28 Cdo 4583/2015
Datum rozhodnutí: 19.11.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř., § 138 odst. 1 o. s. ř.



28 Cdo 4583/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně TEAMONT s.r.o., IČ 26853337, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 95/74, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované MULTI CONTROL s.r.o., se sídlem v Ostravě, Mírová 97/24, o osvobození od soudních poplatků , IČ 43965679, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 154 C 115/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2013, č. j. 8 Co 840/2013-95, takto:

Dovolání se odmítá . O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. září 2013, č. j. 154 C 115/2012-63, kterým tento soud zamítl návrh žalobkyně na osvobození od soudních poplatků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje předpoklady pro úplné ani částečné osvobození od soudních poplatků. V daném případě bylo z její rozvahy ke dni 30. 6. 2013 zjištěno, že aktiva v celých tisících činí 192.928,- Kč, dlouhodobý majetek 423,- Kč a cizí zdroj 225.335,- Kč. Za rok 2012 pak úhrn ročního čistého obratu činil 952.043.560,- Kč a příjmy společníků ze závislé činnosti byly 299.835,- Kč. Vyslovil, že i když žalobkyně ke dni 30. 6. 2013 vykazovala ztrátu, nelze ze shora uvedených důvodů dovodit, že by byla nemajetná a že by její majetkové poměry odůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků. Skutečnosti, že vykazuje hmotný majetek, tržby za prodej vlastních výrobků a služeb a že se nevede insolvenční řízení, nasvědčují tomu, že je majetná a že nejsou splněny předpoklady pro úplné či částečné osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že doposud nebyla dovolacím soudem řešena otázka, zda i při ztrátě v hospodaření žalobkyně jsou či nejsou důvody pro osvobození od placení soudních poplatků, pokud žalobkyně dosahuje roční obrat a má aktiva. Namítala, že závěry odvolacího soudu nemohou obstát jako správné. V současné době nemá žádné zaměstnance ani žádný disponibilní majetek a jediným majetkem jsou pohledávky soudně vymáhané v několika řízeních. Osvobození od soudního poplatku je přitom předpokladem toho, aby mohla tyto pohledávky vymoci. V jednotlivých sporech, jejichž předmětem jsou plně dobytné pohledávky v celkové výši 18.900.000,- Kč, žalobkyně žádala o osvobození od soudního poplatku, prozatím neúspěšně. Pokud žalobkyně bude osvobozena v jednom z těchto sporů, bude jí umožněno vymoci alespoň jednu z pohledávek a zaplatit soudní poplatek. Podle dovolatelky je její obrat v roce 2012 vysvětlitelný tím, že překupovala pohonné hmoty, za něž jí odběratelé zaslali na účet finanční prostředky, a ona nakoupila pohonné hmoty a dodala je svým odběratelům. Nejednalo se proto o její volné disponibilní prostředky. Prodávala-li následně svůj majetek, činila tak za účelem umoření vlastních závazků po splatnosti, aniž by jí z tohoto prodeje zůstaly prostředky na úhradu soudních poplatků. Dovolatelka dále tvrdila, že fakticky již nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost a nemá zaměstnance. Pro hodnocení jejích majetkových poměrů pak není relevantní výše obratu, jež je dána povahou prováděných obchodů, nýbrž skutečnost, že je ve ztrátě. S ohledem na uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě ovšem dovolání nelze mít za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu se zakládá především na tvrzeních nastiňujících odlišné pojetí skutkového stavu oproti zjištěním odvolacího soudu, aniž by však předestírala právní otázku, jejímž zodpovězením by se měl Nejvyšší soud zabývat; zásadně musí jít o řešení právní otázky, na které soud vystavěl své rozhodnutí. Posuzování vztahu ztráty v hospodaření ve vazbě na jsoucí roční (finanční) obrat a existující aktiva je totiž hodnocením skutkových závěrů o majetkových poměrech žadatelky o osvobození. Dovolací soud je ovšem vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, neboť jako pouze přezkumná instance není zákonem (srov. zejména § 241a a § 242 o. s. ř.) nadán k tomu, aby korigoval skutkové závěry soudů nalézacích, a činil tak odlišné závěry o skutkovém stavu. Odvolací soud v daném případě shledal v souladu s tím, co bylo tvrzeno a dokládáno, že žalobkyně měla prostředky, a to i v podobě dlouhodobého hmotného majetku, postačující k zaplacení soudního poplatku, nehrozil jí úpadek a i nadále pokračovala ve své podnikatelské činnosti, z čehož dovodil, že její majetkové poměry neodůvodňují přiznání osvobození od soudního poplatku zohlednil přitom i skutkový závěr, že žalobkyně k 30. 6. 2012 vykazovala ztrátu. Z rozhodnutí soudu se navíc podává, že při hodnocení majetkové situace žalobkyně vzal na zřetel povahu finančních toků na jejím účtu, zjevně však neshledal, že by tyto okolnosti mohly relativizovat správnost závěru o možnosti žalobkyně dostát povinnosti zaplatit soudní poplatek. Poukazuje-li dovolatelka na to, že každé z jednotlivých soudních řízení, v nichž její úspěšnosti brání nezpůsobilost zaplatit soudní poplatek, by jí mělo zajistit dostatek finančních prostředků, jež ovšem bez svého osvobození nemůže získat, pak je především třeba podotknout, že s tímto argumentem přichází až v rámci dovolání, kde však zákon zapovídá tvrzení nových skutečností (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.). Nadto ani v této okolnosti nelze spatřovat důvod, pro nějž by na majetkové poměry žalobkyně bylo možno v souladu s kritérii formulovanými v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) pohlížet jako na odůvodňující osvobození od soudních poplatků, neboť možnost nabýt finanční prospěch v budoucnu sama o sobě nevypovídá o tom, zda je účastník schopen k okamžiku, k němuž ho tíží poplatková povinnost, zaplatit s ohledem na své poměry soudní poplatek.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka svou argumentací nepoukázala na právní otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu