28 Cdo 4448/2014
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



28 Cdo 4448/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně a) H. M. , a žalobce b) R. F. , obou zastoupených JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem se sídlem v Ratboři, Sedlovská 51, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za vedlejšího účastenství města Jablonec nad Nisou, IČ 00262340, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Mírové nám. 19, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 10/2005, o převod pozemků, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 25. března 2014, č. j. 73 Co 306/2011-297, t a k t o:

I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 2. června 2011, č. j. 5 C 10/2005-171, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhají, aby byla žalované uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu vlastnictví pozemku parc. č. 1321/1 a pozemku parc. č. 1450, vše v k. ú. M. n. N., okres J. n. N., obsahující uvedené podstatné náležitosti smlouvy (výrok I); a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II, III, IV).

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. března 2014, č. j. 73 Co 306/2011-297, rozsudek okresního soudu změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 1321/1 nebo pozemku parc. č. 1450 v k. ú. M. n. N. nebo jeho adekvátní části odpovídající výměrou hodnotě restitučního nároku žalobců ve výši 59.750,- Kč do podílového spoluvlastnictví žalobců (výrok I); a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II, III, IV, V, VI).

Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci společné dovolání, v němž uvedli, že krajský soud nesprávně posoudil podstatu celého případu, a sice že nevyhověl žalobě s odkazem na blíže nespecifikovanou nevhodnost vybraných pozemků k vydání. Žalobci nepovažovali za relevantní argument nárůstu ceny po době, ve které žalovaná a následně i soud měly rozhodnout. Tvrdili, že jejich restituční nárok nebyl doposud uspokojen z důvodu liknavosti žalované. Namítli rovněž, že krajský soud ocenil pozemek k nesprávnému datu a že napadené rozhodnutí bylo nepřesvědčivé.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Dovolání dle jejího názoru neobsahuje odůvodnění přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., a proto navrhla jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb. a článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony dále jen o. s. ř.) a shledal, že dovolání žalobců trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat jej lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelé v dovolání vůbec nevymezují, jaké předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. byly naplněny, přičemž neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformulují otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesdělují žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy to, v čem konkrétně spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Pokud žalobci v dovolání pouze konstatují, že krajský soud nesprávně posoudil podstatu celého případu, namítají nesprávné ocenění předmětných pozemků a tvrdí, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepřesvědčivé, neobsahují tato tvrzení údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení důvodů dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo důvody např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž tento soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně a dovolání muselo být odmítnuto (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo, žalované a vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu