28 Cdo 4558/2016
Datum rozhodnutí: 01.03.2017
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 4558/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň a) H. K. , b) Mgr. M. K. , c) M. Š. , d) MVDr. Ing. R. K. , všech zastoupených JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 11/2014, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016, č. j. 30 Co 38/2016-238, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 11 C 11/2014-181, určil, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá k ideální 1 / 4 pozemků parc. č. 15/5 o výměře 29 m 2 , parc. č. 15/4 o výměře 209 m 2 , parc. č. 33/3 o výměře 124 m 2 a parc. č. 406 o výměře 67 m 2 v k. ú. T., obci P., zapsaných na LV č. 1077 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že právní předchůdci žalobkyň byli v minulosti vlastníky zmíněných pozemků, k nimž byl stát zapsán jako vlastník na základě nezjištěného právního důvodu. Žalobkyně tvrdily, že státem nebylo jejich vlastnické právo zpochybňováno, což dokládají tím, že bylo právním předchůdcům žalobkyň potvrzováno v rámci dědických řízení a z předmětných pozemků jimi byla hrazena daň z nemovitostí. Důvodem neuplatnění nároku právních předchůdců žalobkyň v restitučním řízení podle zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ), pak byla skutečnost, že ke změně vlastnického práva v evidenci katastru nemovitostí došlo až po uplynutí příslušné lhůty. S ohledem na tuto argumentaci soud dospěl k názoru, že je nepřípustné, aby vlastnické právo žalobkyň konajících v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, a legitimně se domnívajících, že jim dané právo svědčí, bylo mnoho let po uplynutí lhůty k uplatnění restitučního nároku soudy zpochybňováno s odkazem na údajnou možnost v minulosti dosáhnout restituce . Žalobě, jež měla povahu určovací dle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), proto vyhověl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 30 Co 38/2016-238, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud, vycházeje z provedených důkazů, odmítl, že by žalobkyně měly na požadovaném určení naléhavý právní zájem, jelikož dle ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu v případě, v němž se stát chopil vlastnického práva bez právního důvodu, byl založen restituční titul dle § 6 odst. 1 zákona o půdě. K předmětným pozemkům se stát, po provedeném technickohospodářském mapování v roce 1983, choval jako jejich vlastník, byly zapsány do pozemkových knih a užívány jako veřejně přístupné místní komunikace, respektive zeleň ve výstavbě. Naopak právní předchůdci žalobkyň ve vztahu k těmto pozemkům coby vlastníci nevystupovali, měli se proto domáhat nápravy cestou restituční. Pokud tuto možnost nevyužili, není přípustné, aby se nyní žalobkyně domáhaly určení svého vlastnického práva podle obecných předpisů. Opodstatněnost městský soud nepřiznal ani námitce, dle níž právní předchůdci žalobkyň mohli důvodně předpokládat, že se nadále jedná o pozemky v jejich vlastnictví, když jimi byla hrazena daň dědická a daň z nemovitosti. Určovací žalobu bylo tudíž nutné pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnout.

Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně dovolání, v němž namítají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Uvádějí, že se oprávněně cítily jako vlastníci pozemků, neboť od konce 19. století existovala nepřerušená a ničím nezpochybněná vlastnická linie až do zápisu duplicitního vlastnictví, přičemž pozemky plnily funkci obslužných cest k polnostem právních předchůdců žalobkyň a bylo s nimi i takto nakládáno. O vlastnickém právu žalobkyň k pozemkům svědčí i fakt, že jejich právními předchůdci byly placeny daně dědická i z nemovitosti. Z výše uvedených důvodů na daný případ dopadá nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 709/09.

V neposlední řadě dovolatelky namítají, že provádění dokazování mělo být svěřeno soudu prvního stupně, aby byla zachována zásada dvojinstančnosti a provedené důkazy mohly být řádně zhodnoceny. Žádají proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný k dovolání podal vyjádření, v němž uvedl, že považuje procesní postup odvolacího soud za správný a nijak nenarušující princip dvojinstančnosti, neboť žalobkyně měly možnost prokazovat tvrzené skutečnosti již u soudu prvního stupně. Ztotožnil se rovněž se závěrem odvolacího soudu, vycházejícím z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, že mohla-li se osoba domáhat svého práva dle zvláštních restitučních předpisů, není možné jej obcházet žalobou na určení podle obecných předpisů. Na věci nic nemůže změnit ani skutečnost, že žalobkyně (jejich právní předchůdci) platily z pozemků daň z nemovitosti a daň dědickou. Žalovaný tak navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyň odmítl, popřípadě zamítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že Nejvyšší soud je při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání vázán skutkovými zjištěními soudů nalézacích, aniž by mu zákon umožňoval přezkum jejich správnosti a aniž by se mohl zabývat v dovolání předestřeným odlišným pojetím skutkového stavu. Skutková zjištění soudů obou stupňů, k jejichž zpochybnění se ve své podstatě upíná značná část dovolacích námitek konstruujících odlišné závěry o skutkových okolnostech sporu, v daném případě nasvědčují tomu, že předmětné pozemky byly fakticky obhospodařovány státem způsobem, jímž bylo naprosto zřetelně deklarováno, že stát se pokládá za oprávněného pozemky jako celek držet a nakládat s nimi plně dle svého uvážení nehledě na přetrvávající zápis v katastru nemovitostí. Za těchto okolností se pak právní úvahy odvolacího soudu nikterak nevymykají relevantní judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu.

Z hlediska obsahu dovolání se ukazuje jako významná otázka, zda je možné konstatovat, že právní předchůdci dovolatelek neměli důvod domáhat se vydání předmětných pozemků v restituci , jelikož jejich vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, a stalo se sporným až po uplynutí lhůt pro uplatnění restitučních nároků. Nejvyšší soud se přitom v souladu se závěry vyjádřenými v judikatuře soudu Ústavního (srovnej např. nález ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09) opakovaně přiklonil k názoru, dle něhož ideu vyslovenou ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, vylučující pro nemovitosti, které přešly na stát některým ze způsobů předvídaných restitučními předpisy (tj. i převzetím bez právního důvodu), použití úpravy ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, nelze absolutizovat. Prolomení uvedeného pravidla je s přihlédnutím ke specifikům konkrétního případu namístě tehdy, nedošlo-li k uplatnění restitučního nároku vzhledem k tomu, že dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012). V daném případě však bylo dle soudy zjištěného faktického stavu zjevné, že se k nemovitostem jako vlastník choval stát, který na nich zbudoval místní komunikaci a část z nich začlenil do veřejné zeleně. Názoru odvolacího soudu, že za daných okolností bylo třeba usilovat o zjednání nápravy pouze prostřednictvím restitučních předpisů, tak není důvodu cokoliv vytýkat.

K závěru opačnému pak nelze dospět ani poukazem na placení příslušných daní, jelikož tím není závazně určeno vlastnické právo, a tyto skutečnosti tedy ze své povahy nejsou v kontextu relevantních právních předpisů způsobilé bez dalšího popřít závěry výše předestřené.

Dovolatelky rovněž odvolacímu soudu vytýkají, že porušil zásadu dvojinstančnosti, tím, že sám prováděl dokazování, místo aby je svěřil soudu prvního stupně. K problematice dvojinstančnosti řízení se Nejvyšší soud vyjadřoval vícekrát a souhrnně ji vyložil například v usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, když zdůraznil, že nejde o obecnou zásadu občanského soudního řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) ani o ústavně zaručené právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod č. 128 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Nelze přitom přehlédnout, ustanovení § 213 § 213b o. s. ř. umožňují rozsáhlejší doplnění dokazování vedoucí k případné změně rozhodnutí soudu prvního stupně, z čehož v posuzované věci odvolací soud zjevně vycházel.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Z judikatury Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13), reflektované i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013), se podává, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak (jako tomu bylo v posuzované věci, přičemž samotná problematika řešená v dovolacím řízení nevykazovala zvláštní znaky složitosti), nejsou náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. března 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu