28 Cdo 452/2001
Datum rozhodnutí: 20.02.2002
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 452/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A/ M. A., B/ F. V., C/ A. V., D/ B. N., E/ L. N., F/ K. B., G/ J. M., H/ A. M., I/ M. L., všech zastoupených B. M. a J/ B. M., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ I. D. a 2/ M. D., zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 678/92, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.3.1998, čj. 12 Co 227/97-134, a o dovolání žalovaných proti rozsudku téhož soudu ze dne 10.5. 2000, čj. 12 Co 347/99-198, takto:

I. Dovolání se zamítají.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni B. M. na nákladech dovolacího řízení 575 Kč k rukám její právní zástupkyně do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Předmětem řízení byl původně návrh J. N., aby byl vysloven přechod vlastnického práva žalovaných k domu čp. 13 s hospodářskými budovami a příslušenstvím, jakož i pozemků č. 21, 20/2 a 21/2 v katastrálním území N., podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě"). V průběhu řízení byly hospodářské budovy a příslušenství specifikovány jako kolna západní, kolna severozápadní, kolna severovýchodní, kolna východní a kurník. V průběhu řízení žalobce zemřel dne 2.5.1998 a jeho právními nástupci se stali žalobci uvedení v záhlaví rozsudku.

Okresní soud v Třebíči původně návrh žalobce zamítl rozsudkem ze dne 5.3.1993, čj. 4 C 678/92-45. Tento rozsudek byl v odvolacím řízení změněn rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31.10.1994 v části, týkající se pozemků, a to tak, že vlastnické právo žalovaných k pozemkům č. 21, 20/2 a 21/2 v N. přechází na tehdejšího žalobce J. N. V části, týkající se domu s příslušenstvím, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, v němž byl soud prvního stupně vázán právním názorem soudu odvolacího. Dovolání žalovaných, směřující proti tomuto rozsudku, bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.6.1996, čj. 3 Cdon 1266/96-92; o přechodu vlastnického práva žalovaných k uvedeným pozemkům bylo tedy s konečnou platností rozhodnuto.

Dalším rozsudkem ze dne 6.12.1996, čj. 4 C 678/92-109, soud prvního stupně opětovně zamítl žalobu na přechod vlastnického práva k domu čp. 13 a hospodářským budovám a příslušenství. Tento jeho rozsudek odvolací soud změnil rozsudkem ze dne 31.3.1998, čj. 12 Co 227/97-134, a to v části, týkající se domu čp. 13; vyslovil, že vlastnické právo k tomuto domu přechází na tehdejšího žalobce. Současně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, týkající se hospodářských budov a příslušenství, a to pro neurčitost výroku. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

Soud prvního stupně pak pokračoval v řízení v části, týkající hospodářských budov a příslušenství, a to s žalobci A/ - J/ jako s právními nástupci původního žalobce. Rozsudkem ze dne 21.1.1999, čj. 4 C 678/92-170, vyslovil přechod vlastnického práva k jmenovitě uvedeným hospodářským budovám na žalobce v rozsahu jedné osminy na každého z nich, s výjimkou žalobců J. M., A. M. a M. L., jimž přisoudil každému jednu čtyřiadvacetinu celku.

Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 10.5.2000, čj. 12 Co 347/99-198, jenž nabyl právní moci dne 14.7. 2000, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se přitom se závěrem soudu prvého stupně v tom, že i ohledně zbývajících věcí, tvořících příslušenství žalobcům již dříve přisouzeného domu, je dán nárok právních nástupců původního žalobce podle § 8 odst. 1 zákona o půdě, a to proto, že žalovaní nabyli nemovitosti na základě ceny nižší než ceny dle tehdy platných cenových přepisů (dále jen cena nižší ), když cena zjištěná dle cenových předpisů byla 10x vyšší než cena, za niž byla nemovitost získána. Odvolací soud dále doplnil závěr soudu prvního stupně i svůj dřívější závěr ohledně platnosti převodu předmětných nemovitostí z tehdejšího jednotného zemědělského družstva na žalované tak, že i pokud by pro nesouhlas členské schůze s tímto převodem byla kupní smlouva neplatná pro rozpor s právními předpisy, nebránilo by to restitučnímu nároku, jehož zákonné podmínky stanovené v § 8 odst. 1 zákona o půdě byly splněny. Právní závěr odvolacího soudu, týkající se případného vydržení vlastnického práva žalovanými, jak je obsažen v tomto rozsudku, se přiklání spíše k výkladu, že žalovaní nemohli vlastnické právo k nemovitostem vydržet, pokud by kupní smlouva ze dne 14.6.1976 byla neplatná.

I tento rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ, přičemž důvody dovolání založili na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Konstatovali, že odvolací soud, stejně jako předtím soud prvního stupně, odůvodnil své rozhodnutí tím, že žalovaní nabyli předmětné nemovitosti za cenu nižší než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům a v rozporu s tehdy platnými předpisy. Dle názoru dovolatelů nebyla cena při převodu nemovitostí omezena minimální výší. Zdůraznili, že za stejnou dohodnutou kupní cenu byly nemovitosti nabízeny přednostně žalobci a jeho příbuzným, a proto nelze dospět k závěru, že cena nemovitostí byla stanovena kvůli žalovaným. Mimo to, snížení ceny doporučoval ve svém posudku i znalec, a tak měl soud přihlédnout i k důvodům, pro které byla cena dohodnutá nižší, než cena zjištěná. Dovolatelé nepovažují za správný výklad odvolacího soudu, týkající se možnosti vydržení sporných nemovitostí, a poukázali přitom na ustanovení občanského zákoníku, podle nichž vydržecí lhůta ke sporným nemovitostem počala běžet dnem 15.8.1976, tedy dnem registrace kupní smlouvy Státním notářstvím v Třebíči, nikoli od 1.1.1992, jak uzavřel odvolací soud. V této souvislosti zmínili i Listinu základních práv a svobod, dle které má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Vytýkají rovněž odvolacímu soudu, že při svých závěrech vycházel mimo jiné i z toho, že nedošlo k usnesení členské schůze, která by odsouhlasila převod sporných nemovitostí na žalované, protože absence těchto usnesení nebyla v průběhu řízení jednoznačně a nepochybně prokázána. Poukazují přitom na svědeckou výpověď JUDr. M., z níž vyplynulo, že Okresní zemědělská správa v T. při rozhodování o udělení či neudělení souhlasu s převodem zkoumala, zda příslušné družstvo postupuje v souladu se stanovami; proto se lze důvodně domnívat, že převod nemovitostí byl odsouhlasen členskou schůzí, třebaže tuto skutečnost s ohledem na skartaci materiálů bývalé OZS v T. nelze již jednoznačně prokázat. Podle žalovaných odvolací soud pochybil i v tom, že na jednu stranu vycházel z názoru, že žalovaní nejsou spoluvlastníky sporných nemovitostí, a na druhou stranu rozhodl o přechodu jejich vlastnického práva. Uvedený rozpor nelze dle jejich názoru odstranit žádným extenzivním výkladem § 8 odst. 1 zákona o půdě. Žalovaní navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 31.3.1998 zdůvodnili žalovaní stejným způsobem. Jeho přípustnost opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm.a) OSŘ a odůvodnili je podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) a d) OSŘ. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 31.3.1998 se nikdo z žalobců nevyjádřil, k dovolání proti rozsudku ze dne 10.5.2000 se vyjádřila pouze žalobkyně B. M. Dovolání považuje za nepřípustné, a namítá, že dovolatelé neuvádějí, v čem konkrétně spočívají dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 OSŘ. Je zcela nepochybně prokázáno, že žalovaní nabyli nemovitosti za cenu nižší; tvrzení, že nemovitost byla za stejnou cenu nabízena právním předchůdcům žalobců, označuje za nepravdivé. Rozpor s právními předpisy při nabytí nemovitostí žalovanými spatřuje v tom, že souhlas s převodem z vlastnictví družstva na žalované nebylo odsouhlasen členskou schůzí, ale jen představenstvem družstva. Navrhla odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a některé další zákony (OSŘ), se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.

Dovolání splňují náležitosti předpokládané ustanovením § 241 odst. 2 OSŘ. Dovolání proti rozsudku ze dne 31.3.1998 je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.a) OSŘ, protože napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání proti rozsudku ze dne 10.5.2000 je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.b) OSŘ, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějších rozsudcích ze dne 5.3.1993 a 6.12.1996 (jimiž původně žalobu zamítl), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud přezkoumal proto oba napadené rozsudky odvolacího soudu v mezích dovolacích důvodů uvedených v dovoláních (§ 242 odst. 3 věta prvá OSŘ).

Dovolatelé namítají, že odvolací soud vycházel ve svých rozhodnutích ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci.

Skutkové zjištění soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) OSŘ, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spisu není, nebo jestliže považuje za zjištěnou podstatnou skutečnost, která z obsahu spisu nevyplývá. Dovolatelé naplnili své tvrzení o tomto dovolacím důvodu tím, že napadali závěr odvolacího soudu, že s převodem nemovitostí z jednotného zemědělského družstva na ně nevyslovila souhlas členská schůze družstva. Důkaz neexistence právní skutečnosti lze podat jen ztěží, a hodnocení provedených důkazů o tom, zda byl či nebyl tento souhlas udělen, je věcí soudu. Nelze je proto hodnotit jako zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navíc dovolací soud nepovažuje toto zjištění za tak relevantní, aby vedlo k závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy a neexistenci vlastnického práva žalovaných k předmětnému domu s příslušenstvím včetně hospodářských budov. Ostatně v případě, že by tato úvaha byla důsledně promítnuta na vztahy účastníků, musela by vést k zamítnutí žaloby, která předpokládá, že žalovaní toto vlastnické právo získali.

Dovolací soud považuje naopak za správné úvahy odvolacího soudu, že v dané věci ( pokud jde o podmínku uvedenou v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, totiž že jde o nemovitost, která by byla vydána, kdyby byla v držení povinné právnické osoby) jsou rozhodující předpisy restituční, v daném případě ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě, které naplněno bylo. Dovolací soud také s ohledem na přechodná ustanovení k úpravám občanského zákoníku, účinným od 1.4.1983 (§ 865 ObčZ), nepovažuje za správnou úvahu odvolacího soudu, že žalovaní by nemohli od roku nemovitosti nabýt z toho důvodu, že v době koupě (u níž nebyl prokázán souhlas členské schůze JZD), tehdy platný právní předpis, tj. občanský zákoník, vznik vlastnictví uplynutím doby oprávněné držby neznal. Dalšími aspekty nabytí nemovitostí žalovanými z hlediska rozporu s tehdy platnými právními předpisy není třeba se zabývat, protože pro závěr o přechodu vlastnického práva podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě postačuje naplnění pouze jedné ze tří skutkových podstat zde uvedených. Takovou nespornou skutkovou podstatou je zjištění, že žalovaní nabyli nemovitosti za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.

Toto zjištění (tj. že kupní cena byly výrazně nižší než cena zjištěná soudem podle tehdy platných cenových předpisů), se však týká právních závěrů soudu, týkajících se hodnocení uvedené skutkové podstaty. Podle dovolatelů nelze na naplnění uvedeného ustanovení zákona usuzovat z toho, že kupní cena byla nižší než stanovily tehdejší cenové předpisy, když zákon považoval za neplatné pouze zaplacení ceny vyšší. Nešlo tedy podle nich o rozpor s právními předpisy, jestliže sjednána byla cena nižší. Dovolací soud se otázkou ceny nižší ve smyslu ustanovení § 8 odst.1 zákona o půdě již opakovaně zabýval. Souhlasí s názorem, že sjednání nižší kupní ceny nebylo v rozporu s právními předpisy, jak již bylo judikováno, na druhé straně však vychází z toho, že nabytí nemovitostí na základě ceny nižší je samostatnou skutkovou podstatou, která byla do zákona o půdě vložena novelou - zákonem č. 183/1993 Sb., účinným od 1.7.1993. Pokud soud rozhodoval ve věci po tomto datu, byl povinen z novelizované právní úpravy vycházet.

Dle konstantní judikatury dovolacího soudu je skutková podstata nabytí věci osobou pasivně ve věci legitimovanou (jejím právním předchůdcem) za cenu nižší splněna tehdy, jestliže soud zjistí objektivní rozdíl mezi kupní cenou a cenou zjištěnou podle tehdy platných cenových předpisů, přičemž nejde o nepodstatný rozdíl, vzniklý v důsledku odlišného posouzení některých hledisek, např. opotřebení budov, znalcem. Není rozhodující, zda kupující si byl subjektivně vědom toho, že kupní cena je stanovena částkou nižší, nejsou podstatné ani skutečnosti, které vedly k snížení ceny podle předpisů o hospodaření s národním majetkem.

Pokud tedy odvolací soud posoudil žalobní návrh z hlediska uvedené judikatury a v souladu s ní, považuje dovolací soud jeho rozhodnutí za správné. Neshledal, že byly naplněny uplatněné dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) a d) OSŘ, a současně ani neshledal existenci vad řízení ve smyslu v ustanovení § 237 odst. 1 či § 241 odst. 3 písm.b) OSŘ. Dovolání proto nepovažuje za důvodné, a podle ustanovení § 243b odst.1 věta před středníkem OSŘ je zamítl.

S ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu nákladů v něm vynaložených žalobkyně B. M., která takové náklady vynaložila na odměnu za právní zastoupení( § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady spočívají v odměně za jeden právní úkon - vyjádření k dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 10.5.2000 - podle advokátního tarifu platného k 31.12.2000, tj. 500 Kč a paušální náhrady hotových výdajů 75 Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20.února 2002



JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.

předsedkyně senátu