28 Cdo 4554/2011
Datum rozhodnutí: 11.01.2012
Dotčené předpisy: § 32 odst. 1, 3 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 4554/2011


U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně E. S. , zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 11.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 18/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011, č. j. 53 Co 591/2010-55, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 2. 3. 2010 domáhá náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, které jí vydaly peněžní prostředky zajištěné v trestním řízení ve výši 5.592.143,80,- Kč teprve na základě usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/96, jež nabylo právní moci dne 6.1.2006, ačkoliv nejpozději od 17.12.1996, kdy bylo vydáno usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 2 T 11/96-4788, přiznávající právo na vyplacení zajištěných peněz žalobkyni, nemělo být pochyb o existenci jejího nároku. V důsledku nepřiměřené délky řízení o vydání zajištěných peněžních prostředků měla žalobkyni vzniknout škoda ve výši 10.630.168,- Kč odpovídající zákonným úrokům z prodlení z částky 5.592.143,80,- Kč za dobu od 18. 12. 1996 do 6. 1. 2006 a imateriální újma ve výši 369.832,- Kč.

Se zřetelem k okolnosti, že žaloba byla podána 2. 3. 2010, soud prvního stupně dovodil, že marným uplynutím doby tří let, jež počala běžet dnem 6. 1. 2006, kdy nabylo právní moci usnesení, na jehož základě žalobkyni byly vydány zajištěné peněžní prostředky, a kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniklé škodě i o tom, kdo za ni odpovídá, došlo k promlčení uplatněného nároku na náhradu škody (§ 22 odst. 1, věta první zákona č. 58/1969 Sb., § 32 odst. 1, věta první zákona č. 82/1998 Sb.). Promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení pak nastalo uplynutím doby šesti měsíců ode dne 6. 1. 2006, kdy řízení o vydání zajištěných peněžních prostředků skončilo (§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Promlčení přitom nastalo i přesto, že promlčecí doby ode dne 30. 12. 2008, kdy žalobkyně svůj nárok uplatnila u Ministerstva spravedlnosti, po dobu šesti měsíců neběžely (§ 35 zákona č. 82/1998 Sb.). K námitce promlčení vznesené v průběhu soudního řízení žalovanou proto soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a rozsudek potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Aniž argumentovala, v čem spatřuje zásadní význam napadeného rozsudku po stránce právní, namítala nesprávné právní posouzení okamžiku počátku běhu promlčecí doby (§ 241a odst. 2, písm. b/ občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ). Uváděla, že ke dni 6. 1. 2006, kdy nabylo právní moci usnesení, na jehož základě jí byly zajištěné peněžní prostředky v trestním řízení vydány, se s definitivní platností o vzniku škody nedozvěděla. Povědomost o způsobení škody měla nabýt teprve k 11.6. 2008, kdy jí Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 2 T 11/96 vrátil úroky ze zajištěné částky 5.592.143,80,- Kč za dobu od 23. 10. 1990 do 24. 5. 2004 a od 6. 12. 2004 do 30. 1. 2006 ve výši 557. 082,85,- Kč. Promlčecí doba stran uplatněných nároků tudíž měla počít běžet až od 11. 6. 2008, eventuelně od října 2008, kdy úroky přiznané výše označeným rozhodnutím byly žalobkyni skutečně vyplaceny. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

O nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako dovolací důvod uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném právním závěru, že promlčecí doba stran uplatněných nároků na náhradu materiální a imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o vydání peněžních prostředků zajištěných v trestním řízení počala běžet dnem právní moci usnesení, na jehož základě byla zajištěná peněžní částka vyplacena žalobkyni.

Poněvadž tvrzená škoda vyvolaná nesprávným úředním postupem (nedůvodným zadržováním zajištěných peněžních prostředků) orgány činnými v trestním řízení v době od 18. 12. 1996 do 6. 1. 2006 měla vznikat před i po účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. (zákon nabyl účinnosti 15. 5. 1998), řídí se počátek a délka promlčecí doby ohledně nároku na náhradu škody způsobené do 14. 5. 1998 ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a ohledně nároku na náhradu škody vznikající počínaje dnem 15. 5. 1998 ustanovením § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. § 36 zákona č. 82/1998 Sb.).

Podle § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí.

Podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

Jelikož řízení o vydání zajištěných peněžních prostředků pravomocně skončilo 6. 1. 2006, to znamená v době, kdy do účinnosti novely zákona č. 82/1998 Sb. provedené zákonem č. 160/2006 Sb. (úprava účinná od 27. 4. 2006) nezbývala doba delší šesti měsíců, řídí se úprava promlčení nároku na náhradu imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení ustanovením § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009).

Podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (ať již podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. či dle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a nároky na náhradu nemajetkové újmy (§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě či nemajetkové újmě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejich vzniku. K uplatnění nároku u soudu přitom není třeba znát přesnou výši majetkové či nemajetkové újmy. Postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3512/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3005/2010). O výši nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se poškozený dozví nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011).

Právní závěry odvolacího soudu, jenž počátek běhu promlčecích dob, v nichž žalobkyně své nároky na náhradu majetkové a nemajetkové újmy měla uplatnit u soudu, ztotožňuje s okamžikem pravomocného skončení řízení o vydání zajištěných peněžních prostředků, korespondují s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Žalobkyni, jež výši uplatňované náhrady škody odvozuje od úrokových sazeb vyhlášených Českou národní bankou v období od 18. 12. 1996 do 6. 1. 2006, totiž existence i rozsah újmy, jejíž náhrady se v řízení domáhá, jakož i odpovědný subjekt (stát), musely být ke dni 6. 1. 2006, kdy řízení skončilo, již nepochybně známy. Ke stejnému datu se upíná též získání vědomosti o výši nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Ke dni zahájení soudního řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (nepřiměřená délka řízení) a o náhradu nemajetkové újmy vyvolané přílišnou délkou řízení (2. 3. 2010) tudíž byly uplatněné nároky v důsledku uplynutí tříleté (v případě nároku na náhradu škody) a šestiměsíční (v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy) doby již promlčeny (§ 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., § 32 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Z uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu