28 Cdo 4572/2014
Datum rozhodnutí: 28.01.2016
Dotčené předpisy: § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



28 Cdo 4572/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Sboru dobrovolných hasičů Pouchov se sídlem v Hradci Králové, Pouchově, IČ 648 07 843, zastoupeného Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS., advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, proti žalovanému Ing. J. H. , H. K., zastoupenému JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 114/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. června 2014, č. j. 17 Co 33/2014-549, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Švejnohy, DiS., advokáta se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Hradci Králové (v pořadí čtvrtým) rozsudkem ze dne 16. června 2014, č. j. 17 Co 33/2014-549, potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2013, č. j. 13 C 114/2008- 496, ve výroku o věci samé, kterým bylo určeno, že vlastníkem pozemků parcelních čísel 130 a 131 v obci N. Ú., katastrální území H. M. Ú., je žalobce , jakož i ve výroku, jímž žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 83.141,- Kč k rukám zástupce žalobce ; dále odvolací soud rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení 8.987,- Kč . Odvolací soud byl při svém rozhodnutí vázán závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, č. j. 28 Cdo 3342/2011-341, jímž zrušil předchozí (v pořadí druhý) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2011, č. j. 17 Co 465/2009-319, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud nepovažoval za správný právní názor odvolacího soudu, že otázka dobré víry není v předmětné věci rozhodná a může mít význam pouze pro eventualitu nabytí vlastnického práva vydržením. Poukázal na to, že judikatura Ústavního soudu stran dobré víry v případě nabytí nemovitostí od nevlastníka prošla značným vývojem, a to směrem k rozšíření ochrany osob jednajících v dobré víře (právní názor odvolacího soudu striktně prosazující absolutní ochranu vlastnického práva původního nabyvatele nemovitostí je již překonaný), přičemž v nálezu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, zaujal zásadní závěr, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že je nutno rovněž osvětlit, jaký je současný stav užívání pozemků a k jakému účelu žalobce pozemky potřebuje. Jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je třeba najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti .
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která je dovolacím soudem doposud rozhodována rozdílně, a to, zda při nabývání vlastnického práva v důvěře v zápis uvedený v katastru nemovitostí požívá dobrá víra nabyvatele ve vlastnické právo osoby v zápisu uvedené ochrany, a jestli je tedy v takovém případě možné, aby se nabyvatel stal na základě této své dobré víry vlastníkem nemovitosti v případě, kdy převodci vlastnické právo nesvědčilo . Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl .
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014 a ze dne 21. září 2019, sp. zn. 32 Cdo 3178/2015). V usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, dále Nejvyšší soud dovodil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Formuloval-li dovolatel otázku, zda při nabývání vlastnického práva v důvěře v zápis uvedený v katastru nemovitostí požívá dobrá víra nabyvatele ve vlastnické právo osoby v zápisu uvedené ochrany, a jestli je tedy v takovém případě možné, aby se nabyvatel stal na základě této své dobré víry vlastníkem nemovitosti v případě, kdy převodci vlastnické právo nesvědčilo, která je dovolacím soudem doposud rozhodována rozdílně , pak jejím prostřednictvím nemůže být přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí ve výroku o věci samé nezávisí a ani nespočívá (odvolací soud ji neřešil). V napadeném rozsudku se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zabýval jen posouzením, zda žalovaný jako kupující byl v době uzavírání kupní smlouvy ze dne 7. 12. 2005 s Pozemkovým fondem ČR jako prodávajícím v dobré víře, a se zřetelem ke všem okolnostem dané věci dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že tomu tak nebylo.
Dovolatel napadl dovoláním i výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, když namítal, že žalobci s ohledem na okolnosti případu neměly být ve shodě s ustanovením § 150 o. s. ř. náklady řízení přiznány.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné již z toho důvodu, že dovolatel nevymezil přípustnost dovolání tak, jak ji požaduje ustanovení § 237 o. s. ř. (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a výše uvedená rozhodovací praxe dovolacího soudu, která obstála i před Ústavním soudem (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a dále usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, v němž naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup. ); pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nadto základem pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je úspěch ve věci a postup podle ustanovení § 150 o. s. ř. je postupem výjimečným odůvodněným okolnostmi hodnými zvláštního zřetele, jimiž se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014]. V posuzovaném případě takové okolnosti odvolacím soudem shledány nebyly a ani dovolací soud je nespatřuje. Nelze tak s ohledem na rozhodnutí ve věci samé přisvědčit argumentaci dovolatele, že byl přesvědčen o svém vlastnickém právu se stejnou jistotou jako žalobce, když předmětné nemovitosti koupil v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, že mu proto nezbývalo, než aby v tomto řízení své vlastnické právo hájil, že faktickým důvodem vzniku sporu byl chybný zápis v katastru nemovitostí a že výše nákladů je neúměrná hodnotě předmětných nemovitostí, které koupil za 10.000,- Kč.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, § 243f odst. 2 o. s. ř.).
Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení (srov. § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč [srov. § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 714,- Kč [srov. § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. celkem 4.114,- Kč. Důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žalobci (§ 150 o. s. ř.), jak žalovaný v dovolání navrhl, dovolací soud neshledal, když dovolání žalobce není z důvodů uvedených v tomto usnesení přípustné.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2016

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu