28 Cdo 4464/2007
Datum rozhodnutí: 04.12.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4464/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně Základní organizace Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy Č. a M. E. B. S., proti žalované R., spol. s. r. o., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu pro v Lounech pod sp. zn. 12 C 1200/99, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2007, č. j. 9 Co 664/2005 145, takto:


Dovolání žalované se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto dle ustanovení § 107 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), tak, že v řízení bude pokračováno s právním nástupcem žalobkyně, Odborovou organizací E. B. S. Prvoinstanční soud vycházel ze zjištění, že na základě rozhodnutí konference Základní odborové organizace E. B. S. ze dne 29. 9. 2004 došlo k zániku téže organizace bez likvidace, přičemž ta se transformovala do Odborové organizace E. B. S., evidované na Ministerstvu vnitra ČR jako jediná nástupnická organizace. Odvolací soud považoval za podstatné, že konference delegátů, jako nejvyšší orgán Základní odborové organizace E. B. S., rozhodla dne 29. 9. 2004 o zániku této organizace, resp. o jejím dobrovolném rozpuštění ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 83/1990 Sb. ). Konference zároveň rozhodla o založení Odborové organizace E. B. S. Dle obecné úpravy týkající se právní subjektivity právnických osob obsažené v § 19 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z. ), jsou pro vznik právnické osoby významné dvě základní právní skutečnosti, tj. jednak její zřízení či založení, jednak její zápis do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku (samotný vznik). Z tohoto pohledu pak právní nástupkyně žalobkyně byla založena již dne 29. 9. 2004 a v souladu s § 9a odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. se stala právnickou osobou dne 1. 10. 2004. Jestliže konference delegátů Základní odborové organizace E. B. S. (jakožto její nejvyšší orgán) rozhodla dne 2. 9. 2004 o okamžitém zániku této základní odborové organizace, provedla zároveň majetkové vypořádání tak, že věci ve vlastnictví zanikající základní odborové organizace byly okamžitě vneseny do Odborové organizace E. B. S., která byla týž den založena, a mohly být proto činěny úkony související s jejím založením, tedy i majetkové vnosy. K zániku žalobkyně a k založení její právní nástupkyně došlo na základě projevu vůle delegátů zastupujících občany při výkonu jejich základního práva svobodně se sdružovat. Také s ohledem na toto základní právo občanů nelze vykládat článek 12 odst. 3 stanov tak, že při zániku základní organizace může dojít k její transformaci do jiné odborové organizace pouze v rámci téhož odborového svazu. V samotném textu stanov schválených dne 17. 2. 2001 toto ostatně výslovně uvedeno není, jestliže čl. 12 odst. 3 stanov zní tak, že: Při zániku základní či územní organizace může členská schůze odsouhlasit její přechod (transformaci) do jiné odborové organizace. Tato odborová organizace se stává nástupnickou a přebírá veškerý majetek zanikající organizace. Při zániku odborové organizace bez transformace přechází tento majetek na odborový svaz. Stanovy tak nevylučují to, aby základní odborová organizace zanikla s právním nástupcem existujícím mimo stávající odborový svaz. Žalobkyně tak zanikla a ztratila po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, přičemž práva a povinnosti, o něž v řízení jde, převzala od žalobkyně Odborová organizace E. B. S. Tato právnická osoba je ve smyslu § 107 odst. 3 o. s. ř. jejím procesním nástupcem.


Proti tomuto rozhodnutí podal dovolání žalovaný s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a dovolání proti němu je přípustné dle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odborová organizace E. B. S. se ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 83/1990 Sb. stala právnickou osobou dne 1. 10. 2004 a od tohoto dne podle § 19a odst. 2 o. z. měla způsobilost mít práva a povinnosti. Nemohlo tedy podle článku 12 odst. 3 stanov Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy Č. a M. ( OS ) dne 29. 9. 2004 rozhodnutím konference žalobkyně platně dojít k odsouhlasení přechodu (transformaci) žalobkyně do Odborové organizace E. B. S., neboť tato odborová organizace nebyla dne 29. 9. 2004 organizační jednotkou OS, ani toho dne nebyla jinou právně existující odborovou organizací mimo OS. Tato odborová organizace se nestala právní nástupkyní žalobkyně a nepřebrala veškerý její majetek. Stanovy OS se vztahují pouze na odborové organizace, které jsou organizačními jednotkami OS. Podle článku 1 odst. 5 stanov OS název a zkratka OS jsou závazné pro všechny organizační jednotky OS. Odborová organizace E. B. S. nemá název ani zkratku OS a má vlastní stanovy. Rozhodnutím konference žalobkyně ze dne 29. 9. 2004 došlo k jejímu zániku a k přechodu majetku na OS, což je v souladu s článkem 36 odst. 1 stanov OS, dle něhož je majetek OS nezcizitelný. Odborová organizace E. B. S. není právním nástupcem žalobkyně. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo sice podáno včas, osobou řádně zastoupenou advokátem a že splňovalo všechny zákonem stanovené náležitosti, dospěl nicméně k závěru, že dovolání bylo podáno osobou, která k tomu nebyla oprávněná. Dovolání je však objektivně přípustné dle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka dle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř., avšak z níže vyložených důvodů považoval dovolací soud dovolání za nedůvodné.


Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník původního řízení, avšak v souladu s ustáleným výkladem jen tehdy, byla-li by mu rozhodnutím odvolacího soudu způsobena (byť i nepatrná) újma na jeho právech nebo jestliže by mu tím byla uložena nějaká povinnost. Klíčovým je přitom výrok rozhodnutí, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 183/2000). Tato újma musí být přitom odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98 publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 7/2000). Rozhodnutí vydané v souzeném sporu soudem prvního stupně (potvrzené soudem odvolacím), kterým bylo rozhodnuto o právním nástupci žalobkyně, však takové podmínky nesplňuje, neboť nepůsobí újmu na právech dovolatelky a neukládá jí žádné povinnosti. Soud prvního stupně o právech či povinnostech žalované nerozhodoval, rozhodnutí se netýkalo ani jejího procesního postavení, neboť bylo posuzováno pouze to, kdo je právním nástupcem dosavadní žalobkyně. V takovém případě se nevyžaduje na rozdíl od záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o.s.ř. - ani souhlas žalované a dokonce nedochází ani k žádnému dalšímu prodloužení soudního řízení, neboť procesní nástupce na straně žalobkyně je povinen přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (§ 107 odst. 4 o. s. ř.). Postavení žalované se tak tímto rozhodnutím z hlediska procesně právního nemění, žalované ostatně nesvědčí žádný argument, jímž by mohla skutečnosti nástupnictví v řízení čelit. Okolnosti jí proti účasti žalobkyně namítané jsou v řízení věcně uplatnitelné leda co by námitka nedostatku její aktivní legitimace k uplatňování nároku (a to i v důsledku toho, že ve skutečnosti nenastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva) a musí být tudíž posouzeny při rozhodování ve věci samé.


Lze proto jednoznačně dovodit, že žalovaná nebyla oprávněná k podání žádného opravného prostředku proti danému rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť ve vztahu k dovolatelce soud prvního stupně neučinil žádné rozhodnutí, které by se dotýkalo jejich práv či povinností. Odvolací soud tak měl její odvolání odmítnout. Jestliže to však neučinil a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, musel se Nejvyšší soud jako soud dovolací zabývat důvodností dovolání z hlediska jeho subjektivní přípustnosti. Z výše uvedených příčin však dospěl k tomu, že dovolání není důvodné již proto, že jej podal účastník řízení, který k tomu nebyl oprávněn. Dovolání žalované proto dle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů řízení nebylo v tomto usnesení rozhodováno, neboť dle § 151odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O takové rozhodnutí se však v daném případě nejedná.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 4. prosince 2007


JUDr. František I š t v á n e k , v. r.


předseda senátu