28 Cdo 4511/2007
Datum rozhodnutí: 07.11.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4511/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce S. v. j. T. 918 , zastoupeného advokátem, proti žalovanému


Ing. P. L., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 21.014,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 249/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2007, č. j. 30 Co 242/2007-41, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem pro zmeškání ze dne 8. 2. 2007, č. j. 10 C 249/2006-27, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 21.044,- Kč s úrokem z prodlení v rozsudku specifikovaným a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Dovodil, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném v době rozhodování (dále jen o.s.ř. ). Žalovaný se totiž k prvnímu jednání ve věci nařízenému soudem na den 8. 2. 2007 bez včasné omluvy nedostavil, ačkoli mu byly žaloba a předvolání k jednání s upozorněním na možnost vydání rozsudku pro zmeškání řádně doručeny dne 13. 12. 2006, žalobce při jednání navrhl vydání rozsudku pro zmeškání, žaloba obsahovala vylíčení skutkových okolností, na jejichž základě mohl soud žalobě vyhovět, a nejedná se ani o věc, v níž je vydání rozsudku pro zmeškání vyloučeno (§ 153b odst. 3 o.s.ř.).


K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2007, č. j. 30 Co 242/2007-41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vázán rozsahem odvolacího přezkumu ve smyslu § 212a odst. 4


a § 205b o.s.ř. se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání. K námitce žalovaného, že předvolání k jednání s poučením o možnosti vydat rozsudek pro zmeškání nebylo doručeno jeho zástupkyni, odvolací soud poukázal na to, že předvolání (obsahujícím řádné poučení) bylo spolu se žalobou a výzvou k vyjádření doručeno žalovanému 13. 12. 2006, že teprve dne 5. 1. 2007 doručil žalovaný prostřednictvím své zástupkyně soudu plnou moc k zastupování v řízení datovanou dnem 3. 1. 2007 a vyjádření k věci, že tedy v době, kdy soud prvního stupně nařizoval jednání a zasílal žalovanému předvolání, nebyl žalovaný zastoupen zástupcem, jemuž by soud byl povinen předvolání doručit, a že dodatečné předvolání zástupce žalovaného poté, co se soud o zastoupení dozvěděl, již nebylo nutné (v této souvislosti odvolací soud poukázal na shodný názor vyjádřený v komentáři k občanskému soudnímu řádu). Odvolacími námitkami mířícími proti správnosti


a úplnosti skutkových zjištění, z nichž soud prvního stupně dovodil opodstatněnost žaloby, se odvolací soud nezabýval s poukazem na zákonnou úpravu rozsudku pro zmeškání, která vychází z toho, že dokazování se neprovádí a soud vychází ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě, která se v důsledku zmeškání žalovaného považují za nesporná.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a označil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. s tvrzením, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud jde o dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Naplnění obou uplatněných dovolacích důvodů spatřoval v tom, že na rozdíl od soudů obou stupňů nepovažoval za splněné předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. Opětovně vyjádřil názor, že povinnost soudu zaslat předvolání s poučením o následcích zmeškání se vztahuje i na zástupce žalovaného s plnou mocí pro celé řízení. K závěrům odvolacího soudu namítl, že v době, kdy mu bylo zasíláno předvolání, nevěděl o podání žaloby, a dozvěděl se o tom teprve poté, co mu byla v jedné zásilce doručena žaloba, výzva k vyjádření a předvolání. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že tento postup vybočuje i z obvyklé praxe soudů , když zpravidla poté, kdy soudce, který ve věci rozhoduje, nevydá platební rozkaz, zašle žalovanému žalobu společně s výzvou k vyjádření a teprve až poté, co je mu toto vyjádření doručeno včetně případné plné moci zvoleného právního zástupce, doručuje předvolání k jednání. Žalovaný má za to, že postupem soudu bylo zkráceno jeho právo na zajištění řádné obhajoby . Z uvedených důvodů žalovaný navrhl rozhodnutí odvolacího soudu zrušit


a věc mu vrátit k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.


Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán, nemůže být dovolání přípustné podle


§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Zbývá tak posoudit, zda je přípustnost dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která


v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních; proto v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění § 241a odst. 3 o.s.ř.); proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. založit nemůže (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005. sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006).


Jelikož je dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vylíčení (až na výjimky v tomto ustanovení uvedené je-li dovolání přípustné), mohou se právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.


Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu v dovolání neformuloval. Z obsahu dovolání lze však dovodit, že nepovažuje za správný závěr, že v dané věci byly splněny předpoklady vydání rozsudku pro zmeškání, a to s poukazem na okolnost, že jeho zástupci nebylo doručeno předvolání s poučením o následcích zmeškání.


Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku s výše uvedenou námitkou řádně vypořádal a vyložil, že v době, kdy soud prvního stupně nařizoval jednání a zasílal žalovanému předvolání, nebyl žalovaný zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí, jemuž by soud byl povinen předvolání doručit, a že dodatečné předvolání zástupce žalovaného poté, co se soud o zastoupení dozvěděl, již nebylo nutné. Takový závěr je zcela logický a přesvědčivý, dovolací soud se s ním ztotožňuje a nemá poznatky o tom, že by soudní praxe v tomto směru vyžadovala sjednocení. Okolnost, že žalovaný před doručením žaloby, výzvy k vyjádření a předvolání nevěděl o podané žalobě (o níž se včas dozvěděl právě jejím doručením spolu s předvoláním, jak výslovně předpokládá


§ 153b odst. 1 o.s.ř.), stejně jako tvrzení, že soudy v praxi zpravidla postupují jinak (neodporuje-li postup soudu v dané věci zákonu) jsou z hlediska zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání zcela bez významu. Jestliže žalovaný sjednal právní zastoupení teprve poté, co obdržel od soudu žalobu, výzvu k vyjádření


a předvolání, bylo jeho věcí, aby o tom svého zástupce informoval, a věcí zástupce, aby pokud se tak stalo, postupoval v souladu s účinky úkonů soudu učiněných ve vztahu k žalovanému v době, kdy ještě zastoupen nebyl. Pro úplnost lze dodat, že námitka zkrácení práva na obhajobu, je v kontextu občanskoprávního řízení nepřípadná, když pojem obhajoby je spjat výlučně s řízením trestním.


V námitkách vznášených dovolatelem tedy zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřovat nelze.


Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo, než je odmítnout (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobci, jenž by vzhledem k odmítnutí dovolání měl proti žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, podle obsahu spisu v řízení před dovolacím soudem žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 7. listopadu 2007


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu