28 Cdo 4576/2010
Datum rozhodnutí: 26.04.2011
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák.




28 Cdo 4576/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce E.P , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Viktorovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Národní obrany 909/45, proti žalovaným 1) V.P. a 2 ) M.P. , zastoupených JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Pankráci 58, o zaplacení částky 346.343,-- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 75/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. 21 Co 533/2009-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,-- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňky Viktorové, advokátky se sídlem Praha 6, Národní obrany 909/45.

Odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. 21 Co 533/2009-84, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 5. 2009, č. j. 18 C 75/2008-60, kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci částku 346.343,-- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením soudu prvního stupně, dle kterého se žalovaní na úkor žalobce bezdůvodně obohatili tím, že bez jeho souhlasu v období od 1. 3. 2006 do 18. 2. 2008 užívali bytovou jednotku o velikosti 4+1 s příslušenstvím, nacházející se v 1. patře domu č. p. 1506, společné prostory tohoto domu, pozemky stavební parcely č. 1478 a č. 1479/2 a pozemek parcelu č. 1479/1, vše v k. ú. Ú., v obci Praha (dále jen předmětné nemovitosti ) v jeho vlastnictví, aniž mu za to platili.
Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Přípustným však podle uvedeného ustanovení není, neboť dovolateli vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dne 20. 5. 2010 dovolání, jehož přípustnost spatřovali v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./. Žalovaní konkrétně namítali, že
a) jim svědčilo právo užívat předmětné nemovitosti v rámci práva na bydlení,
soudem prvního stupně nebyly zjišťovány možnosti žalovaných zajistit si základní životní potřeby, včetně náhradního bydlení, soudy se nevěnovaly ani dalším skutečnostem významným pro posouzení věci, zejména nikdy nevyvrácenému tvrzení žalovaných, že žalobce se rozhodl převést předmětné nemovitosti do vlastnictví jejich synů poté, co nabudou zletilosti, a dále, že první žalovaná nikdy nepožádala o zvýšení výživného na syny, čímž mělo být kompenzováno právo žalovaných na bezplatné užívání předmětných nemovitostí po rozvodu, přičemž bez bližšího prověření a posouzení těchto skutečností nemohly soudy v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci řádně posoudit, zda žalobcem uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy,
b) ve prospěch žalovaných svědčí zejména doba, po kterou mohli užívat předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobce, aniž by museli platit žalobci nájemné, jakož i dohoda uzavřená mezi žalobcem a první žalovanou v rámci rozvodu, na základě které mohli žalovaní předmětné nemovitosti užívat, aniž by museli platit nájemné; lze stěží předpokládat, že žalovaná po rozvodu se dvěma tehdy nezletilými chlapci předmětné nemovitosti obsadila svévolně a žalobce by na tuto situaci více než 10 let nijak nereagoval,
c) soudy nepřihlédly k tomu, že druhý žalovaný je synem žalobce, přičemž mezi otcem a synem existuje vzájemná vyživovací povinnost v širším slova smyslu, která není časově nijak omezena a z níž plyne i právo dětí i po dosažení zletilosti užívat byt rodičů,
d) soudy dostatečně nezjistily obvyklou cenu nájmu za předmětné nemovitosti užívané žalovanými.
Žalobce ve vyjádření k dovolání ze dne 24. 1. 2011 uvedl, že projednávaná věc nemá po právní stránce zásadní význam a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, případně zamítl.
1.K námitce ad a) týkající se práva užívat předmětné nemovitosti v rámci práva na bydlení
Lze sice souhlasit s názorem žalovaných, že rozvedený manžel, který i po zániku manželství zůstal bydlet v domě (bytě) ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit obývaný dům (byt) bez zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/1999), z tohoto závěru však nelze dovozovat, že by rozvedený manžel mohl užívat tento dům (byt) zdarma. V této souvislosti je možno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že ,,v případech, v nichž po skončení nájmu svědčí osobě právo bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady, je tato osoba povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající výši nájemného za trvání nájemního poměru. Stejnou povinnost a v téže výši musí mít i osoba, jejímuž právu na bydlení nepředcházelo nájemní právo, neboť úhrada se platí za totéž právo (tj. za právo na bydlení). V usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2146/2009, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo žalobci přiznáno bezdůvodné obohacení za užívání předmětných nemovitostí za období od 18. 3. 2004 do 18. 1. 2006, pak Nejvyšší soud uvedl, že v daném případě byl právním důvodem bydlení dovolatelky jednak případný souhlas žalobce, zejména pak rodinně právní vztah jejich manželství. Odvoláním souhlasu (nejpozději k 17. 3. 2004) a rozvodem manželství tyto důvody zanikly. Jde tedy o právo bývalého manžela na bydlení, jemuž nepředcházelo nájemní právo, přičemž rozhodnutí o vyklizení bytu zde nemá konstitutivní charakter. V posuzované věci se svou podstatou jedná o identický nárok, přičemž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit od svých dřívějších závěrů.
1. K námitkám ad b) a ad d) týkajících se pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu a toho, že soudy nepřihlédly ke všem relevantním skutečnostem
Podstatou těchto námitek je tvrzení dovolatelů, že soudy opominuly některé skutečnosti rozhodné pro posouzení věci nebo tyto skutečnosti při rozhodování nedostatečně zohlednily, případně vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového zjištění. Těmito námitkami tak není namítáno nesprávné právní posouzení věci, které by v posuzované věci s ohledem na již citovaný § 237 odst. 3 o.s.ř. jako jediné mohlo založit přípustnost dovolání, ale ve skutečnosti se jedná o námitky podřaditelné pouze pod dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), které v posuzovaném případě přípustnost dovolání založit nemohou.
Nad rámec odůvodnění je pak možné poukázat také na to, že dle § 85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, na který dovolatelé v dovolání poukazují, vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Výživné sice může spočívat v poskytování určitých naturálních plnění (v posuzovaném případě bydlení), základním předpokladem tohoto nároku však je, že dítě není schopno se samo živit. Druhý žalovaný však v průběhu řízení nikdy netvrdil, že by nebyl schopen se sám živit, přičemž ze spisu taková skutečnost ani neplyne (v období, za které se žalobce domáhá bezdůvodného obohacení, bylo prvnímu žalovanému 24, resp. 26 let, nepřipravoval se na budoucí zaměstnání, ze spisu neplynou ani žádná zdravotní omezení apod.).
1. K námitce ad c) týkající se skutečnosti, že žalovaní mohli dlouhou dobu bezplatně užívat předmětné nemovitosti
Sporné řízení je ovládáno tzv. dispoziční zásadou, z níž plyne, že procesní iniciativa je dána do rukou účastníků (srov. § 79 odst. 1 větu první o.s.ř., dle které se řízení zahajuje na návrh). Domáhat se svých práv u soudu je tak žalobcovo právo, nikoliv jeho povinnost. V dané věci pak lze jen stěží přičítat k tíži žalobce, že se svého práva začal domáhat až v době, kdy jeho synové (tj. druhý žalovaný a jeho bratr), kteří předmětné nemovitosti užívali společně s žalovanou, dosáhli zletilosti.
1. K námitce ad e) týkající se nedostatečného zjištění obvyklé ceny nájmu
Tato námitka směřuje proti skutkovým zjištěním a ohledem na již výše vícekrát citované ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. proto v daném případě nemůže založit přípustnost dovolání.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti napadenému rozhodnutí není přípustné. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10 000,- Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 12.360,-- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. dubna 2011

JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu