28 Cdo 4572/2010
Datum rozhodnutí: 17.05.2012
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 a 2 o.s.sř. předpisu č. 93/1963Sb.




28 Cdo 4572/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů: 1) Z. M. , P., 2) J. K. , P. 3) S. Š. , Praha 4, Vajvanovského 1611, 4) MUDr. D. H. , B., 5) Ing. D. V. , B., 6) Ing. H. M. , P., 7) P. Z. , P., 8) V. K. , T., a 9) A. V. , P., zastoupených Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, 116 69 Praha 1, Novotného lávka 5, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 2. 6. 2010, sp. zn. 8 Co 288/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 58/2004 (žalobců: a) Ing. J. V. , P., b) Ing. V. V. , P., c) Ing. M. V. , P., d) Ing. J. V. , P., e) Z. M. , f) J. K. , g) S. Š. , h) Ing. D. V., CSc. , ch) Ing. H. M. , i) P. Z. , j) V. K. , k) A. V. , zastoupených Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, proti žalované Univerzitě Karlově , IČ 0021 6208, Praha 1, Ovocný trh č. 5, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem, 110 00 Praha 1, Dlouhá 13, o vydání nemovitostí, za účasti vedlejšího účastníka řízení Pozemkového fondu České republiky, IČ 4579 7072, 130 06 Praha 3, Husinecká 11a), takto :
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
O návrhu na obnovu řízení, podaném 9. 11. 2009 žalobci Z. M., J. K., S. Š., MUDr. D. H., Ing. D. V., CSc., Ing. H. M., P. Z., V. K. a A. V., bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Strakonicích z 30. 11. 2009, č. j. 6 C 58/2004-462. Tímto usnesením soudu prvního stupně byl zamítnut návrh na obnovu řízení, vedeného u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 58/2004, v němž byla rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích z 8. 12. 2006, č. j. 6 C 58/2004-222, odmítnuta žaloba žalobců, že jsou spoluvlastníky budovy na pozemku a budovy bez čísla popisného, postavené na pozemku v katastrálním území T., okres S. (a to v rozsahu u žalobkyně Z. M. z 1/24, u žalobkyně J. K. z 1/24, u žalobkyně S. Š. ze 7/48, u žalobkyně MUDr. D. H. ze 7/144, u žalobkyně Ing. D. V., CSc., ze 7/144, u žalobkyně Ing. H. M. ze 7/144, u žalobce P. Z. ze 7/144, u žalobce V. K. ze 7/144 a u žalobkyně A. V. ze 7/48; uvedené usnesení z 20. 11. 2009 bylo žalobcům doručeno 10. 8. 2010.
Důvodem rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně (tj. usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 2. 7. 2010, sp. zn. 8 Co 288/2010, potvrzujícího uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně z 20. 11. 2009 a ukládajícím žalobcům zaplatit žalované Univerzitě Karlově v Praze na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.800,- Kč) byl závěr, že žalobci Z. M., J. K., S. Š., MUDr. D. H., Ing. D. V., CSc., Ing. H. M., P. Z., V. K. a A. V. nevyužili ve správním řízení (vedeném u Pozemkového úřadu ve Strakonicích pod č. j. PÚ/1050/91/P/Č/4-D, jež předcházelo soudnímu řízení vedenému pod sp. zn. 6 C 58/2004 Okresního soudu ve Strakonicích, možnost uplatnění řádného opravného prostředku (a to žalobkyně MUDr. D. H. a Ing. D. V., CSc.), respektive jimi podaný opravný prostředek nebyl pro opožděnost projednán (u žalobců Z. M., J. K., S. Š., Ing. H. M., P. Z., V. K. a A. V.).
Přitom řízení o žalobě žalobců Ing. J. V., CSc., Ing. V. V., Ing. M. V. a Ing. J. V. dosud pokračují.
Odvolací soud ve svém usnesení z 2. 7. 2010 (sp. zn. 8 Co 288/2010 Krajského soudu v Českých Budějovicích) poukázal na to, že v již uvedeném návrhu na obnovu řízení z 9. 11. 2009 bylo jako důvod obnovy uváděno to, že právní zástupce navrhovatelů po nahlédnutí do soudního spisu dne 10. 8. 2009 zjistil, že plná moc, kterou advokát prof. JUDr. M. B. předložil k zastupování účastníka řízení Univerzity Karlovy v Praze, jak ve správním řízení u Pozemkového úřadu ve S., tak i v soudním řízení u Okresního soudu ve Strakonicích, nebyla podepsána rektorem Univerzity Karlovy v Praze, nýbrž pouze děkanem přírodovědecké fakulty této univerzity, přestože podle zákona č. 111/1998, o vysokých školách, a podle statutu Univerzity Karlovy jedná za tu to univerzitu rektor. Podle názoru žalobců, podávajících návrh na obnovu řízení, bez dokladů opravňujících děkana fakulty udělit plnou moc k zastupování Univerzity Karlovy v Praze nemohlo nabýt právní moci žádného rozhodnutí, které bylo vydáno na základě podání učiněného za tohoto účastníkem řízení advokátem prof. JUDr. M. B., a to ať již jde o rozhodnutí Pozemkového úřadu ve Strakonicích, Ústředního pozemkového úřadu i ministra zemědělství v řízení správním, tak i rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích (jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR), vydaná v soudním řízení. Navrhovatelé obnovy řízení měli tedy za to, že nenabyla-li tato rozhodnutí právní moci, nemohli žalobci zmeškat lhůtu k podání opravného prostředku, což jim bylo vytýkáno v soudním řízení a na základě čehož byla jejich žaloba odmítnuta .
Odvolatelé ve svém odvolání tedy vyslovovali své přesvědčení, že tu byly dány důvody pro obnovu řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž lhůty pro podání žaloby podle ustanovení § 283 občanského soudního řádu byly zachovány.
Naproti tomu odvolací soud ve svém rozsudku z 2. 7. 2010 s poukazem na ustanovení § 228 odst. 1, § 205a a § 211a občanském soudním řízení dospěl k závěru, že návrh na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k tomu, aby právní věc mohla být znovu projednávána, aby tak bylo možné dosáhnout nápravy věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně; zároveň však z těchto ustanovení vyplývá, že žalobou o obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení nebo procesněprávních vad. Podle hodnocení odvolacího soudu otázka řádného zastoupení účastníka řízení, jehož vadu žalobci v daném případě namítali, je otázkou procesní, která pod důvod obnovy řízení nespadá ; proto žaloba o obnovu řízení je tu nepřípustná a v souladu s ustanovením § 235a občanského soudního řádu jí tedy soud prvního stupně nevyhověl a odvolací soud se s jeho názorem ztotožnil.
Odvolací soud kromě toho vyslovil i toho závěr, že v této právní věci byla na děkana přírodovědecké fakult y Univerzity Karlovy v Praze převedena pravomoc jednat za univerzitu ve věcech souvisejících s řádnou správou svěřeného majetku, takže bylo v pravomoci děkana plnou moc advokátu Dr. B. dne 17. 6. 2004 udělit, takže to došlo k řádnému zastoupení žalované Univerzity Karlovy v žalobci uváděných řízení.
Odvolací soud byl rovněž toho názoru že, i z důvodu opožděného uplatnění žalobního návrhu na obnovu řízení byl dán důvod k nevyhovění žaloby o obnovu řízení v souladu s ustanoveními § 235a občanského soudního řádu. Z hlediska subjektivní lhůty totiž skutečnost, že žalobci důvody, pro které podali žalobní návrh na obnovu řízení, zjistili nahlédnutím do spisu dne 10. 8. 2009, což ovšem neznamená, že tyto nedostatky procesního zastoupení žalované univerzity nemohli zjistit již kdykoli před tím, zejména v době, kdy ještě ohledně uvedených žalobců řízení skončeno nebylo.
Není tedy zde žádný důvod pro to, aby tříměsíční lhůta počala běžet až právě od 10. 8. 2009, nýbrž ve skutečnosti to bylo okamžikem právní moci soudního rozhodnutí, tedy dnem 20. 11. 2006.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, ovšem s přihlížením k tomu, že účastníkům, kteří v řízení byli úspěšní (tj. žalovaná Univerzita Karlova v Praze a vedlejší účastník řízení Pozemkový fond ČR) náklady v odvolacím řízení nevznikly.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 16. 8. 2010 a dovolání ze strany žalobců Z. M., J. K., S. Š., MUDr. D. H., Ing. D. V., CSc., Ing. H. M. a R. Z. bylo dne 18. 10. 2010 (v pondělí) předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Strakonicích, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 (a § 57 odst. 2) občanského soudního řádu.
Uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu z 2. 7. 2010 (sp. zn. 8 Co 288/2010 Krajského soudu v Českých Budějovicích) i usnesení soudu prvního stupně z 20. 11. 2009 (sp. zn. 6 C 58/2004-462 Okresního soudu ve Strakonicích) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Uvedení dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Dovolatelé jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu/.
Dovolatelé především zdůrazňovali, že v této právní věci rozhodovaly soudy obou stupňů zatím pouze o splnění jejich procesní povinnosti, ale žalobu o vydání nemovitostí odmítl z důvodu údajné opožděnosti žaloby, neboť údajně nepodali včas proti rozhodnutí správního orgánu, a o věci samé tedy dosud nebylo rozhodnuto .
Podle názoru dovolatelů soudy obou stupňů neposuzovaly úkony účastníků řízení rovnoprávně a porušily tím zásadu rovnosti práv účastníků řízení a právo žalobců na spravedlivý proces.
Nárok na vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, žalobci uplatňují od roku 1992, a to nejprve ve správním řízení před pozemkovým úřadem a pak v soudním řízení, a to s poukazem na ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i na ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Rozhodnutím Ústředního pozemkového úřadu z 25. 4. 2002, č. j. 5159/2002-5010, bylo pak určeno, že předmětné nemovitosti jsou nemovitostmi, na které se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě). Proti tomuto rozhodnutí podal rozklad advokát, zastupující Univerzitu Karlovu, ale nedoložil, podle názoru dovolatelů, řádné zmocnění k jednání za tohoto účastníka. Rozhodnutím ministra zemědělství ze 16. 9. 2002, č. j. 29 721/2002-1000, bylo potom určeno, že předmětné nemovitosti nejsou nemovitostmi, na něž se vztahuje zákon o půdě. Následovalo rozhodnutí Pozemkového úřadu ve Strakonicích z 24. 3. 2003, č. j. PÚ/1050/91/P/Č/41, jímž byl v návaznosti na rozhodnutí ministra zemědělství zamítnut nárok žalobců na vydání těchto nemovitostí podle zákona o půdě. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal žalobce Ing. Jiří Vaníček (bydlící v Roztokách u Prahy, Lidická 294), a to podáním ze 7. 4. 2003, k němuž se připojili ostatní žalobci podáním z 30. 4. 2003. Rozhodnutím Ústředního pozemkového úřadu ze 16. 6. 2003, č. j. 17734/03-7170, bylo však rozhodnutí Pozemkového úřadu ve S. potvrzeno a odvolání zamítnuto.
Po podání žaloby žalobců o vydání nemovitostí u Okresního soudu ve Strakonicích byl vydán rozsudek (o odmítnutí žaloby) Okresního soudu ve Strakonicích z 8. 2. 2006, č. j. 6 C 58/2004-222; usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Co 1213/2006 bylo rozhodnutí Okresního soudu ve Strakonicích potvrzeno; usnesením Nejvyššího soudu ČR z 5. 3. 2009 (28 Cdo 603/2007) bylo zamítnuto dovolání žalobců S. Š., MUDr. D. H., Ing. D. V., CSc., Ing. H. M., P. Z., V. K. a A. V.
Důvodem rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu byl závěr, že uvedených sedm žalobců nevyužilo v řízení před správním orgánem možnost uplatnění řádného opravného prostředku (to bylo u žalobkyň MUDr. D. H. a Ing. D. V., CSc.), respektive jimi podaný opravný prostředek nebyl pro opožděnost projednán (to bylo u žalobců Ing. J. V., Z. M., J. K., S. Š., Ing. H. M., P. Z., V. K. a A. V.).
Dovolatelé namítají v dovolacím řízení, stejně jako v řízení před soudy obou stupňů, že jak ve správním řízení, tak i v soudním řízení, nebyl účastník řízení Univerzita Karlova v Praze řádně zastoupen advokátem na základě plné moci, protože advokát prof. JUDr. M. B. neměl pro zastoupení podepsanou plnou moc od rektora Univerzity Karlovy, který za ni (podle zákona č. 111/1990 Sb., o vysokých školách, i podle Statutu Univerzity Karlovy) jedná, takže bez náležitého doložení tohoto zastoupení (plná moc od děkana přírodovědecké fakulty tu, podle názoru dovolatelů nepostačovala) nemohlo být vydáno a nabýt právní moci žádné rozhodnutí, jež bylo vydáno na základě podání učiněného za Univerzitu Karlovu advokátem Dr. B. Tento nedostatek plné moci byl přehlédnut správními orgány i soudy, takže, podle názoru dovolatelů, byla všechna dosavadní řízení i rozhodnutí stižena podstatnou vadou; tuto podmínku řízení tu byly povinny zkoumat jak správní orgány, tak i soudy. Nedostatek uvedené podmínky řízení tu byl odstraněn až 9. 9. 2009, co má za následek včasnost podání opravných prostředků žalobců proti již uvedenému rozhodnutí ministra zemědělství ze 16. 9. 2002, č. j. 29 701/2002-1000, proti již také uvedenému rozhodnutí Pozemkového úřadu ve Strakonicích z 24. 3. 2003, č. j. PÚ/1050-91-P/Č/41, i proti rovněž již uvedenému rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu ze 16. 6. 2003, č. j. 17734/03-7170. Proto jsou dovolatelé přesvědčeni, že jsou tu důvody pro obnovu řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, přičemž lhůty pro podání žaloby podle ustanovení § 233 občanského soudního řádu jsou tu zachovány.
Pokud jde o uvedenou otázku zachování lhůt pro podání žaloby o obnovu řízení, dovolatelé trvají na svém názoru, že do doby prokázání řádného právního zastoupení žalované Univerzity Karlovy v Praze nemohla být uvedená rozhodnutí správních orgánů i soudů vydána, ani nemohla nabýt právní moci, a proto se žalobci nemohli dostat do prodlení s podáním opravných prostředků a tedy jejich žaloba nemohla být odmítnuta i zamítnuta z důvodu nedodržení lhůty pro podání opravných prostředků . Nebyla tu evidentně splněna podmínka způsobilosti být zastoupen zástupcem u uvedeného účastníka řízení a podmínka oprávnění k zastupování (§ 22 až § 29 občanského soudního řádu). Uvedená podmínka řízení tu nebyla splněna a soudy obou stupňů nepostupovaly ve smyslu ustanovení § 103 a § 104 odst. 2 občanského soudního řádu a nedostatek podmínky řízení neodstranily, pokračovaly v řízení a vydaly svá rozhodnutí. Protože tu až do řádného prokázání oprávnění k zastupování nemohl soud rozhodnout ve věci samé a ani správní orgány se nemohly zabývat podáními advokáta učiněnými za Univerzitu Karlovu v Praze, který se prokazoval plnou mocí nepodepsanou rektorem této univerzity, byly tu splněny podmínky obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Žalovaná Univerzita Karlova v Praze ve svém vyjádření navrhovala odmítnutí dovolání pro absenci zákonem požadovaných náležitostí, respektive odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného. V dovolání není uveden dovolací důvod, přitom směřuje proti usnesení odvolacího soudu, nikoliv rozsudku. Dovolání nesplňuje ani požadavek označení otázky zásadního právního významu. V tomto směru odkazovala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, podle něhož nedostatek průkazu zastoupení účastníka původního řízení není skutečností zakládající důvod obnovy tohoto řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. . Odmítala tvrzení dovolení o tom, že by děkan PřFUK nebyl podle příslušných ustanovení zákona oprávněn plnou moc udělit. Konečně namítala, že žalobci nepodali návrh na obnovu včas. Odkazovala v tomto směru na ustanovení § 233 odst. 1 o. s. ř., když subjektivní lhůta tří měsíců se počítá od právní moci rozhodnutí, která žalobci zmiňují, nikoliv od nahlédnutí do spisu, které provedli žalobci dne 10. 8. 2009, jak se s touto námitkou ostatně i odvolací soud náležitě vypořádal.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním bylo napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně. Z hlediska přípustnosti dovolání a dalšího průběhu dovolacího řízení tedy občanský soudní řád takovému rozhodnutí přiznává povahu rozhodnutí ve věci samé . Dovolání je proto přípustné za stejných podmínek, jaké stanoví pro přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo proti jeho usnesení ve věci samé § 237 o. s. ř., a to včetně omezení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 23 o. s. ř. I v případě usnesení podle § 238 odst. 1 o. s. ř. musí být splněna podmínky zásadního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé po stránce právní (když dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu uvedeného v § 238 odst. 1 o. s. ř. není přípustné bez dalšího). To má důsledek i pro volbu způsobilých dovolacích důvodů. V tomto směru lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 29 Odo 270/2003, v němž bylo uvedeno: Z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s dikcí § 38 odst. 1 písm. a) o. s. ř. plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení o zamítnutí žaloby na obnovu řízení .
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tedy třeba v daném případě posoudit podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Podle § 238 odst. 2 občanského soudního řádu tu platí obdobně ustanovení § 237 občanského soudního řádu.
V ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je pamatováno na případy přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 58/2004 Okresního soudu ve Strakonicích), že by odvolací soud svým usnesením z 2. 7. 2010 (sp. zn. 8 Co 288/2010 Krajského soudu v Českých Budějovicích) řešil některou právní otázku, která by byla řešena rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým usnesením z 2. 7. 2010 řešil některou právní otázku, která by dovolacím soudem byla posouzena jinak.
U přípustného dovolání dovolatelů tu bylo nutno posoudit z hledisek shora uvedených opodstatněnost dovolateli v tomto případě uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatelé uplatňovali zejména důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tomuto tvrzení nelze přisvědčit. Odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, srozumitelně a podrobně odůvodnil svůj závěr o absenci tvrzeného nedostatku právního zastoupení žalované PřF UK Praha a vyvodil z toho odpovídající důsledky z hlediska opožděnosti podaného opravného prostředku, resp. neuplatnění řádného opravného prostředku. V tomto směru se proto ve stručnosti odkazuje na obsah odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, s nímž se dovolací soud zcela ztotožňuje. Shodné posouzení zaujímá dovolací soud ve vztahu k otázce, zda důvody uplatněné žalobci v odvolacím řízení právě v otázce řádného zastoupení účastníka, mohou být zohledněny jako přípustný důvod obnovy řízení. Toto posouzení se opírá dokonce o závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu České publiky ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, přičemž ani dovolací soud nemá důvodů k zaujetí odlišného právního závěru.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (tj. důvod postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nelze k takto formulovanému dovolacímu důvodu přihlížet s ohledem na znění ustanovení § 237 odst. 3, věta za středníkem o. s. ř.
Shodný závěr platí pro uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikovaném pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalobce do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle § 243b odst. 5 o. s. ř., za použití ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované ani vedlejšímu účastníku řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. května 2011

JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu