28 Cdo 4474/2014
Datum rozhodnutí: 24.10.2016
Dotčené předpisy: čl. 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 4474/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce městské části Praha 10 , IČO 00063941, se sídlem v Praze 10, Vršovická 68, za účasti 1) O. Ž., zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, 2) Základní školy, Praha 10, Olešská 18/2222 , IČO 47611073, se sídlem v Praze 10, Olešská 18/2222, a 3) hlavního města Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 169/2009, o dovolání účastníka řízení 3) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2014, č. j. 24 Co 227/2013-183, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2014, č. j. 24 Co 227/2013-183, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. července 2013, č. j. 15 C 169/2009-136, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. 7. 2013, č. j. 15 C 169/2009-136, zamítl návrh na určení, že O. Ž., jako právní nástupce J. Ž., není vlastníkem pozemku dle PK 4305 role, dle KN p. č. 4314/10, o výměře 1221 m 2 v k. ú. S. (dále jen předmětný pozemek ), čímž mělo být nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha, ze dne 19. 3. 2009, č. j. PÚ 424/09 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Na pozemku p. č. 4314/2 se před 1. 10. 1976 nacházelo tělovýchovné zařízení, které bylo součástí areálu základní školy. Předmětný pozemek byl z tohoto pozemku oddělen, neboť nebyl sportovním zařízením ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ), ani nebyl zastavěn, a přiléhající sportovní zařízení žalobce (hřiště, běžecký ovál) mohlo být využíváno i bez něj.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2014, č. j. 24 Co 227/2013-183, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci zůstalo sporné, zda vydání předmětného pozemku brání jeho zastavěnost ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Předmětný pozemek oddělený geometrickým plánem těsně přiléhá k běžeckému oválu a nachází se na něm zeleň a stromy. Základní škola a s ní bezprostředně související pozemky včetně školního sportoviště představují areál ve smyslu dosavadní judikatury (odvolací soud vycházel zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, a dalších). Soud prvního stupně ovšem neposuzoval, zda vydávaný pozemek je či není součástí areálu, i když část pozemku slouží potřebám areálu základní školy, a nezohlednil nezbytně nutnou plochu k provozování běžeckého oválu jakožto stavby umístěné na sousedním pozemku. Na druhé straně nic nebrání tomu, aby byla vydána ta část předmětného pozemku, která bezprostředně nesouvisí s běžeckým oválem, neplní žádnou funkci ve školním areálu, na které jsou stromy a tráva, a je na jeho úplném okraji. V dalším řízení proto bude nezbytné vypracovat geometrický plán oddělující část předmětného pozemku nezbytně nutnou k provozování běžeckého oválu, kterou nelze vydat.

Věc byla soudy nižších stupňů projednávána v režimu části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.), neboť žalobce se domáhal nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha, ze dne 19. 3. 2009, č. j. PÚ 424/09, kterým bylo určeno, že právní předchůdce účastníka řízení 1) je vlastníkem předmětného pozemku.
Účastník řízení 3) podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, v němž nesouhlasí se závěrem, že část předmětného pozemku není zastavěna, neboť předmětný pozemek je jako celek nezbytnou součástí sportovního hřiště, a tedy tělovýchovného zařízení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě. Pozemek je k tomuto účelu jako celek kolaudován, oplocen i užíván, stejně jako sousedící pozemky p. č. 4314/11 či p. č. 4314/12, které nebyly vydány oprávněným osobám právě z důvodu zastavěnosti. Dovolatel poukazuje na zásadu priority vlastnického vztahu k celku a zásadu nedělitelnosti areálu vyplývající z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, přičemž vydání byť i jen části předmětného pozemku by zjevně narušilo celistvost sportovního areálu. Navíc vzhledem k umístění části pozemku uprostřed areálu si lze jen stěží představit její využití oprávněnou osobou. Předmětný pozemek je jako celek zastavěný ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e), případně c) zákona o půdě a nelze jej vydat. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby je zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen o. s. ř.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podstatou věci je v daném případě otázka, zda je třeba předmětný pozemek považovat za zastavěný ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a s ní spjatá otázka jeho funkční souvislosti se sousedícím sportovním zařízením, a zda tato souvislost umožňuje jeho oddělení a (částečné) vydání.
Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nelze pozemky vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby [ ]. Podle písm. e) téhož ustanovení nelze pozemky vydat v případě, že na pozemku, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, bylo na základě územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení nebo se na pozemku nachází tělovýchovné nebo sportovní zařízení, které bylo zřízeno před 1. říjnem 1976.
Obdobným problémem se Nejvyšší soud zabýval např. již v rozsudku ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, anebo v rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, ve kterých vycházel ze závěru, že zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Jde o jedno z hledisek, které musí být soudem zvažováno, nehledě na námitky účastníka, což vyplývá z povahy restituce. Jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení § 11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o půdě], nebo stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Za zastavěnou část pozemku zákon považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, jež jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) může být překážkou vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek (areál). Takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. U nárokovaného pozemku je proto nutné přihlížet k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál jako funkční celek), a to i s přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z hlavních výkladových kritérií (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014). Uvedené platí i v případě, že nejde o některý z konkrétně uvedených druhů areálu.

V již zmíněném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení určitého areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp. bránící při jejich naplnění restituci, kdy překážkou pro vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Judikatura současně také jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria nejsou kritérii kumulativními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, či usnesení sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, cit. výše) a ovšem ani taxativními.

Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který není možné dělit, což platí podle názoru Nejvyššího soudu i pro řešený případ, lze nalézt i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), připouští jej též literatura (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora uváděném rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž jej aplikoval na konkrétní případ pozemků tvořících se stavbami ucelený sídlištní komplex (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013 ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/14).

V posuzované věci argumentuje-li dovolatel nejenom bezprostřední funkční souvislostí předmětných pozemků se sousedícími stavbami (běžeckým oválem, sportovním hřištěm), ale i praktickou nevyužitelností předmětného pozemku oprávněnou osobou vzhledem k jeho umístění ve sportovním areálu nelze pominout ani aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící se k restituci pozemků (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 74, č. 134; či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, dostupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz), která nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě. Oba zmíněné nálezy byly vydány až po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který se jimi proto logicky nemohl řídit, ovšem právě pro jejich zcela zásadní význam pro posuzovanou problematiku je při dalším rozhodování pominout nelze, neboť umístění nárokovaného pozemku podstatně omezuje jeho skutečné využití vlastníkem (oprávněnou osobou) a fakticky vylučuje realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných souvislostech je namístě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, cit. výše).

Předmětný pozemek sousedí se sportovním zařízením nacházejícím se v oploceném areálu základní školy. Přestože není zastavěn stavbou ani sportovištěm samotným, je funkčně spjat s areálem základní školy, a slouží jako odpočinková plocha sportoviště, se kterým je logicky a funkčně spjat. Odvolacím soudem učiněný závěr o možném vydání jeho části, byť okrajové, tedy dostatečně nezohledňuje hledisko širší funkční souvislosti předmětného pozemku se sousedícím sportovním zařízením a jejich neoddělitelnosti, jakož ani hledisko využitelnosti pozemku oprávněnou osobou, tedy hlediska, na která je kladen důraz aktuální judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu podrobně rozebranou výše. Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno předmětné usnesení, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). O dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ustanovením § 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. října 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu