28 Cdo 4451/2015
Datum rozhodnutí: 06.01.2016
Dotčené předpisy: § 243f odst. 3 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř., § 240 odst. 1 o. s. ř.



28 Cdo 4451/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce MUDr. V. V. , proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. č. 28/559, o zaplacení částky 1.030.403,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 24/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č. j. 25 Co 50/2015-147, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, č. j. 7 C 24/2012-94, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.030.403,- Kč se 7,5 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 6. 11. 2012 do zaplacení (výrok I.), co do úroku z prodlení z částky 1.030.403,- Kč ve výši 7,5 % ročně za den 5. 11. 2012 žalobu zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 51.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 25 Co 50/2015-147, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému na základě ústní smlouvy o půjčce částky 1.030.403,- Kč, uzavřené mezi nimi dne 2. 2. 2009, tyto finanční prostředky na úhradu dluhu žalovaného vymáhaného proti němu v exekuci vedené na jeho majetek, a to složením na účet soudního exekutora. Téhož dne byl soudním exekutorem JUDr. Marcelem Smékalem, Exekutorský úřad Praha-východ, sepsán exekutorský zápis pod sp. zn. 081 EZ 01/2009, jímž mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena dohoda o splnění pohledávky ze smlouvy o půjčce se svolením k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí, ve které učinili účastníci nesporným, že dne 2. 2. 2009 mezi sebou uzavřeli ústní formou smlouvu o půjčce, podle které žalobce jako věřitel převzal závazek půjčit dlužníku peněžní prostředky ve výši 1.030.403,- Kč a zavázal se ke splnění závazku tak, že peněžní prostředky poukáže ve lhůtě do 1. 3. 2009 na bankovní účet soudního exekutora Mgr. Martina Slavaty, Exekutorský úřad Mladá Boleslav, a dlužník převzal závazek, že půjčku věřiteli vrátí nejpozději do 10. 3. 2009. V řízení bylo dále zjištěno, že žalovaný se dne 29. 7. 2008 podrobil operaci nádoru na mozku, že pro svůj duševní stav nebyl schopen činit právní úkony v období nejméně jednoho roku před touto operací a nejméně jeden rok po této operaci (jak to vyplývá ze znaleckých posudků vyžádaných v jiných řízeních), a že žalobci byl sice znám zdravotní stav žalovaného, pokud jde o závažnost s ohledem na prodělanou operaci mozku, avšak ne v rozsahu nedostatku způsobilosti k právním úkonům . Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že byla-li uvedená částka žalobcem dne 1. 3. 2009 uhrazena na účet soudního exekutora ve prospěch žalovaného s jeho vědomím a souhlasem, bezdůvodně se na jeho úkor obohatil, neboť exekuce vedená proti žalovanému byla v důsledku tohoto plnění zastavena a majetek žalovaného se nezmenšil, a že uplatněný nárok žalobce není promlčen.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (směřující podle jeho obsahu proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), ani v něm nebyl uplatněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.; pro tyto vady dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, které je, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné na http://www.nsoud.cz ].

Dovolatel k předpokladům přípustnosti uvádí pouze to, že dovolání podává z důvodů uvedených v ustanovení § 237 zák. č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť má být jinak vyřešena právní otázka a) počátku běhu subjektivní promlčecí doby a b) osoby dlužníka, zejména, zda z důvodu duševní poruchy skutečně uzavřel s žalobcem smlouvu o půjčce, než Krajským soudem v Praze, neboť je vyřešena v rozporu s ustanovením hmotného (práva) ve starém občanském zákoníku a procesního práva o. s. ř. .

Argument, podle kterého má být otázka hmotného práva dovolacím soudem posouzena jinak (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem) významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak . Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, ze dne 25. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 79/2015, ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, a v něm citovanou judikaturu.

Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé je vadné i proto, že v něm neuplatnil jediný možný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, 3 o. s. ř.). Dovolatel sice v dovolání projevil (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. března 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, a ze dne 25. dubna 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007, v nichž byl vysloven závěr, že pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se žalobce dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění práva u soudu, přičemž není významné, zda žalobce má takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná) nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení není z hlediska subjektivní promlčecí doby promlčen , tento závěr však zpochybnil námitkami, že v dané věci byla rozhodující ta okolnost, že žalobce v době (údajného) sepsání exekutorského zápisu věděl, resp. mu bylo známo, že žalovaný byl po operaci mozku dne 29. 7. 2008, že byl velmi vážně nemocen, dlouhodobě hospitalizován v Thomayerově nemocnici a odkázán na pomoc třetích osob , a že žalobci byl znám i duševní stav žalovaného . Podstatou těchto námitek žalovaného je jeho nesouhlas se skutkovým závěrem soudů obou stupňů, že žalobci byl sice znám zdravotní stav žalovaného, pokud jde o závažnost s ohledem na prodělanou operaci mozku, avšak ne v rozsahu nedostatku způsobilosti k právním úkonům . Přípustnost dovolání žalovaného podle ustanovení § 237 o. s. ř. tudíž nelze (podle jeho obsahu) dovodit ani z toho, že by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva (počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jak v dovolání uvedl), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejsou tudíž relevantní ani námitky žalovaného, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že při zjišťování skutkového stavu přehlédl skutečnost, že exekutorský zápis byl sepsán v místě jeho trvalého bydliště , a že stěží lze po provedeném dokazování Okresním soudem Praha-západ předpokládat, že by žalobci nebyl znám skutečný zdravotní stav žalovaného, včetně jeho duševního stavu po provedené operaci mozku dne 29. 7. 2008, neboť svědci, kteří vypovídali v průběhu jednání soudu v jeho prospěch, byly osoby, které byly do průběhu skutkového děje vtaženy žalobcem .

Jen pro úplnost - mimo důvody, které dovolací soud vedly k odmítnutí dovolání - je možno k námitce dovolatele, že v případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.) je takovou rozhodující vědomostí znalost žalobce těch skutkových okolností, z nichž lze dovodit, že smlouva, v souzené věci exekutorský zápis, z něhož bylo plněno, je neplatná , dodat, že i tato námitka je bezpředmětná, neboť ustálená praxe dovolacího soudu vyslovila právní názor, podle kterého kategorii neplatnosti k exekutorskému zápisu (pojmově) vztáhnout nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu - usnesení ze dne 27. října 2004, sp. zn. 20 Cdo 1292/2003, rozsudek ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 546/2005, usnesení ze dne 23. července 2009, sp. zn. 20 Cdo 2953/2007, a rozsudek ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4507/2014).

Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jakož i na vymezení způsobilého dovolacího důvodu, tudíž žalovaný v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál (k doplnění dovolání ze dne 3. 8. 2015 přitom nelze přihlížet, neboť bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. ledna 2016


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu