28 Cdo 4540/2009
Datum rozhodnutí: 13.07.2011
Dotčené předpisy: § 31a odst. 1,2,3 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 4540/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodoval v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věcí žalobkyně: I. Ž. , právně zastoupená JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem v Plzni, Malá ul. 6, proti žalované: Česká republika Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 2.807.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 101/2007, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009, č. j. 62 Co 117/2009-126, takto:

I.Dovolání žalobkyně se odmítá .
II.Dovolání žalované se v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu odmítá , v části směřující proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, měnícím výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, se dovolání žalované zamítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 9. 2009, č. j. 27 C 101/2007-83, o povinnosti žalované uhradit žalobkyni částku ve výši 85.000,- Kč s příslušenstvím. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 80.000,- Kč s úrokem z prodlení od 17. 10. 2007 do zaplacení (specifikováno ve výroku rozsudku odvolacího soudu); ve zbylé zamítnuté částce odvolací soud výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku III. rozsudku rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že k jejich náhradě nemá právo žádná z účastnic.
Ve věci soud rozhodoval o návrhu žalobkyně na zaplacení 2.807.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem státu, resp. průtahy v soudním řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, která trvalo přibližně 16 let (žaloba byla podána dne 12. 9. 1988 a konečný rozsudek nabyl právní moci 6. 9. 2005). Výši svého nároku žalobkyně dovozovala jednak ze vzniklé nemajetkové újmy a jednak ze škody vzniklé v důsledku toho, že Okresní soud v Litoměřicích pravomocně rozhodl až po 16 letech; žalobkyně tak musela svému bývalému manželovi vyplatit na vypořádání vzájemných podílů částku bezmála o 1 mil. Kč vyšší, než by byla nucena vyplatit v případě, kdyby řízení skončilo v přiměřené lhůtě.
Soud prvního stupně částečně návrhu žalobkyně jen z části vyhověl (přiznal jí částku 85.000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení za jednotlivá období), ve zbylé části (tj. 2.722.000,- Kč s příslušenstvím a úroky z prodlení) návrh zamítl. Přestože soud rozhodl o oprávněnosti podané žaloby a shledal dobu, po kterou soud rozhodoval o věci, jako nepřiměřeně dlouhou, přiznal žalobkyni pouze část z požadované náhrady škody. Poté, co vzal v úvahu všechny okolnosti případu (význam řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, složitost sporu apod.), za spravedlivé zadostiučinění považoval částku 198.000,- Kč. O ní odečetl částku 113.000,- Kč, kterou žalovaná již zaplatila žalobkyni v rámci mimosoudního vyrovnání; současně přiznal žalobkyni i zákonný úrok z prodlení (u obou částek). Soud prvního stupně ohledně výše zadostiučinění za vzniklé průtahy v soudním řízení vycházel mj. i z judikatury Evropský soud pro lidská práva (dále též ESLP ).
Odvolací soud potvrdil výrok rozsudku přiznávající žalobkyni částku 85.000,- Kč s příslušenstvím a úroky z prodlení. Současně však změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně zbylé částky, avšak pouze tak, že žalobkyni přiznal dalších
80.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 17. 10. 2007 do zaplacení; ve zbylé částce jej potvrdil. V odůvodnění rozsudku se zejména vyjádřil k výši přiměřeného zadostiučinění, a to v kontextu s rozhodnutím ESLP ve věci Heská v. ČR či Apicella v. Itálie. Podle jeho názoru nebylo dost dobře možné vymezit přesnou dobu, po kterou trvaly průtahy v řízení, a dospěl k závěru, že je nutné žalobkyni přiznat zadostiučinění za celou dobu, po kterou bylo soudní řízení vedeno. K tomu dodal, že ESLP přiznává v průměru přiměřené zadostiučinění ve výši cca 1.000 EUR za každý rok trvání řízení, avšak jeho výše musí vždy reflektovat poměry dané země, sociální situaci a musí být v relaci se srovnatelnými případy; je tedy na uvážení vnitrostátních soudů, jak vysokou náhradu škody v daném případě přiznají. Odvolací soud dovodil, že výše zadostiučinění by při respektování zdejších poměrů mohla činit okolo 60 % 70% z částky, kterou přiznává ESLP (tedy zhruba 650 EUR/rok), celkem 278.000,- Kč (z toho žalovaná již vyplatila 113.000,- Kč, soud prvního stupně žalobkyni přiznal dalších 85.000,- Kč a zbývá 80.000,- Kč). Žalobkyní požadovanou částku označil za neúměrnou, neodpovídající jak zákonným kritériím, tak i běžné rozhodovací praxi ESLP a vnitrostátních soudů. Ohledně žalobkyní požadované majetkové újmy se vyjádřil odvolací soud tak, že její vznik není možné konstatovat. Žalobkyně obdržela po rozhodnutí soudu majetek, jehož hodnota odpovídá současným cenám na trhu nemovitostí, a tomu musí odpovídat i částka, kterou byla povinna zaplatit jako vypořádání společného jmění manželů (dříve bezpodílové spoluvlastnictví manželů [dále též BSM ]).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání jako žalobkyně tak i žalovaná, každá do jiné výrokové části.
Žalovaná podala dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu a do části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Namítala v něm, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku řádně nevypořádal s její procesní obranou ve vztahu k posouzení nemajetkové újmy, resp. s jejími právními závěry. Současně uvedla, že se nemůže ztotožnit s výší přiměřeného zadostiučinění, které bylo žalobkyni odvolacím soudem přiznáno; označila ji za odporující judikatuře i zákonným kritériím. Navíc dodala, že není možné vycházet pouze z obdobnosti kritérií rozhodných pro posouzení věci rozhodnutí ESLP ve věci H. proti ČR (pracovněprávní spor);
k tomu uvedla rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 17 Co 112/2009. Žalovaná poukázala rovněž na nedostatečné odůvodnění výše přiznané částky, která je
podle jejího názoru nadsazená. Na závěr uvedla, že zákon č. 82/1998 Sb. je koncipován tak, že by mělo primárně postačovat konstatování porušení práva, neboť se jedná v podstatě o omluvu a navrhla v dovoláním napadeném rozsahu zrušit rozsudek odvolacího soudu (a jeho prostřednictvím i rozsudek soudu prvního stupně) a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Rovněž žalobkyně podala prostřednictvím svého právního zástupce dovolání,
a to do části výroku II. rozsudku odvolacího soudu v části potvrzující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyně, na rozdíl od žalované, poukázala na nepřiměřeně nízkou výši přiznaného zadostiučinění za veškerá omezení a další negativní skutečnosti, které musela strpět v důsledku 16 let trvajícího sporu. Uvedla, že byla omezena daleko citelněji, než tomu bylo v případě H. v. ČR, jelikož nemohla nijak nakládat se svým majetkem. Současně žalobkyně konstatovala, že nemůže akceptovat skutečnost, že jí byla přiznána částka, která neodpovídá svou výši odškodnění, které bylo přiznáno právě ve věci H. v. ČR. Na závěr navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu napadeném dovoláním žalobkyně) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vůči dovolání žalované podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce ještě samostatné vyjádření. Uvedla v něm, že je přesvědčena o tom, že přiznané zadostiučinění je nižší, než jaké by jí mělo náležet, a to na rozdíl od tvrzení žalované. Dodala rovněž, že je zavádějící tvrzení žalované, podle které se žalobkyně již domohla náhrady nemajetkové škody cestou vnitrostátních prostředků nápravy; zmínila skutečnost, že se zadostiučinění domáhá již od roku 2005 a tudíž není možné hovořit ani o rychlosti nápravy. Dovolání žalované označila jako nedůvodné.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaná podala dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalovaná dovozovala jednak z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (otázka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí) a rovněž pro diformitu rozsudků nižších instancí podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci). Nejvyšší soud rovněž shledal, že i žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci) a dále na základě § 241a odst. 3 o. s. ř. (tvrzený nesoulad výsledků dokazování se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházelo).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do novely č. 7/2009 Sb.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 tohoto zákona. Žalobkyně svůj nárok bezúspěšně uplatnila u žalované dne 16. 4. 2007.
Podle ustanovení § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. se poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy
a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, též k postupu orgánů veřejné moci během řízení
a k významu předmětu řízení pro poškozeného.
Nejvyšší soud shledal dovolání žalované proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v části, ve kterém byl změně výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, přípustným, nikoliv však důvodným.
Dovolání žalobkyně proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v části potvrzující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a dovolání žalované proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud nepřípustnými.
Dovolací soud je toho názoru, že odvolací soud rozhodoval o výši přiměřeného zadostiučinění správně, i když s poukazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to po objektivním zhodnocení skutečností a uvedení důvodů, které jej vedly k závěru o částce, kterou žalobkyni přiznal. Tvrzení, že výše zadostiučinění by mohla činit okolo 60 % až 70 % toho, co přiznává Evropský soud pro lidská práva, je podle názoru dovolacího soudu možné brát jako právní posouzení věci a závaznou úvahu soudu nižší instance. K tomu přispívá i to, že soud při rozhodování o výši náhrady přihlédl jak ke značnému významu předmětu řízení, tak ke složitosti sporu; o těchto kritériích se soud vyjádřil tak, že se navzájem vyvažují a přiznal tak část sumy, kterou podle jeho názoru přiznává ESLP v obdobných případech (1.000 EUR). Je namístě podotknout, že sumu, kterou žalobkyně požadovala jako náhradu vzniklé nemajetkové újmy, není, podle rozhodovací praxe soudů, možné považovat za přiměřenou.
Pokud jde o výši náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu v důsledků průtahů v soudním řízení, Nejvyšší soud dne 21. 10. 2010 vydal pod sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 rozsudek, ve kterém stanovil rozmezí, ve kterém má být přiměřené zadostiučinění za vzniklou újmu přiznáváno.
Při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení , ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zák. č. 82/1998 Sb. , tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Pro poměry České republiky se základní částka ,
z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v intervalu 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve kterém představuje částka 15.000,- Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává)
či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.
Částka, která byla přiznána soudy nižších instancí, se pohybuje v rozmezí, které odpovídá i výše uvedeným závěrům Nejvyššího soudu. Současně dovolací soud poukazuje na diskreční pravomoc odvolacího soudu (§ 132, § 136 o. s. ř., srov. okrajově též R 13/85, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, ročník 1985, č. 2-3, str. 121) ohledně výše částky, kterou žalobkyni přiznal a kterou považoval, s ohledem na prokázané skutečnosti, za přiměřené zadostiučinění žalobkyně za škodu, která jí byla způsobena v důsledku 16 let trvajících průtahů v soudním řízení.
Výše řečené se týká pouze částky, která představuje nemajetkovou újmu požadovanou žalobkyní. Pokud jde o žalobkyní vyčíslenou majetkovou újmu za nesprávný úřední postup státních orgánů, i v tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožňuje s právními závěry učiněnými odvolacím soudem. Částka, kterou žalobkyně vyčíslila na 1.000.000,- Kč, a jež má představovat škodu vzniklou v důsledku nutnosti uhradit bývalému manželovi (spoluvlastníkovi domu) jako majetkové vypořádání, odpovídá výši majetku, který po nabytí právní moci rozsudku o vypořádání společného jmění manželů (dříve BSM) získala.
Na základě závěrů a skutečností v odůvodnění zmíněných Nejvyšší soud dovolání žalobkyně (proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v části potvrzující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), stejně jako dovolání žalované směřující proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v části, ve kterém byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Dovolání žalované proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud pro jeho nedůvodnost (viz odůvodnění rozsudku) zamítl (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Ohledně nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně byla v dovolacím řízení převážně neúspěšná a v souladu ustanoveními § 243b odst. 5 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. Žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu