28 Cdo 459/2008
Datum rozhodnutí: 19.02.2009
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 229/1991Sb., § 14 předpisu č. 229/1991Sb., § 16 předpisu č. 229/1991Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 459/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení povinnosti poskytnout náhradu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 18 C 13/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007, č.j. 23 Co 344/2007-135, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze svým shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 4. 2007, č.j. 18 C 13/2006-117, kterým nižší soud zamítl žalobu na poskytnutí náhrady za znehodnocené a odstraněné stavby na pozemcích st.p.č. 93/1 a 92/1 v katastrálním území P. nad J., zapsané u S. k. ú., katastrální pracoviště v M. B., ve výši 3.343.920,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalovaný byl ve věci podle odvolací instance pasivně legitimován, neboť ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), tedy k 24. 6. 1991, předmětné budovy držela obec a svědčilo jí právo trvalého užívání sporných nemovitostí. Podle § 18a odst. 1 věty první zákona o půdě náhrady poskytuje oprávněným osobám P. f. v případech, kdy je povinnou osobou mj. obec. Podle názoru odvolacího soudu bylo právo žalobkyně, uplatněné v žalobě, promlčeno. Ve sporné věci nabylo rozhodnutí Pozemkového úřadu v M. B. právní moc dne 15. 9. 1992 a žalobkyně měla podle ustanovení § 16 odst. 3 a 4 zákona o půdě vyzvat žalovaného k poskytnutí náhrady do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí. Náhrada jí měla být poskytnuta do šesti měsíců od doručení výzvy. Žalovaný tedy měl poskytnout náhradu nejpozději do 15. 9. 1993. V případě neposkytnutí náhrady by začala běžet (po uvedeném datu) obecná tříletá promlčecí doba pro uplatnění nároku ze strany žalobkyně u soudu (§ 100, § 101 občanského zákoníku). Žalobkyně podala žalobu až dne 28. 4. 2005, tedy promlčecí lhůtu zmeškala.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které opírala

o řešení právní otázky odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem; rozhodnutí mělo spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Pro věc určující otázku zásadního právního významu ovšem v dovolání konkrétně nevymezila. Uvedla, že stát (P. f.) měl žalobkyni zajistit včas vyplacení náhrady a odvolací soud měl přihlédnout k tomu, že námitka promlčení byla vznesena neoprávněně. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.



Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Relevantními ustanoveními ve věci jsou § 13 odst. 3, § 14 odst. 2, § 16 odst. 2, 3, 4, jakož i zčásti § 20 odst. 2 zákona o půdě. Podstatné pasáže těchto ustanovení ostatně již použily při aplikaci práva nižší instance.

Rozhodnutí Pozemkového úřadu v M. B. o schválení restituční dohody žalobkyně se Z.D. P. o vydání shora popsaných budov a pozemků nabylo právní moc dne 15. 9. 1992. Tím byl učiněn první krok v restituci; následovat mělo uplatnění nároku za znehodnocení vrácených staveb.

Zde nutno podotknout, že podle zjištění odvolacího soudu to byla obec P. nad J., která předmětné stavby (s výjimkou bývalého mlýna) držela , resp. přenechávala k užívání jiným osobám.

Po právní moci rozhodnutí o schválení restituční dohody mělo podle § 13 odst. 3 a § 16 odst. 3 zákona o půdě, ale i podle konstantní judikatury, následovat uplatnění nároku na náhradu za znehodnocení nemovitostí cestou výzvy, učiněné do šesti měsíců od zmíněné právní moci. Poté by začala běžet tříletá obecná promlčecí lhůta (§ 101 obč. zák.) v případě nevyhovění výzvě; její počátek běhu by byl závislý na okolnostech reakce povinné osoby.

Vzhledem k tomu, že vznikl rozpor mezi osobami partnera žalobkyně při restituční dohodě (Z.D. P.) a zjištěnou povinnou osobou (obec P.), dovolací soud by toleroval i takový počátek běhu lhůty pro výzvu k zaplacení náhrady, který by byl datován dnem 1. 7. 1993. Tehdy totiž nabyl účinnosti zákon č. 183/1993 Sb. (novela zákona o půdě), podle něhož mj. (§ 18a zákona o půdě) je-li obec povinnou osobou, poskytuje náhradu oprávněnému P. f. Z toho plyne, že při extenzivním výkladu mohl být P. f. na něj přešel náhradový závazek vyzván až do začátku roku 1994.

Nejvyšší soud však musí vycházet ze skutkových zjištění nižších instancí. Z nich vyplývá, že (k udržení nároku nezbytnou) výzvu žalobkyně neučinila, a to ani dříve vůči obci či družstvu, ani později vůči P. f. Při této ztrátě nároku prekluzí již dost dobře nelze hovořit ani o počátku běhu tříleté promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu u soudu, závislém na předchozí výzvě.

Lze každopádně přisvědčit nižším instancím, že po datu 1. 7. 1993 mohl mít právní relevanci ohledně požadované náhrady jen vztah žalobkyně s P. f., nikoli již s obcí či Z.D.. Jakýkoli právní úkon obce ve věci náhrady nemohl bez dalšího zavázat P. f., jehož obecnou povinností je náhradu poskytnout.

Z tohoto úhlu pohledu je třeba posoudit dohodu , sepsanou mezi žalobkyní a obcí P. nad J. dne 12. 4. 2005. Nehledě na zjištěné nepřesnosti nemohla tato dohoda P. f. zavázat a nemohla tedy mít ani účinky řádného uznání závazku (s vlivem na lhůty).

Pro několikeré pochybení při uplatnění předmětného nároku tedy nelze než přisvědčit odvolacímu soudu, který dovodil jeho ztrátu (ať již promlčením, nebo prekluzí v důsledku neexistence výzvy, viz výše).

Přijaté právní závěry jsou zcela v souladu s konstantní judikaturou NS (podrobněji viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2807/2005, 28 Cdo 995/2002, 28 Cdo 1898/2001, 28 Cdo 1794/2003 a další).

Dovolatelka nabízí alternativu aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. o případném výkonu práva žalovaným (či ostatními zmíněnými právnickými osobami) v rozporu s dobrými mravy. Z délky postupu při vyřizování (potenciální) náhrady za znehodnocení nemovitostí či ze vznesení námitky promlčení však nelze dovodit, že by aplikace ustanovení o dobrých mravech byla namístě. Nelze totiž opomenout ani dlouhodobou absenci aktivit žalobkyně při žádoucím uplatňování nároku. Rozhodujícím měřítkem tu nemůže být věk žalobkyně, neboť žalobkyně měla zástupce a také osoby jí blízké mohly mít zcela logicky zájem na uspokojení jejího požadavku a podle toho s náležitou opatrností postupovat.

Závěrem právního posouzení věci Nejvyšším soudem nikoli však co do významu argumentace se podává, že jen z důvodu procesní opatrnosti byla věc posouzena kompletně po hmotněprávní stránce. V dovolání žalobkyně totiž absentuje řádně vymezená právní otázka zásadního významu (ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu), z níž by dovolací soud mohl při přezkumu vycházet (srov. výše výklad k § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tedy nebyl povinen provést hmotněprávní přezkum věci tak, jak to nyní učinil a zdůvodnil.

Dovolání žalobkyně bylo podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnuto.

Žalovanému nevzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 19. února 2009

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu