28 Cdo 4448/2016
Datum rozhodnutí: 01.03.2017
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř.



28 Cdo 4448/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně RAINBOW AUTO s.r.o. , IČ 250 40 278, se sídlem v České Lípě, Dobranov 164, zastoupené JUDr. Jiřím Zelenkou, advokátem se sídlem v České Lípě, Děčínská 10, proti žalované P. B. , zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998/12, o 73.920 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 C 240/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. září 2015, č. j. 10 Co 173/2014-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 10 Co 173/2014-75, změnil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 8. 2013, č. j. 6 C 240/2011-53, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 73.920 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 23.200 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí ve všech výrocích zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém stručném vyjádření podpořila správnost napadeného rozhodnutí.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému bylo tímto rozhodnutím jinak zasaženo do jeho práv. Určujícím je přitom výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, jejž svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší či změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014). V souladu s předestřeným je tak třeba podané dovolání pokládat za subjektivně nepřípustné v části zpochybňující rozhodnutí odvolacího soudu potud, pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně.

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání ve vztahu k části napadeného rozsudku, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 23.200 Kč s příslušenstvím.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není přípustné dovolání proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Byla-li tudíž měnící částí meritorního výroku napadeného rozhodnutí žalované uložena povinnost zaplatit sumu nedosahující zákonem stanoveného bagatelního limitu, je zřejmé, že dovolání ani v tomto rozsahu neobstojí jako přípustné. V souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. tedy Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé odmítl.

Pakliže konečně dovolatelka zamýšlela zpochybnit též korektnost nákladové části napadeného rozhodnutí, je třeba říci, že absence jakéhokoliv náznaku postihnutí obligatorních náležitostí dovolání v tomto rozsahu (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání pokračování řízení o dovolání. Rovněž ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozhodnutí tak nezbývá než dovolání podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná nemá na náhradu nákladů právo a náklady vzniklé žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem nelze mít s ohledem na obsah podaného vyjádření za účelně vynaložené.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. března 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu