28 Cdo 4461/2016
Datum rozhodnutí: 15.12.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 2 předpisu č. 243/1992Sb.



28 Cdo 4461/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: F. D. R. , zastoupen Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, za účasti: 1) Česká republika Ministerstvo obrany , IČO: 60162694, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, 2) Česká republika Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský , IČO: 00020338, se sídlem v Brně, Hroznová 63/2, 3) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci , IČO: 00016918, se sídlem v Praze 6, Řepy, Třanovského 622/11, zastoupen JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, 4) Česká republika Státní pozemkový úřad , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 5) město Žatec , IČO: 00265781, se sídlem v Žatci, náměstí Svobody 1, zastoupeno JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, 6) Ing. J. B. , zastoupen JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, a 7) E. B. , zastoupená JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640, o vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 121/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2016, č. j. 10 Co 187/2015-469, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 8. prosince 2014, č. j. 9 C 121/2004-386, ve výroku o věci samé, jímž tento soud zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku označených pozemků v katastrálním území Ž.

Soudy nižších stupňů byla věc projednávána v řízení podle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), poté, co o návrhu na určení vlastnictví (§ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) podaném právním předchůdcem žalobce J. R. (zemř. 16. 9. 2004) dříve rozhodl negativně pozemkový úřad (rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu v Lounech ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 185/03-R/11/2000/Ver). Jeho rozhodnutí pokládá i odvolací soud za správné, vycházeje ze zjištění, že za nárokované nemovitosti (jež byly původně ve spoluvlastnictví předchůdců navrhovatele D. a M. R., kteří byli o nemovitý majetek připraveni v roce 1939 Německou říší a nedosáhli poválečné restituce) byla původnímu žalobci J. R. (syn D. R.), jakož i právní nástupkyni po druhém spoluvlastníku M. R. (F. R.) přiznána a vyplacena náhrada, na základě mezinárodní dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18. dubna 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady. V takovém případě uzavírá odvolací soud, s odkazem na ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (odvolací soud zjevně omylem uvádí zákona o půdě ), kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. není žalobce (jeho právní předchůdce) oprávněnou osobou k restituci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že je zde otázka, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Konkrétně namítá, že oprávněná osoba čelí podle českých restitučních předpisů restrikcím, přičemž však obětím zločinu proti lidskosti (právní předchůdci žalobce) svědčí řada práv směřujících k reparaci utrpěných škod, a proto by neměla být přípustná limitace reparace s ohledem na mezivládní dohody. Soudy obou stupňů se pak dle dovolatele nezabývaly otázkou, zda je v souladu s celým právním řádem České republiky , aby byl rozsah oprávnění svědčící obětem komunismu totožný s oprávněními svědčícími obětem zločinu proti lidskosti. Proto pak soudy založily svá rozhodnutí na vadném právním závěru, že mezinárodní dohoda vypořádala i právním předchůdcem žalobce vznesené nároky na určení vlastnického práva. Současně dovolatel vznáší také námitky ohledně soudů nižších stupňů učiněných skutkových zjištění, kdy také uvádí, že nebyly v potřebném rozsahu zjišťovány všechny relevantní okolnosti pro posouzení věci.

Se zřetelem k datu zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť dovoláním označenou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí tedy otázku právních důsledků poskytnutí odškodnění žadateli (nebo jeho právnímu předchůdci) na podkladě mezistátní dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18. dubna 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady, na uplatnitelnost restitučního nároku (zde podle § 2 odst. 2 zákona č. 242/1992 Sb.) odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2470/2014, řešící obdobnou věc žalobce, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2705/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3906/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1831/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolatelem kritizované řešení relevantní právní otázky přitom obstálo i v rovinně ústavněprávní (srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2585/15, které bylo vydáno v obdobné věci žalobce, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 102/01, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 305/01, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. I. ÚS 458/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 291/06, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006). I proto Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit.

Jednotnost rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o řešení uvedené právní otázky, nenarušuje ani dovolatelem předestřený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 628/2000, jenž otázku uplatnitelnosti restitučního nároku, v situaci, kdy bylo žadateli již dříve poskytnuto odškodnění na základě mezinárodní smlouvy, neřeší, ale zabývá se účinky mezivládní dohody (sjednané dne 29. ledna 1982 mezi vládami ČSSR a USA) na vlastnické právo k nemovitostem, jehož deklarování se v tam označené věci domáhal účastník podle obecných předpisů. Dovolací soud pak v uvedeném rozhodnutí (na rozdíl od odvolacího soudu) uzavřel, že tato mezivládní dohoda nebyla právní skutečností mající za následek vznik vlastnického práva ČSSR k předmětným nemovitostem, takže neměla relevantní dopady v oblasti stávajících vlastnických vztahů. Dovolatelem citované rozhodnutí bylo ovšem vydáno v situaci, kdy rozhodovací praxe kategoricky nevylučovala uplatnění nároků svou povahou restitučních také podle obecných předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001, ale i nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98). V dané souvislosti sluší se však připomenout též pozdější regulérní změnu této rozhodovací praxe, k níž došlo rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyšší soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, následovaného usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaným pod č. 477/2005 Sb. Tedy ani závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 628/2000, nemění nic na tom, že důsledkem mezivládní dohody byla ztráta jak možnosti vznášet své nároky přímo u českých orgánů (podle vnitrostátního práva), tak nepřímo, prostřednictvím své vlády (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000, reflektované též usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005), ač otázku vlastnictví k dotčenému majetku tato dohoda výslovně neřeší.

Také pokud dovolatel kritizuje restrikce obsažené v restitučním zákonodárství, lze odkázat na rozhodovací praxi jak dovolacího soudu, tak i Ústavního soudu, podle níž samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu; jinak řečeno, bylo svobodnou vůli státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, pročež stát také určil podmínky (slovy dovolatele restrikce ), za nichž lze tyto nároky vznášet (srov. zejména usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., ale také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1953/2007, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1703/2006, či ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 493/2005).

Z uvedeného vyplývá, že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (kterou lze v daném případě poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.) dán není. Současně uplatňovaná kritika skutkových zjištění (jejich správnosti a úplnosti), stejně tak jako procesního postupu odvolacího soudu v řízení (namítá-li dovolatel, že v potřebném rozsahu nebyly zjišťovány všechny relevantní okolnosti pro posouzení věci) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. již není; ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 2 věty druhé o. s. ř.). V dané souvislosti sluší se také připomenout, že rozhodující skutkové zjištění o vyplacení náhrady, jíž se dostalo předchůdci žalobce (a z něhož odvolací soud činí celkem logický závěr o nenaplnění podmínek k poskytnutí odškodnění) dovolatel v dané věci sporným ani nečinní.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy účastníkům ad 1), 2) a 4) v dovolacím řízení náklady nevznikly a kdy náklady advokáty zastoupených účastníků ad 3), 5), 6) a 7) spojené s podáním stručných vyjádření k dovolání, které nebylo možno věcně projednat pro jeho nepřípustnost, nelze v daném případě považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2016

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu