28 Cdo 4593/2007
Datum rozhodnutí: 13.12.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4593/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce Společenství vlastníků bytových jednotek domu K. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. V. S.,


a 2) S. H., obou zastoupených advokátem, o zaplacení částky 135.000,- Kč s příslušenstvím a vzájemné žalobě o zaplacení částky 59.856,30 Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 11 C 112/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2007, č. j. 12 Co 348/2006-133, takto:


I. Dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu se zamítá.


II. Dovolání proti výroku III rozsudku odvolacího soudu se odmítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 2. 2006, č. j. 11 C 112/2005-103, výrokem I uložil žalovanému 1) zaplatit žalobci 54.131,05 Kč s příslušenstvím tam specifikovaným do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II uložil žalovanému 2) zaplatit žalobci 54.131,05 Kč s příslušenstvím tam specifikovaným do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem III zamítl žalobu v té části, kterou se (žalobce) domáhal po každém ze žalovaných dalších 80.868,95 Kč s příslušenstvím, výrokem IV zamítl (vzájemnou) žalobu, kterou se žalovaní domáhali po žalobci společně a nerozdílně zaplacení částky 59.856,30 Kč, a výrokem V rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalobce i žalovaných Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 3. 2007, č. j. 12 Co 348/2006-133, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a V zrušil a řízení o uložení povinnosti každému ze žalovaných zaplatit žalobci 54.131,05 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).


Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně do výroků I a III, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř., uplatnil v něm dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i soudu prvního stupně a vrátil věc některému z těchto soudů k dalšímu řízení. Dovolatel konkrétně namítal, že odvolací soud nesprávně vyložil odvolání žalovaných ze dne 14. 3. 2007 (správně 2006) ve znění doplňku ze dne 28. 8. 2006, které výslovně směřovalo do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, avšak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že prvoinstanční rozsudek byl napaden v celém rozsahu, vyjma výroku III. Při jednání odvolacího soudu dne 28. 3. 2007 byl pak žalovaný (správně zástupce obou žalovaných) nesprávně vyzván, aby upřesnil rozsah svého odvolání, ačkoli pokud by chtěl rozsah odvolání měnit, muselo by se tak stát výslovným projevem vůle o částečném zpětvzetí odvolání, po němž by muselo následovat usnesení odvolacího soudu o částečném zastavení odvolacího řízení. Takové rozhodnutí odvolací soud neučinil a chybně pokládal za pravomocný výrok III rozsudku soudu prvního stupně. Z toho pak dovolatel dovozuje vadnost výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo řízení částečně zastaveno právě proto, že také vlivem údajně pravomocného výroku III rozsudku soudu prvního stupně byl překročen žalobní návrh, ačkoli v této části nebyl vyčerpán předmět odvolacího řízení. V uvedeném postupu odvolacího soudu spatřuje dovolatel vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel má za to, že v důsledku uvedeného postupu rozhodnutí odvolacího soudu rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť pokud by odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za dotčené odvoláním v celém rozsahu a shledal, že soud prvního stupně překročil návrh žalobce, jednalo by se o vadu zakládající důvod žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 1 písm. d) o.s.ř. a odvolací soud mohl na podkladě správně zjištěného skutkového stavu prvostupňový rozsudek buď změnit, anebo zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V závěru dovolání dovolatel shrnul dosavadní vývoj sporu.


Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal,


že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o. s. ř.).


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jenž má povahu usnesení, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně (zčásti) zrušeno a (v rozsahu zrušení) řízení zastaveno, vyplývá z ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (nikoli z ustanovení § 237 o.s.ř., jak se mylně domnívá dovolatel, neboť toto ustanovení se týká jen rozhodnutí ve věci samé, jímž rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení není, neboť takovým rozhodnutím věc sama, tedy opodstatněnost uplatněného nároku z hlediska hmotného práva, řešena nebyla).


Lze přisvědčit dovolateli, že v odvolání žalovaných ze dne 14. 3. 2006 je uvedeno, že odvolání je podáváno do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož však žalovaní žádné námitky proti výroku III rozsudku nevznesli (a vzhledem k tomu, že tímto výrokem byla žaloba proti nim zčásti zamítnuta, logicky ani úspěšně vznášet nemohli), nelze vytýkat odvolacímu soudu, že při odvolacím jednání dne 28. 3. 2007 na tento rozpor zástupce obou žalovaných upozornil, a jeho přednes, v němž uvedl, že odvoláním žalovaných výrok III rozsudku soudu prvního stupně napaden nebyl, považoval za upřesnění (opravu) odvolání a nikoli částečné zpětvzetí odvolání. I kdyby však byl tento postup z přísně formálního hlediska považován za procesní vadu, v žádném případě nemohlo jít o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolání žalovaných proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně by bylo tzv. subjektivně nepřípustné (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 23. 3. 1999, sp. zn. 2 Odon 176/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, sešit 1, pod poř. č. 3), bylo by muselo být odmítnuto a právní moc výroku III by nastala, jako by takové odvolání ani nebylo podáno (srov. Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 7. vydání, Praha, C.H.Beck, 2006, str. 733, bod 2). Odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně byl oprávněn podat pouze žalobce, a pokud tak neučinil, nemůže toto své opomenutí napravit teprve v dovolacím řízení. Dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. tedy není v dané věci naplněn.


Právní posouzení věci je nesprávné (ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Takto chápané nesprávné právní posouzení dovolatel ani netvrdí. Nesprávnost právního posouzení věci dovozuje pouze jako důsledek jím tvrzené procesní vady, jejíž existence však byla shora vyvrácena. Uplatnil-li žalobce žalobou proti oběma žalovaným (společně a nerozdílně) zaplacení částky 135.000,- Kč s příslušenstvím


a nelze-li zpochybnit závěr, že rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci v zamítavém výroku ohledně částek 80.868,95 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každému ze žalovaných (tj. celkem ohledně částky 161.737,90 Kč s příslušenstvím), pak odvolacímu soudu vskutku nezbylo, než rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I, jímž bylo rozhodováno nad rámec žalobou uplatněné částky, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto zamítavým výrokem III, rozsudek soudu prvního stupně zrušit a řízení v tomto rozsahu zastavit (§ 219a odst. 1 písm. a/, § 221 odst. 1 písm. c/, § 104 odst. 1 a § 153 odst. 2 o.s.ř.). Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tedy rovněž není dán.


Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


Jelikož rozsudek odvolacího soudu je dovoláním napaden výslovně i ve výroku III (ač žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku dovolatel nevznáší), zabýval se Nejvyšší soud tím, zda dovolání je přípustné proti té části rozsudku, kterou odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Tento výrok, ač součástí rozsudku, má rovněž povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, sešit 1, pod poř. č. 4). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)


o. s. ř. odmítl.


Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly náklady, na jejich náhradu by měli právo vůči žalobci.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 13. prosince 2007


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu