28 Cdo 4525/2011
Datum rozhodnutí: 04.10.2012
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák.




28 Cdo 4525/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně PhDr. V. B. , bytem v P., zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení 327.052,50 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 353/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č. j. 21 Co 139/2011-80, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Košťála, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako odvolací soud ) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. července 2010, č. j. 6 C 353/2007-34, ve výrocích I, II a IV, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částky 126.495,- Kč a 200.557,50 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výroky I a II) a současně jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků v obci P. a kat. území S., o celkové výměře 1.573 m2. Na těchto pozemcích se nachází jednak silniční vegetace coby příslušenství procházející místní komunikace IV. třídy ve vlastnictví žalovaného [§ 13 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích], část pozemku (o výměře 625 m2) je též zastavěna chodníkem a na pozemcích se nacházejí i zbudované přístřešky pro odpadní kontejnery a odpadní nádoby. Jako takové jsou pozemky veřejným prostranstvím [§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)] a slouží obecnému užívání. Mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní smlouva či jiná dohoda o užívání a žalovaná obec za užívání pozemků neposkytuje žalobkyni žádnou náhradu, ač je žalobkyně z užívání pozemků vyloučena. Žalované tak podle závěru odvolacího soudu vzniká na úkor žalobkyně majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, bezdůvodné obohacení, jež je povinna žalobkyni vydat (§ 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ), a to ve formě peněžité náhrady (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Při určení výše této náhrady odvolací soud vyšel z hodnoty práva užívání, jež odpovídá výši nájemného z pozemků nesloužících k podnikání, jak je regulováno výměry Ministerstva financí č. 1/2006 a č. 1/2007 (tj. max. částkami 30 Kč/m2, resp. 85 Kč/m2 ročně), zde za dobu od 1. 7. 2005 do 30. 11. 2008.
Proti rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu výroku ve věci samé, podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovozuje, že má-li pozemek povahu veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, jde o omezení vlastnického práva veřejnoprávní povahy, za něž náhradu nelze poskytnout; přitom cituje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02. Má-li snad i v těchto případech vlastník právo na přiměřenou náhradu za omezení svého vlastnictví, má žalovaný za to, že jde o věc plynoucí z veřejného práva, jejíž projednání a rozhodnutí patří do pravomoci správních orgánů, nikoliv soudu. Současně namítá, že ve věci není pasivně věcně legitimován a s ohledem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 dovozuje, že tímto povinným subjektem může být toliko příslušná městská část. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, eventuelně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů, řízení zastavil a věc postoupil příslušnému správnímu orgánu.
Žalobkyně pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný, korespondující ustálené judikatuře. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání není přípustné.
Otázkou, zda se obec bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem veřejným prostranstvím, se již Nejvyšší soud opakovaně zabýval, a dovodil, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, nebo rozsudky ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a sp. zn. 33 Odo 1064/2005). Od své ustálené judikatury nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v posuzované věci.
Důvody pro změnu judikatury přitom nelze dovozovat ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, uveřejněném pod č. 211/2005 Sb., jenž problematiku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem pozemku, který je veřejným prostranstvím, neřeší (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 3382/2010, nebo rozsudek ze dne 2. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012). K podobnému závěru přitom dochází sám Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10, kterým odmítl ústavní stížnost jiné obce ve skutkově obdobné věci).
Vznikl-li mezi účastníky vztah z bezdůvodného obohacení, je také zjevně bezdůvodná námitka žalované, že k projednání a rozhodnutí této věci vyplývající z občanskoprávního vztahu účastníků (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) není dána pravomoc soudů (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. 32 Odo 872/2003; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 14. září 2004, sp. zn. III. ÚS 338/04).
I v otázce pasívní věcné legitimace ve sporu lze odkázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, nebo usnesení ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, a ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009), dle níž je povinnou osobou k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého obci užíváním pozemků ve vlastnictví jiné osoby, zastavěných pozemních komunikací, hlavní město Praha jako vlastník místní komunikace (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), nikoliv jednotlivé městské části. Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že na předmětných pozemcích nachází se převážně silniční vegetace (přestavující příslušenství této místní komunikace ve vlastnictví žalované; § 13 písm. d/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, je proto zjevně nepřípadný, neboť v něm se dovolací soud zabýval otázkou věcné legitimace za jiných skutkových okolností, kdy předmětem užívání byly pozemky sloužící výlučně jako veřejná zeleň a obhospodařovány byly příslušnou městskou částí. O takový případ v nyní posuzované věci očividně nejde.
Jelikož dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K těmto nákladům na straně žalobkyně patří odměna advokáta v paušální sazbě 20.000,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012), krácená o 50 % na částku 10.000,- Kč (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. října 2012

Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu