28 Cdo 4543/2016
Datum rozhodnutí: 01.03.2017
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 34 předpisu č. 128/2000Sb.



28 Cdo 4543/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. J. Z. , zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu , IČ 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, o 244.688 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 57/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2016, č. j. 15 Co 353/2015-102, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.616 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Juříčka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 255 C 57/2010-83, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci celkem 244.688 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), přičemž současně rozhodl o nákladech řízení i o soudním poplatku (výroky II. a III.). Soud zjistil, že žalobce je vlastníkem pozemku v katastrálním území S., jenž má charakter veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Při absenci jakéhokoli soukromoprávního titulu k tomuto způsobu užívání daného pozemku vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Výši žalovaným nabytého prospěchu pak soud vyčíslil částkou odpovídající maximální hladině regulovaného nájemného za užívání pozemků obcí k nepodnikatelským účelům stanovené ve výměrech Ministerstva financí.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 5. 2016, č. j. 15 Co 353/2015-102, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyzdvihl, že předmětný pozemek vskutku slouží jako veřejné prostranství užívané neomezeným okruhem uživatelů, nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalovaným městem je proto uplatněn důvodně. Kvantifikace takto získaného prospěchu pomocí výměrů Ministerstva financí o regulaci nájemného z pozemků neužívaných nájemcem k podnikání pak nebyla odvolatelem zpochybněna.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný, jenž vyjadřuje mínění, že by Nejvyšší soud měl přehodnotit svůj názor, podle kterého užíváním pozemku jako veřejného prostranství vzniká bezdůvodné obohacení na straně obce, na jejímž území se dotčená nemovitost nachází. Vlastník je dle dovolatele povinen obecné užívání pozemku jako veřejného prostranství strpět bezúplatně, což vyplývá z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/95 a sp. zn. Pl. ÚS 21/02. Žalobci pak nemůže svědčit právo na plnění z titulu bezdůvodného obohacení (neboť příslušný pozemek smí využívat kdokoli, nikoli jen obyvatelé obce), nýbrž nanejvýše nárok na náhradu za omezení jeho vlastnického práva, k jehož uspokojení ovšem není povinen žalovaný. Nelze přitom opomíjet ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, v němž byla konstrukce, kterou odvolací soud aplikoval v řešené věci, explicitně odmítnuta.

Dovolatel rovněž předestírá, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže bezdůvodné obohacení vyčíslily podle maximální hodnoty regulovaného nájemného stanovené výměry Ministerstva financí, aniž by objasnily, zda v daném případě nebylo obvyklé nájemné ve skutečnosti nižší. Žalovaný má za to, že by při kvantifikaci jím údajně nabytého majetkového prospěchu měly být zohledněny veškeré okolnosti případu, například umístění daného pozemku a jeho vlastnosti, ale také postoj žalobce, který se dlouhodobě brání smírnému řešení sporu. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž polemizuje s nastíněnou dovolací argumentací a navrhl odmítnutí uvedeného opravného prostředku.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaného však přípustným ve smyslu právě citovaného ustanovení shledáno být nemůže.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující byť jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014). Nastíněný postoj pak coby korektní opakovaně aproboval též Ústavní soud, a to i nálezovou judikaturou (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, bod 11, popřípadě usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16, bod 7). Dovolací soud neshledává, že by žalovaný předestřel důvody, jež by přesvědčivě opodstatňovaly překonání této ustálené judikatorní linie.

Cituje-li dovolatel nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, lze podotknout, že daný judikát (jak již bylo osvětleno v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3309/2013, a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3025/2013, ale také v usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10) vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem pozemku, který je veřejným prostranstvím, neřeší, jelikož se zabývá toliko otázkou ústavní konformity normy, jež připouští, aby byl za veřejné prostranství prohlášen i soukromý pozemek, a dle níž obec může stanovit povinnost platit místní poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství též samotnému vlastníkovi veřejného prostranství . Předmětem přezkumu v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/95, pak byla pouze obecně závazná vyhláška vymezující veřejná prostranství pro účely výběru místních poplatků. Praví-li se v odkazovaném rozhodnutí, že obecné užívání těchto prostranství je zásadně bezplatné, zatímco tzv. užívání zvláštní může podléhat zpoplatnění, jde toliko o vyjádření myšlenky, že jen některé způsoby využití veřejného prostranství smí obec zatížit fiskálním břemenem v podobě místního poplatku, a extrahovat z nich tak pro sebe ekonomický přínos; není tím arci nijak naznačeno, zda a jakým způsobem by měla být vlastníku kompenzována povinnost strpět (ať již obecné, či zvláštní) užívání dotčeného pozemku veřejností. Ze zmíněné poznámky Ústavního soudu není tedy možné nikterak dovozovat, že by majiteli nemovitosti naplňující definici veřejného prostranství dle § 34 zákona č. 128/2000 Sb. nemohl vůči obci vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Lze poznamenat, že takřka totožné argumentaci dovolatele zakládající se mimo jiné na nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/95 zjevně upřel důvodnost též sám Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2127/12.

Ač je zajisté pravdou, že veřejné prostranství neužívají výhradně občané obce, na jejímž území se nachází, je nepochybné, že obyvatelé předmětné lokality jsou jeho primárními uživateli, přičemž užívání prostranství jinými osobami (typicky turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů dané obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec, v níž je situováno, obvykle i prospěšné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, a ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 251/16, bod 15). Vzhledem k tomu, že je zde v intencích shora předestřených tezí možné identifikovat obec jakožto hlavního beneficienta užívání pozemku neohraničenou veřejností, je to právě ona (a nikoli kupříkladu stát), kdo je povinen vlastníku vydat bezdůvodné obohacení, čímž je současně učiněno zadost i požadavkům čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jehož smyslem je, aby jednotlivci byla limitace vlastnického práva vykompenzována tím subjektem, v jehož prospěch k řečenému omezení dochází (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2368/15).

Stran odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, postačí uvést, že úvahy týkající se nároku vlastníka pozemku náležejícího mezi veřejná prostranství na vydání bezdůvodného obohacení vůči obci obsažené v odůvodnění tohoto judikátu byly vysloveny nad rámec nosných důvodů rozhodnutí, a postrádají tak způsobilost zvrátit shora předestřenou stabilizovanou judikatorní praxi (takto viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, a ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, dále srovnej mimo jiné též nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15).

Namítá-li konečně dovolatel, že odvolací soud pochybil při řešení otázky vyčíslování bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemku, je nutné připustit, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu rozsah bezdůvodného obohacení nabytého užíváním cizí nemovitosti odpovídá v zásadě částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na nájem srovnatelných nemovitostí, přičemž je-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout maximální limit stanovený příslušnými cenovými předpisy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1185/2014, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4565/2014, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5693/2015). Tím není nikterak vyloučeno, že v konkrétním případě bude tržní hladina nájemného nižší než autoritativně stanovená cena regulovaná. Rozhodovací praxe je ovšem ustálena v závěru, že soud v obdobných situacích tíží povinnost zjišťovat obvyklé nájemné, jehož hodnota je regulována stanovením nejvyšší přípustné ceny, pouze pokud procesní strany tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že běžná výše úplaty za užívání může být nižší než cena maximální (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015, respektive jeho rozsudek ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013). Tato teze je reflexí zásady projednací, v souladu s níž je v občanském soudním řízení sporném odpovědnost za zjišťování skutkového stavu kladena na bedra účastníků zatížených břemenem důkazním a břemenem tvrzení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1283/2010). Nelze si přitom nepovšimnout, že v průběhu celého nyní posuzovaného sporu se žalovaný zaměřil takřka výlučně na zpochybňování své pasivní věcné legitimace z hlediska předmětného nároku, zatímco jednoznačný poukaz na skutečnost, že by peněžitý ekvivalent majetkového prospěchu, jehož se mu dle tvrzení žalobce dostalo, měl činit méně než regulovanou hodnotu nájemného, přednesl teprve v dovolání (zohlednění řečené námitky dovolacím soudem pak brání § 241a odst. 6 o. s. ř., neb se jedná o nepřípustné uplatnění nových skutečností, podobně viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013). Právní posouzení věci soudy nižších stupňů, v řízení před nimiž nebylo zřetelně uvedeno tvrzení, že obvyklá výše nájemného za srovnatelné pozemky nedosahuje maximální hodnoty stanovené výměry Ministerstva financí, se tak ani v tomto směru nedostává do rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než dovolání žalovaného odmítnout pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.616 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu