28 Cdo 4545/2010
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: § 107 obč. zák.




28 Cdo 4545/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně AK cihelna s. r. o. , IČ: 26885786, se sídlem v Boskovicích, Chrudichromská 3, zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti žalované R. K. , o zaplacení 59.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 336/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 17. června 2010, č. j. 69 Co 159/2010-132, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í


Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (dále též odvolací soud ) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále též soud prvního stupně ) ze dne 3. února 2010, č. j. 19 C 336/2009-102, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 59.700,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Vyšel z žalobkyní vylíčených skutečností, že dne 29. 12. 2003 žalovaná neoprávněně vybrala z bankovního účtu žalobkyně celkem 597.000,- Kč; z nich žalobkyně v tomto řízení žádá vrácení (vydání) toliko 59.700,- Kč. Vzal za prokázané, že o výběrech částek se dověděl jednatel žalobkyně nejpozději k 31. 12. 2004, jak vyplývá i z trestního oznámení, které o těchto skutečnostech učinil dne 29. 6. 2007 do protokolu příslušného policejního orgánu, který věc podezření ze spáchání trestného činu později odložil. Po právní stránce posoudil i odvolací soud žalobkyní tvrzené skutečnosti jako právo na vydání bezdůvodného obohacení majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen obč. zák. ). Právo na jeho vydání shledal promlčeným, jelikož dvouletá subjektivní promlčecí doba (§ 107 odst. 1 obč. zák.) uplynula nejpozději k 31. 12. 2006 a žaloba v této věci byla podána až 19. 5. 2009. Jelikož se žalovaná v řízení (in eventum) promlčení dovolala, nelze žalobkyni promlčené právo přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Při tomto závěru pokládal odvolací soud za právně nevýznamné, jak žalovaná s penězi později naložila, zda je použila pro osobní spotřebu nebo k úhradě vlastní pohledávky, jež měla za žalobkyní, nebo je předala jiné osobě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za otázky, které podle jeho názoru činí z napadeného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), označila, zdali osoba, která získá do své moci majetek či finanční prostředky třetí osoby a následně tyto prostředky použije pro svou osobní potřebu, získává bezdůvodné obohacení již tím okamžikem, kdy se jí prostředky dostanou do její moci, nebo až okamžikem, kdy se rozhodne naložit s těmito jako s vlastními nebo až okamžikem, kdy s těmito jako s vlastními naloží , a dále zdali osoba, která se na úkor jiné osoby bezdůvodně obohatí a vznik takového úmyslného bezdůvodného obohacení zastírá lživými a účelovými tvrzeními, čímž prodlužuje běh promlčecí lhůty, je oprávněna domáhat se přihlédnutí k uplynutí promlčecí doby, a to i s ohledem na výkon takovéhoto práva v rozporu s dobrými mravy . Procesnímu postupu soudu vytýkala, že nebyly zjišťovány všechny okolnosti rozhodné pro posouzení věci, mezi které podle jejího názoru patří i skutečnosti, jak žalovaná s penězi vybranými z jejího bankovního účtu později naložila. Dovozovala, že okamžik vzniku bezdůvodného obohacení nemůže být spojován již s výběrem peněz, nýbrž až s událostí, kdy si peníze žalovaná přisvojila. Odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 766/2002, 30 Cdo 4366/2007 a 33 Odo 306/2005, označila závěr odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí doby za nesprávný, dovozujíc, že jej odvolací soud spojil pouze s pravděpodobným úsudkem oprávněné osoby o vzniku bezdůvodného obohacení; s odlišnými judikatorními závěry se odvolací soud dle jejího přesvědčení dostatečně nevypořádal . Konstatovala, že v době podání trestního oznámení nemohl její jednatel bezpečně rozlišit, které výběry činěné žalovanou a jejím manželem byly neoprávněné a které nikoliv. Tvrdila, že pokud získané peníze žalovaná použila k úhradě vlastní pohledávky na nájemném, jak mimo jiné tvrdila, pak by to znamenalo, že pohledávku žalobkyně uznává co do důvodu i výše a promlčení takovéto pohledávky by se stavělo a tím by začala plynout nová promlčecí doba . Odvolacímu soudu také vytýkala, že námitku promlčení neposoudil z pohledu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a upřednostnil princip právní jistoty před majetkovým právem žalobkyně a jejím legitimním očekáváním. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu (a spolu s ním případně i rozsudek soudu prvního stupně) byl zrušen.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jestliže rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení).

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se jedná tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.), a to již okamžikem, kdy žalovaná (dle tvrzení žalobkyně neoprávněně) vybrala peníze z bankovního účtu. Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč. zák.) pokládal odvolací soud za rozhodující, kdy se o výběru částek žalovanou prokazatelně dověděl jednatel žalobkyně.

Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

V ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně a tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Přitom platí, že ke vzniku bezdůvodného obohacení, jež bylo získáno plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 obč. zák.), dochází již samotným přijetím tohoto plnění; okolnost, jak s takto získaným majetkovým prospěchem obohacený později naloží, rozhodná není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000). Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je pak rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; není podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Touto vědomostí se rozumí znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98).

Od těchto judikatorních závěrů se odvolací soud při právním posouzení věci neodchýlil. Vycházel nikoliv z předpokládané, nýbrž z prokázané vědomosti jednatele (statutárního orgánu) žalobkyně, jak vyplývá z výsledků provedeného dokazování, zejména pak z protokolu o trestním oznámení sepsaném policejním orgánem dne 29. 7. 2007; z jeho obsahu se podává, že o výběrech peněz z bankovního účtu žalobkyně byl jednatel informován nejpozději k 31. 12. 2004 a měl i vědomost o osobě, jež výběry učinila. Námitky žalobkyně proti uvedenému závěru jsou nikoliv námitkami směřujícími proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, ačkoli dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni k dispozici není.

Zjištěný skutkový stav v posuzované věci nepřipouští ani úvahy o aplikaci ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák., o přetržení (přerušení) promlčecí doby v případě uznání dluhu (tedy nikoliv její stavění , jak žalobkyně tvrdí). A to již proto, že podle ustálené judikatury je k platnosti uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. třeba písemné formy tohoto právního úkonu, jehož obsahem musí být vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 15, pod C 1065). Skutečnost, že žalovaná v předepsané formě učinila takový hmotněprávní úkon, žalobkyně netvrdí a nelze za něj pokládat ani obranu žalované o použití vybraných peněžních prostředků ke splnění jiného závazku žalobkyně.

Judikatorně řešena je i otázka výkladu a aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k promlčení. Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308; dále usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004, ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 235/2007, nebo ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi. Přesto i v posuzované věci pokládá za vhodné připomenout, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Je totiž zásadně věci poškozeného, aby byl svých práv bdělý a dbal o jejich včasné uplatnění (zásada vigilantibus iura). Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99). Takové okolnosti žalobkyně v dané věci netvrdí.

Jakkoliv judikatorní význam zpravidla nemají ani konkrétní vady řízení (rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečinní a dovolací soud k nim přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), neshledává Nejvyšší soud opodstatněné ani námitky dovolatelky upínající se k postupu soudu při zjišťování skutkového stavu věci (namítá-li dovolatelka, že v řízení nebyly rozhodné skutečnosti zjišťovány). O takovou vadu řízení se jedná tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřadní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 56/2003). Takovou vadou (jež by naplňovala dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) řízení postiženo není. Odvolací soud se správně řídil tím, že dokazování v občanském řízení sporném je ovládáno zásadnou projednací, která spočívá v tom, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Rozsah povinnosti důkazní je určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být při právním posouzení žaloby aplikován (srov. též názor právní teorie uveřejněný v publikaci Občanský soudní řád: komentář, J. Bureš. L. Drápal a kolektiv, 1. vyd., Praha, C. H. Beck, 2009, sv. I, str. 452 a násl.). Jestliže v posuzované věci žalobkyně od počátku řízení tvrdila, že s žalovanou nebyla v žádném právním vztahu a žalovaná nebyla zmocněna (ani jinak oprávněna) k výběrům částek z bankovního účtu žalobkyně (a tedy že již tímto okamžikem vznikl žalované majetkový prospěch), je z hlediska aplikované právní normy o bezdůvodném obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.) a o promlčení práva na jeho vydání (§ 107 odst. 1 obč. zák.) nadbytečné zjišťovat, jak žalovaná se získanými penězi později naložila.

Z výše řečeného vyplývá, že v označených právních otázkách je rozsudek odvolacího soudu v souladu s konstantní a nerozpornou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci; nejde proto o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu