28 Cdo 459/2012
Datum rozhodnutí: 04.12.2012
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 659 obč. zák.




28 Cdo 459/2012
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Palmer Capital Central European Properties, a.s. (dříve jako MEI Properties, a.s. ), IČ: 247 27 873, se sídlem v Praze 8, Na Žertvách 2196/34, zastoupeného Mgr. Petrem Šmehýlem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Žertvách 2196/34, proti žalovanému městu Sokolov , IČ: 002 59 586, se sídlem v Sokolově, Rokycanova 1929, zastoupenému JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, o zaplacení 320.547,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 56/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2011, č.j. 12 Co 158/2011-99, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni (dále jen odvolací soud ) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. prosince 2010, č.j. 15 C 56/2010-77, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 320.547,24 Kč (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 8. 10. 2008 uzavřené s Telefónica O2 Czech Republik, a.s. (s právními účinky vkladu vlastnického práva k 21. 10. 2008) se žalobce stal vlastníkem budovy č.p. 2047 na pozemku parc. č. 2068/3 v obci a kat. území S. Spolu s budovou byl do jeho vlastnictví převeden i stožár umístněný na střeše budovy (představují dle závěru soudu nižších stupňů její příslušenství). Na něm byly uchyceny anténní prvky ve vlastnictví žalovaného, využívané Policií České republiky v rámci projektu prevence kriminality. K jejich instalaci došlo na základě ústní dohody, kterou s žalovaným uzavřel již žalobcův předchůdce coby vlastník budovy a jejíž součástí bylo ujednání o bezplatném přenechání stožáru k užívání daným způsobem, a to bez časového omezení.
Vycházeje z těchto skutkových zjištění i odvolací soud uzavírá, že stran užívání předmětného stožáru byla mezi předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena smlouva o výpůjčce (§ 659 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ) a změnou vlastnictví k věci žalobce vstoupil do postavení půjčitele. Za daného stavu kdy nebyly prokázány skutečnosti, jež by mohly vést k závěru o ukončení smlouvy před 31. 1. 2010 ani po změně vlastnictví k věci (tj. od 21. 10. 2008) nedocházelo ke vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobce, neboť žalovaný věc užíval na základě platného právního úkonu, bezúplatné smlouvy. Nehledě na to, že případný prospěch z umístnění anténních prvků na stožáru představující příslušenství budovy v žalobcově vlastnictví mohla získat toliko Policie ČR, které žalovaný anténní prvky přenechal k využití v rámci realizovaného projektu prevence kriminality.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Obšírně zpochybňuje závěry odvolacího soudu ústící v posouzení, že mezi žalobcovým předchůdcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o výpůjčce, a namítá, že nebylo prokázáno, že by danou smlouvu uzavřely osoby oprávněné jednat za zúčastněné strany, ba ani okolnosti o vůli smluvních stran takovou smlouvu uzavřít. Poukazuje též na zjištění, že stožár užívaly i jiné subjekty, což dle jeho názoru vylučuje platné uzavření smlouvy o výpůjčce, jejímž předmětem by byl stožár celý. Soudům obou stupňů vytýká, že pominuly ty rozhodné skutečnosti, z nichž lze dovodit, že i eventuelně uzavřená smlouva byla žalobcem zrušena. Za logicky rozporné a nesprávné pokládá i závěry o nedostatku pasivní legitimace žalované, namítaje, že majetkový prospěch nutně získala právě žalovaná, jež byla vlastníkem oněch anténních prvků umístněným na předmětném stožáru budovy. Proto žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žádnou otázku, jíž by bylo lze kvalifikovat jako právní otázkou zásadního významu ve shora uvedeném smyslu a byla určující pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, žalobce dovolacímu soudu nepředkládá. Konformní rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou vybudována na skutkových závěrech o smluvním konsenzu žalobcova předchůdce a žalovaného o bezplatném přenechání předmětného anténního stožáru k užívání, bez časového omezení, přičemž zpochybňuje-li žalobce oprávnění osob jednajících za vlastníka (žalobcova předchůdce), poukazuje se též na ustanovení § 16 obch. zák. (uzavírá-li soud současně, že dohoda byla uzavírána též v prostorách podřaditelných pojmu provozovna tohoto kontrahenta). Zpochybňuje-li žalobce dovolání shora uvedené závěry, jde o polemiku se skutkovým zjištěním soudu v konkrétní věci, nikoliv s řešením otázek právních. Uvedené platí též ve vztahu k závěru o (ne)ukončení smlouvy uzavřené žalobcovým předchůdcem, o jehož zpochybnění žalobce usiluje prostřednictvím námitek, že odvolací soud nepřihlédl ke všem v řízení uplatněným tvrzením a k provedeným důkazům; ty jsou však podřaditelné nanejvýše dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však v případě dovolání přípustného jen za splnění podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolateli k dispozici není.
Obstojí-li tedy již závěr odvolacího soudu, že žalovaný v rozhodném období (tj. v době od 21. 10. 2008 do 31. 12. 2010, za kterou žalobce žádá vydání bezdůvodného obohacení) užíval předmětný anténní stožár na základě platného právního úkonu, smlouvy o výpůjčce dle 659 obč. zák., je pro rozhodnutí nevýznamné, získal tím majetkový prospěch právě žalovaný, případně jiný subjekt (soudy obou stupňů zmiňovaná Policie ČR). Přezkum této otázky, soudy obou stupňů pouze eventuelně zmíněné, výsledek sporu již neovlivní.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. prosince 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu