedení nucené správy a zákaz zcizení, zatížení a propachtování nemovitostí. Jednání, které vedlo k uzavření kupní smlouvy, nelze proto považovat za akt učiněný pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce, ale jako akt vcházejí z charakteru statku jako přídělu, jehož režim byl upraven příslušnými právními normami. Způsob převodu vlastnického práva ke statku O. na základě smlouvy z 31. 8. 1943 nebyl dán dobou, v níž byla smlouva uzavřena, ale právním režimem zbytkového statku jako přídělu. A. Š. tak byl vlastníkem předmětných nemovitostí a jemu byly také adresovány dokumenty o výkupu.

Dovolatelé dále poukazují na jednání vyvolané restitučními požadavky manželů J. po roce 1945, jež vyústila v dohodu o mimosoudním vyrovnání z 25. 10. 1946. Její existence byla prokázána listinnými důkazy, z nichž vyplývá, že A. Š. při jednání s manžely J., konaném dne 25. 10. 1946 na Ministerstvu zemědělství, projevil ochotu jim statek vrátit, bude-li mu vrácena cena, kterou za něj zaplatil, včetně inventáře, a budou mu nahrazeny investice, na což K. J. reagoval tím, že se práva restituce ohledně statku O. vzdává. K tomuto prohlášení se připojila A. J. prohlášením ze dne 28. 11. 1946, a A. Š. dal souhlas, aby jim byl vyplacen zbytek kupní ceny. Důkazem o těchto skutečnostech je i rozsudek Okresního soudu v Nové Pace z 18. 3. 1948, sp. zn. T 81/46, v jehož odůvodnění je obsažen i závěr Ministerstva zemědělství, že převod vlastnictví na A. Š. se uskutečnil podle praxe tehdejší doby. Dále dovolatelé vytýkají soudům, že měly vyjít nikoli z obecných předpisů hmotného práva, ale ze zvláštních restitučních předpisů, včetně zákona o půdě. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny, a aby byla odložena jejich vykonatelnost.

Dovolatel JUDr. I. Z. podal ještě doplnění dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm.b) i c) o.s.ř. Jinak v něm uvádí stejné okolnosti jako v dovolání. Navíc vyjadřuje aspekt politického rozhodování ve prospěch žalobce proti žalovaným jako právním nástupcům A. Š., který byl stíhán jako továrník. Tím vysvětluje, že odvolací soud rozhodl ve prospěch toho, jemuž majetková újma nevznikla, s opomenutím práv na straně osoby, která za statek O. plně zaplatila a jíž nebylo nic vráceno. Poukazuje na to, že K. J. se za války hlásil k německé národnosti, v době komunistického režimu byl považován za politicky spolehlivého a smlouva o prodeji statku A. Š. byla uzavřena v jeho prospěch, za významně vyšší cenu, než za jakou statek získal sám, rovněž v době okupace, od předchozího vlastníka. Poukazuje v tomto směru na výslechy svědků v řízení vedeném pod sp. zn. T 81/1946 u Okresního soudu v Nové Pace. Veškeré dokumenty hovoří o tom, že K. J. statek zdevastoval, statek stál před zhroucením, s majitel byl proto nucen jej prodat; jeho advokát dokonce prosil A. Š., aby statek koupil. Odvolací soud tedy chybil, když v rozporu s provedenými důkazy neshledal, že prodej byl v zájmu K. J., protože se zabýval jen obecnými podmínkami za okupace aniž hodnotil osobní specifickou situaci. Protiprávně zvýhodnil žalobce, když se nezabýval bezdůvodným obohacením, které by nastalo v případě, že by mu byl vydán předmětný majetek, a právním nástupcům A. Š. neposkytl žádnou ochranu, naopak ukládal mu povinnosti, které v restitučních zákonech nejsou, jako je ochránění volnosti peněz na účtu K. J. Žalobce také netvrdil, že bylo A. Š. vráceno, co uhradil.

Žalobce podal k dovolání své vyjádření, že žalovaní vytýkají v dovolání skutkový stav, dovolacímu soudu však nepřísluší skutkový stav věci zjišťovat. Navrhují zamítnutí návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudků obou soudů, a to pro jeho nedůvodnost. Domnívá se dále, že dovolání není přípustné, protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a navrhuje proto jeho odmítnutí. Ztotožňuje se s rozsudkem odvolacího soudu a připomíná, že dovolatelé s ohledem na § 241a odst. 4 o.s.ř. nemohou uvádět nové skutečnosti a důkazy. V řízení bylo prokázáno, že smlouva o převodu majetku na A. Š. byla uskutečněna proti jejich vůli, a že neobdrželi za prodej žádnou finanční částku. I kdyby pak v poválečné době došlo ke vzdání se restitučního nároku - což žalobce popírá - nedošlo by k tomu ve vztahu k A. Š., protože smlouva uzavřená mezi ním a nuceným správcem byla neplatná. O tom, že nějaká kvitance měla být uzavřena, nesvědčí žádný důkazní prostředek založený ve spisovém materiálu. Navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle předpisů platných do 1. 1. 2001, projedná podle občanského soudního řádu ve znění platném do tohoto dne (dále v textu jen o.s.ř.). Podle nich je proto třeba dovolání projednat v této věci, v níž rozsudek soudu prvního stupně byl vydán před tímto datem. To se týká v prvé řadě posouzení včasnosti dovolání a jeho přípustnosti. Podle § 240 odst.1 o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Ta v dané věci nastala dne 21. 6. 2007. Dovolání bylo podáno dne 20. 8. 2007, tedy po uplynutí této lhůty. Dovolací soud však vzal v úvahu, že dovolatelé se řídili poučením odvolacího soudu v němž je uvedena pro podání dovolání lhůta dvou měsíců, takže za použití judikatury, týkající se této problematiky, považuje dovolání za podané včas.

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. l písm. b) o.s.ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil. Bylo podáno včas a splňuje formální náležitosti stanovené o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu po věcné strunce, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je v zásadě důvodné.

Dovolací soud se danou věcí zabýval již jednou, a odkazuje na svůj rozsudek ze dne 27. 4. 2006, č. j. 28 Cdo 48/2006-646, protože na jeho závěrech není třeba ničeho měnit. Dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil souhlas se závěrem odvolacího soudu o základní neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené bez souhlasu vlastníka, tedy prodávajícího. Upozornil však na nutnost přezkoumat konkrétní okolnosti, jež vedly k uzavření předmětné smlouvy z hlediska zvláštních předpisů, jimiž jsou dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákon č. 128/1946 Sb., které sice odvolací soud na danou věc správně použil, ale jeho závěry o tom, že nebyly splněny okolnosti, které by vedly k aplikaci výjimky z neplatnosti podle těchto zvláštních předpisů, nebyly založeny na dostatečných skutkových zjištěních. Šlo o posouzení, zda s ohledem na konkrétní situaci, která vedla k uzavření smlouvy, bylo či nebylo možno uzavřít, že převod se uskutečnil na osobu státně spolehlivou a k majetkovému převodu došlo za přiměřenou úhradu v převážném zájmu vlastníka. Odvolací soud sice učinil skutková zjištění, podle nichž kupující A. Š., osoba zřejmě státně spolehlivá, zaplatil plnou kupní cenu, jež byla přiměřená ceně statku O., a to jednak úhradou značných dluhů, jednak na účet manželů J., vázaný v bance. Zvlášť se nezabýval zřejmou tísnivou situací vlastníků manželů J., vyplývající se zadluženosti statku, jež vedla k zavedení nucené správy. V řízení nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by nucená správa statku, který měl zvláštní režim jako příděl od státu, byla zneužita z důvodu persekuce okupační mocí. Odvolací soud rovněž nezval v úvahu, že vlastníci statku manželé Jiroutovi sami měli zájem převést jej na A. Š. a uzavřeli s ním proto smlouvu o převodu statku, jež však nebyla schválena. Ve spojitosti s tím, že kupní cena byla ve smlouvě uzavřené nuceným správcem naprosto přiměřená, což konstatoval odvolací soud, a v případném konkursním řízení by s ohledem na charakter tohoto řízení nesporně nemohlo být dosaženo ceny vyšší, má dovolací soud zato, že převod se uskutečnil v převážném zájmu manželů J. Dovolatelé mají pravdu v tom, že nabyvatel, který složil kupní cenu podle tehdejších předpisů vztahujících se k přídělům, neměl odpovědnost za další postup státu, včetně nakládání s kupní cenou, jež zbyla po zaplacení dluhů. Dovolací soud proto neshledal správným závěr odvolacího soudu, týkající se aplikace § 1 odst.1 zákona č. 128/1946 Sb.

Nezávisle na tom existuje i další důvod, týkající se posouzení vlastnictví manželů J. v době po okupaci, v níž uplatnili restituční nárok na vrácení statku podle § 1 odst. 1 zákona č.128/1946 Sb. Šlo o situaci, kdy by měli na základě restituce převzít statek oproti vrácení značných částek, vynaložených knihovním vlastníkem A. Š. Odvolací soud sice má za prokázáno, že nějaká dohoda uzavřena byla, že však není znám její obsah, protože nebyla v řízení předložena. Rovněž uzavřel, že nemůže vycházet z rozsudku soudu v trestní věci, který jej nezavazuje.

Dovolací soud se neztotožnil ani s tímto závěrem odvolacího soudu. Jestliže dokumenty tehdejších orgánů, které citoval, potvrzovaly uzavření dohody i její obsah, tj. že manželé J. se vzdali nároku na restituci statku Okrouhlí, nebyl důvod takovou dohodu nebrat v úvahu, když dokumenty samy zpochybněny nebyly. Dovolací soud považuje za významný i obsah rozsudku Okresního soudu v Nové Pace, byť i vydaný v trestní řízení, protože obsahuje zjištění soudu, které je pro posouzení dané otázky zásadní. I když soud není vázán tímto rozsudkem, jde o důkaz ve smyslu

§ 129 odst.1 o.s.ř., přičemž šlo o listinu významnou, vydanou orgánem způsobilým provádět dokazování. Jestliže tento rozsudek obsahuje zjištění soudu, že v důsledku zásahu K. J. byla po revoluci na statek O. uvalena nucená správa, která byla zrušena proto, že v roce 1946 došlo k dohodě mezi vlastníky dvora a manžely J., za účasti Ministerstva zemědělství a příslušných orgánů, a nebylo prokázáno nic, to by tomuto zjištění odporovalo, má dovolací soud zato, že takový důkaz je třeba hodnotit jako dostatečný pro závěr, že k dohodě došlo a vlastníkem statku O. i nadále zůstal A. Š. Tento důkaz je třeba hodnotit i v souvislosti s tím že, jak je shora uvedeno, nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by A. Š. byly vráceny finanční prostředky vynaložené na koupi statku a další investice do něj vložené. To vše vede k závěru, že právní předchůdci žalobce nebyli vlastníky statku O. ke dni jeho přechodu na stát.

Účelem restitučních zákonů, včetně zákona o půdě, je náprava křivd, nikoli zakládání křivd nových, k čemuž by došlo, kdyby nebyla reflektována specifická situace nastalá ve vztahu mezi předchozími vlastníky statku a jeho kupci, i když k ní došlo v průběhu okupace, během níž ostatně koupili statek i právní předchůdci žalobce.

Dovolací soud tedy neshledal rozsudek odvolacího soudu správným a podle § 243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení u odvolacího soudu závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

O návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu nebylo zvlášť rozhodováno s ohledem na jeho zrušení.

V novém řízení rozhodne soud znovu o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst.1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu