28 Cdo 4491/2011
Datum rozhodnutí: 26.09.2013
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 92/1991Sb., § 442 odst. 1 obč. zák., § 39 obč. zák.




28 Cdo 4491/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobkyně MET a. s., IČ 63999455, se sídlem v Praze 5, Erbenova 17, zastoupené Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30a/404, proti žalované Česká republice - Ministerstvu financí , IČ 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 130.987.206 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 37/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2011, č. j. 30 Co 74/2011-96, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2010, č. j. 19 C 37/2007-71 tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení 130.987,206 Kč s úrokem z prodlení od 31. 8. 2006 do zaplacení. Odvolacím soudem bylo dále ve výroku II. rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Ve výroku III. odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit náklady řízení státu.
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky jako náhrady škody ve formě ušlého zisku z důvodu nerealizovaného projektu O. do P.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě schváleného privatizačního projektu a rozhodnutí o privatizaci ze dne 12. 7. 1995 byla část privatizovaného majetku, vyjmutého ze Sdružení ambulantních zdravotnických zařízení, převedena ke dni 1. 5. 1997 na Fond národního majetku, který téhož dne uzavřel ohledně tohoto majetku - pozemků p. č. 1083/15, 1083/16, 1083/17 a budovy v k. ú. T., obec Praha - kupní smlouvu s MEDA s. r. o., IČ 45806080 za kupní cenu 6.577.000,- Kč. Vzal za prokázané, že k privatizaci došlo přesto, že na předmětné nemovitosti byl uplatněn dne 30. 12. 1992 restituční nárok oprávněnými osobami. Dále zjistil, že dne 19. 12. 1997 prodala MEDA s. r. o. uvedené nemovitosti žalobkyni za 8.140.000 Kč. Též vzal za prokázané, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 8. 4. 2005, č. j. PÚ 31/05, které nabylo právní moci 21. 4. 2005, bylo určeno, že jmenované oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), jsou vlastníky mimo jiné pozemku p. č. 1083/17 v k. ú. T. a nejsou vlastníky pozemků p. č. 1083/15 a 1083/16 v tomto katastrálním území. Zjistil, že žalobkyně měla zpracovaný projekt O. do P. (dále jen předmětný projekt) týkající se výstavby na pozemcích 1083/15, 1083/16 a 1083/17, o němž příslušný stavební úřad vydal dne 8. 4. 2004 územní rozhodnutí. Zaujal názor, že smlouva ze dne 1. 5. 1997 je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.,
o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 92/1991 Sb. ). Podle soudu prvního stupně pokud MEDA s. r. o. nenabyla předmětné nemovitosti z důvodu neplatnosti smlouvy ze dne 1. 5. 1997, je třeba i smlouvu uzavřenou dne 19. 12. 1997 posoudit jako absolutně neplatnou. Uzavřel, že žalobkyně se vlastnicí předmětných nemovitostí nikdy nestala, proto má právo na ušlý zisk vzniklý tím, že nemohla realizovat předmětný projekt na těchto pozemcích. Vyslovil, že nárok žalobkyně je sice promlčený, neboť uplynula tříletá objektivní lhůta, avšak námitku promlčení shledal za rozpornou s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 o. z. s ohledem na to, že objektivní promlčecí doba uplynula, aniž předtím měla žalobkyně příležitost dozvědět se o tom, že jí škoda vznikla a kdo za ni odpovídá. Dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody je co do základu dán.
Podle odvolacího soudu, aby bylo možno učinit takový závěr, musí být naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu, kterými jsou 1) porušení právní povinnosti, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a 4) zavinění. Odvolací soud vyslovil, že uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně, tedy není-li dán jeden z uvedených předpokladů, není dána odpovědnost za škodu. Odvolací soud zaujal názor, že při úvaze o existenci příčinné souvislosti je třeba vycházet z uplatněných skutkových tvrzení. Ty spočívají v tom, že porušením povinnosti žalované v procesu privatizace ušel žalobkyni zisk z předpokládaného a očekávaného projektu O. do P., který měl být realizován na předmětných pozemcích.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy ze dne 1. 5. 1997 a tím i o neplatnosti následné smlouvy ze dne 19. 12. 1997. Důsledkem této neplatnosti je to, že MEDA s. r. o. a potažmo žalobkyně se nikdy nestaly vlastnicemi předmětných nemovitostí (z neplatných smluv nemohly nabýt žádná práva). Nepovažoval za správný názor žalobkyně, že jí byly pozemky v důsledku porušení povinností žalované ,,odňaty , neboť žalobkyně právě v důsledku porušení povinnosti žalovanou (v důsledku ,,vadné privatizace) uvedené pozemky získala a nikoli pozbyla. Žalobkyně se stala pouze jejich oprávněným držitelem, nikoli vlastníkem, jelikož kupní smlouva byla sice od počátku neplatná, avšak žalobkyně držela pozemky v dobré víře, že nabývací smlouva je platná. To, že přestala být oprávněným držitelem, bylo způsobeno tím, že vyšlo najevo, že vlastníkem pozemku je jiná osoba (oprávněné osoby), a že kupní smlouva ze dne 19. 12. 1997 je neplatná. Pokud by nedošlo k porušení povinnosti žalovanou, žalobkyně by se nestala vlastnicí ani oprávněným držitelem uvedených pozemků a nemohla by na nich realizovat uvedený projekt. Kdyby žalovaná neporušila při privatizaci svou povinnost, pak by předmětné pozemky nebyly privatizovány (v důsledku uplatněného restitučního nároku), jejich vlastnicí ani oprávněným držitelem by se nestala MEDA s. r. o. a potažmo ani žalobkyně a nedošlo by k zisku z realizovaného projektu právě na uvedených pozemcích. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně tvrdí ušlý zisk výslovně ve vztahu k tomu, že nebyl realizován konkrétní projekt, který byl připravován přímo na předmětných pozemcích. Ve vztahu k takto tvrzenému ušlému zisku uzavřel, že kdyby žalovaná povinnost neporušila, pak by žalobkyni při pravidelném běhu událostí takový zisk nemohl vzniknout, tedy jí ani nemohl ujít (žalobkyně by uvedené pozemky k dispozici pro uvažovaný projekt nikdy nezískala). Připustil, že žalobkyni mohla v souvislosti s porušením povinnosti žalované vzniknout jiná škoda, např. ušlý zisk vzniklý tím, že by žalobkyně investovala finanční prostředky jiným způsobem, např. do nákupu jiných pozemků a z této jiné investice by byl očekávaný zisk, o nějž tak mohla přijít, avšak takto ušlý zisk žalobkyní tvrzen nebyl.
Odvolací soud proto uzavřel, že mezi tvrzeným porušením povinnosti žalované (nesprávná privatizace předmětných pozemků a v důsledku toho neplatné smlouvy ze dne 1. 5. 1997 a 19. 12. 1997) a tvrzeným ušlým ziskem (nerealizovaný projekt na předmětných pozemcích) není dána příčinná souvislost.
Odvolací soud zdůraznil, že v daném případě není pro závěr o odpovědnosti žalované za škodu ve formě tvrzeného ušlého zisku použitelný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 15 C 73/2007, neboť zde bylo rozhodováno o vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatné smlouvy a o náhradě skutečné škody (nikoli ušlého zisku). Odpovědnost žalované za škodu v uvedeném řízení byla dána za situace, kdy žalobkyně uhradila závazky (vznikla jí skutečná škoda) související s předmětnými pozemky, ačkoli se jejich vlastnicí nikdy nestala. V případě této tvrzené škody byla totiž dána příčinná souvislost, neboť nebýt porušení povinnosti žalované, by se žalobkyně nikdy nestala vlastnicí ani oprávněným držitelem a nevynaložila by prostředky uvedeným způsobem (nehradila by závazky s privatizovaným majetkem související).
Odvolací soud dále zaujal názor, že z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované a tvrzeným ušlým ziskem není dána odpovědnost žalované za tvrzenou škodu. Není-li dána odpovědnost za škodu, je třeba žalobu zamítnout a není tedy dán důvod pro vydání mezitímního rozsudku.
Odvolací soud dodal, že je zde další důvod pro zamítnutí žaloby co do částky přesahující 65.000.000,- Kč. Žalobou ze dne 6. 4. 2007 se totiž žalobkyně domáhala ušlého zisku pouze ve výši 65.000.000,- Kč, když co do zbývající části žaloby uplatňovala jinak skutkově vymezené škody (prostředky vynaložené na nákup nemovitostí, prostředky vynaložené na údržbu a zhodnocení pozemku). Teprve změnou žaloby ze dne 17. 6. 2010 uplatnila požadavek na ušlý zisk ve výši 130.987.206 Kč. Pokud žalobkyně nejpozději v roce 2007 při podání žaloby věděla, že jí vznikla škoda tvrzeným ušlým ziskem z nerealizovaného projektu O. do P., a věděla, kdo je za ni odpovědný, pak pro uplatnění další částky ze stejného důvodu jí uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 1 o. z. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou je třeba považovat za důvodnou. V daném případě se jedná o subjektivní promlčecí dobu, proto není případné považovat uplatnění této námitky za rozpornou s dobrými mravy, jak to učinil soud v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 73/2007, kdy se jednalo o uplynutí objektivní promlčecí doby ještě dříve, než začala plynout subjektivní doba.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. V dovolání dovozovala, že žalovaná v dané věci porušila právní povinnost. Názor dovolatelky a odvolacího soudu je odlišný v otázce, zda je dána existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody ve formě ušlého zisku tvrzeného žalobkyní. Dovolatelka se ztotožnila se závěry žalované, které jsou explicitně uvedeny v jejím vyjádření v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 73/2007, totiž, že žalovaná platně převedla ve prospěch nabyvatele všechny pozemky, včetně pozemku parcely č. 1083/17, přičemž žalovaná nebyla jako povinná osoba vázána blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelka namítala, že v dobré víře nabyla pozemky s cílem realizovat na těchto pozemcích projekt, nicméně, aniž to mohla jakkoliv ovlivnit, osm let po nabytí pozemků se dozvěděla, že jí jeden z pozemků, na kterých měl být projekt realizován, byl státem odňat a vydán třetím osobám. Tvrdila, že smlouva o převodu není neplatná, přičemž v důsledku této smlouvy došlo k provedení vkladu do katastru nemovitostí a žalobkyně, resp. její předchůdkyně, byly jako řádné vlastnice předmětných nemovitostí do katastru nemovitostí zapsány. Dovolatelka ani její právní předchůdkyně MEDA a. s. žádnou právní povinnost neporušily, naopak ve vztahu k restitučním nárokům byly výslovně ujištěny o tom, že restituční nároky nebyly uplatněny. Poukazovala na skutečnost, že součástí privatizačního projektu a tím i smlouvy je prohlášení ze dne 26. 9. 1995 s tím, že na majetek vymezený k privatizaci nebyly k dnešnímu dni uplatněny nároky třetích osob podle zákona č. 229/1991 Sb. Podle dovolatelky může vzniknout škoda ve formě ušlého zisku i oprávněnému držiteli, který v dobré víře jedná jako vlastník a jako takový má legitimní očekávání. Dovozovala, že v dané věci se jedná o protiprávní jednání žalované i jejího právního předchůdce FNM ČR tj. rozhodnutí o privatizaci, která byla následně podkladem pro uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, je prvotní a podstatnou příčinou následku spočívajícího v odebrání pozemku parcely č. 1083/17 žalované a jeho převedení ve prospěch oprávněných osob a tedy vzniku škody žalobkyni. V dovolání tedy shrnula, že je v dané věci dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a ušlým ziskem. Podle dovolatelky je zřejmé, že otázka výše ušlého zisku ve vztahu k porušení povinnosti má být předmětem dalšího řízení a konečného rozhodnutí, nicméně považuje paušální odmítnutí nároku žalobkyně provedené rozhodnutím odvolacího soudu za nesprávné. Tvrdila, že soud není vázán odvolacím návrhem, proto podle dovolatelky je nutno respektovat zásadu předvídatelnosti vyjádřenou v § 118a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. i v odvolacím řízení. Soud měl tedy poučit účastníky nejen o tom, že má jiný názor než žalobkyně co do otázky příčinné souvislosti, ale i co do návrhu žalované jako odvolatelky na zrušení mezitímního rozsudku. Dovolatelka navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 21. 6. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., t. j. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolací soud přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, avšak není důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto v hranicích otázek vymezených dovoláním zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud jde o dovolatelkou namítanou vadu řízení, kterou shledává v tom, že odvolací soud neučinil žádné poučení, jak mu to ukládá § 118a odst. 2 o. s. ř., resp., že účastníci nebyli upozorněni na změnu právního názoru soudu, pak Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto směru nedošlo k žádnému pochybení. Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Soud podle § 118a odst. 2, 3 o. s. ř. zpřístupňuje účastníkům svůj jiný právní názor v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, a to konkrétním poučením. Soudce je povinen vysvětlit účastníku, že jej poučuje pro případ možné jiné právní kvalifikace, uvést právně významnou skutečnost, jejíž tvrzení předpokládá soudcem uvažovaná (zamýšlená) skutková podstata, a vyzvat účastníka, aby sdělil svou skutkovou verzi této právně významné skutečnosti a označil důkaz (jestliže se tak už nestalo) k jejímu prokázání (Bureš, Drápal, Krčmář a kol. Občanský soudní řád komentář I. díl, 7. vyd. C.H. Beck v Praze r. 2006, str. 548). Z uvedeného tedy vyplývá, že soud výzvu k doplnění vylíčení rozhodných skutečností učiní pouze v případě, že takové doplnění považuje za potřebné pro svoji zamýšlenou jinou právní kvalifikaci. To znamená, že toto ustanovení není možné interpretovat ve smyslu, že soud je povinen informovat účastníky o každém zamýšleném jiném právním názoru, neboť takový postup by byl v rozporu s § 5 o. s. ř, dle něhož soudům není umožněno poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu. Tvrzení dovolatelky nesoucí se k údajnému naplnění takové vady proto nelze přisvědčit.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. může být majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, použito podle zákona č. 92/1991 Sb. pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty.
Při aplikaci ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. je třeba respektovat princip důvěry v právo a vykládat je tak, že blokace jím upravená je komponována z hlediska časového až do eventuálního zamítnutí uplatněných restitučních požadavků fyzické osoby, která tvrdí, že je oprávněnou osobou (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, IV. ÚS 536/98, uveřejněný pod č. 21 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Ústavní soud v jiném nálezu též konstatoval, že nemovitosti, na něž byl uplatněn restituční nárok, o jehož oprávněnosti nebylo do doby schváleného privatizačního projektu rozhodnuto, nesmí být převedeny do vlastnictví jiných subjektů. V případě, že se tak stane, jsou všechny takové úkony právně neplatné (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, II. ÚS 571/99, uveřejněný pod č. 74 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, veřejnosti též dostupný na http://nalus.usoud.cz ). K témuž závěru se přihlásil i Nejvyšší soud, a to například v usnesení ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004 (veřejnosti přístupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), a nepřímo též v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1224/2003 (publikovaném v Soudní judikatuře pod č. 21/2004, sešit č. 2/2004, veřejnosti též přístupném na stránkách www.nsoud.cz).
Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Jedním z nezbytných atributů vzniku odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem škody, tedy je-li postup nebo rozhodnutí orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobkyni, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobkyně) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998). Zde je třeba poznamenat, že žalobkyně důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti ve sporu neunesla.
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Pro úplnost je vhodné dodat, že Nejvyšší soud se problematikou příčinné souvislosti zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Zde vyslovil, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. Švestka, J. Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. Spáčil, J. Škárová, M. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.
Otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Není-li dána příčinná souvislost, nevzniká odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda další předpoklady objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv.
Nejvyšší soud dále dodává, že ve svém rozhodnutí ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3511/2012 vyslovil, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4863/2008, je základním předpokladem pro aplikaci zákona o odpovědnosti státu č. 58/1969 Sb. (případně nyní platného zákona č. 82/1998 Sb.), že stát prostřednictvím svých orgánů způsobil škodu při výkonu veřejné moci, tj. za situace, kdy vystupoval jako mocensky nadřazený subjekt a autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s orgánem veřejné moci. Jestliže však rozhodování státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodováním státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, je jakákoliv dispozice (případně rozhodnutí o ní) s tímto majetkem výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, a to nejen v souvislosti s volným výběrem uchazečů o privatizovaný majetek v rámci privatizace, ale rovněž i v případech, kdy stát prostřednictvím svých orgánů zařazuje vhodné nemovitosti do procesu privatizace ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. nebo schvaluje privatizační projekty na přímý prodej nebo prodej prostřednictvím veřejné dražby (rozhodnutí o privatizaci) podle § 10 odst. 1 citovaného zákona. Odlišovat z hlediska odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci tyto dvě fáze privatizačního procesu není důvod, neboť jde z hlediska vztahu státu k nabyvatelům (uchazečům) o postupy rovnocenné, při nichž se tzv. vrchnostenský přístup orgánů státu neuplatní.
Dovolací soud proto uzavírá, že pokud v dané věci ze skutkových zjištění vyplývá, že na nemovitost, která byla předmětem privatizace, byl uplatněn restituční nárok oprávněných osob, je třeba smlouvu uzavřenou dne 1. 5. 1997 mezi FNM ČR a společností MEDA s. r. o. a následně uzavřenou smlouvu dne 19. 12. 1997 mezi MEDA s. r. o. a žalobkyní posoudit jako neplatnou pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.
Závěr odvolacího soudu, že z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinnosti žalované (nesprávné privatizace předmětných pozemků, v důsledku které byly neplatné smlouvy ze dne 1. 5. 1997 a 19. 12. 1997) a tvrzeným ušlým ziskem, není dána odpovědnost žalované za tvrzenou škodu, je třeba považovat za správný.
Dovolatelce se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. A jelikož dovolací soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimž v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), pak aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2013

JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu