28 Cdo 447/2015
Datum rozhodnutí: 27.07.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



28 Cdo 447/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce O. P. , zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalovanému M. Ch , zastoupenému Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1073/33, o 145.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 14 C 74/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně -pobočky v Jihlavě ze dne 18. března 2014, č. j. 54 Co 895/2013-75, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. et Bc. Luboše Klimenta.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 4. 4. 2013, č. j. 14 C 74/2011-40, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 145.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud nepřitakal tvrzení žalobce, dle nějž se na jeho úkor žalovaný bezdůvodně obohatil ve výši žalované částky, neboť shledal, že požadovaný obnos byl žalovanému řádně vyplacen jako směnečnému věřiteli ze směnky vlastní vystavené směnečným dlužníkem L. Č. Předmětnou směnku avaloval žalobce, který pak vyplacením sporné sumy splnil svůj rukojemský závazek ve prospěch žalovaného jako remitenta.

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě, jenž je rozsudkem ze dne 18. 3. 2014, č. j. 54 Co 895/2013-75, změnil ve výroku I. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 145.000,- Kč s úrokem z prodlení od 30. 8. 2011 do zaplacení, ve zbývající části tohoto výroku, jíž bylo zamítnuto žalobní žádání na zaplacení úroku z prodlení od 16. 3. 2011 do 29. 8. 2011, je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud naznal, že na směnku nelze pohlížet jako na platnou, přičemž povaha vad, jimiž je stižena, vylučuje (v souladu s § 32 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového) i platnost rukojemského závazku žalobce. Bránil-li se žalovaný poukazem na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, dovozovaný z výpovědi svědkyně N., dle níž si žalobce opatřil předmětnou částku za pomoci půjčky od své rodiny, nelze jeho námitce přisvědčit, neboť peníze jako zastupitelné věci přechází půjčkou do vlastnictví dlužníka. Poskytl-li tedy žalobce žalovanému plnění, aniž by byl platně sjednán rukojemský závazek, vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního úkonu ve smyslu § 451 obč. zák., jež je povinen žalobci vrátit, a to i s příslušným úrokem z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, které zdůvodnil nesprávným právním posouzením věci. Dovolatel poukázal na to, že v řízení nebylo prokázáno, že platba ve výši žalovaného obnosu byla uskutečněna na základě listiny přiložené k žalobě a označené jako směnka, což dokládá i výslech svědkyně N., dle níž k předání peněz z její strany mělo dojít k datu odlišnému ode dne uváděného žalobcem. Pro posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení je pak stěžejní, že částku 145.000,- Kč předala žalovanému jiná osoba než žalobce konkrétně jeho babička paní J. N., jež v rámci svého výslechu uvedla, že žalobcem k předání peněz nebyla zmocněna, přičemž v řízení nebylo prokázáno ani to, že by se jednalo o žalobcovy prostředky. Uvedené dokládá nedostatek aktivní věcné legitimace žalující strany, pro nějž by měla být žaloba zamítnuta. Dovolatel tedy navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí naznačeným způsobem změnil, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil přípustnost podaného dovolání a navrhl, aby bylo odmítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel ve svém podání uvedl, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel tedy musí objasnit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné tak, aby z dovolání bylo zřejmé (v závislosti na tom, který z případů přípustnosti dovolání dovolatel uplatňuje), od jaké ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva dosud nebyla a má být dovolacím soudem vyřešena nebo je jím rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 316/2014). Absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, která, nebyla-li v zákonné lhůtě odstraněna (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), brání pokračování v dovolacím řízení a neumožňuje Nejvyššímu soudu jiný postup než odmítnutí dovolání (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014). Jelikož dovolatel právní otázku, z níž by bylo možno usuzovat na přípustnost podaného dovolání, ani v náznaku nepředestřel, přistoupil Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. k odmítnutí dovolání.

Dovolací soud navíc připomíná, že právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, leč právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 6.900,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.200,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. července 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu