28 Cdo 4437/2010
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: § 100 odst. 1 obč. zák., § 451 odst. 2 obč. zák., § 261 odst. 2 obch. zák.




28 Cdo 4437/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce JOSEF HONEŠ INTERHOTEL AMERICA s. r. o. v likvidaci, IČ: 251 80 967, se sídlem v Písku, Richarda Weinera 2375, zastoupeného JUDr. Stanislavem Janákem, advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalovanému Městu Písek , IČ: 249 998, se sídlem v Písku, Velké náměstí 114, zastoupenému JUDr. Ivanou Tothovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Brigádnická 2123/32, o zaplacení 12,391.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 84/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. ledna 2010, č. j. 6 Co 3084/2009-332, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. ledna 2010, č. j. 6 Co 3084/2009-332, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 26. srpna 2009, č. j. 7 C 84/2006-314, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též odvolací soud ) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku (dále též soud prvního stupně ) ze dne 26. srpna 2009, č.j. 7 C 84/2006-314, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 12,391.400,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že v průběhu let 2000 až 2002 žalobce zhodnotil (výstavbou golfového hřiště) pozemky ve vlastnictví žalovaného, které měla v nájmu třetí osoba - Ing. J. H., na základě nájemní smlouvy ze dne 3. 8. 2000 uzavřené s žalovaným (pronajímatelem); po skončení nájmu (uplynutím sjednané doby) byl předmět nájmu, včetně žalobcem provedených stavebních úprav, předán žalovanému a následné jednání účastníků o vypořádání investic do nemovitostí žalovaného zůstalo bezvýsledné. Jelikož žalobce nebyl účastníkem nájemní smlouvy ze dne 3. 8. 2000, posoudil odvolací soud jím uplatněné právo vůči žalovanému jako právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). K námitce, jíž vůči uplatněnému právu vznesl za řízení žalovaný, shledal odvolací soud právo promlčeným (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Zjistil, že ke zhodnocení pozemků žalovaného došlo v průběhu let 2000 až 2002, nejpozději ke dni 31. 12. 2002, kdy začala běžet tříletá (objektivní) promlčecí doba podle § 107 odst. 2 obč. zák., která tak uplynula k 31. 12. 2005. Žaloba byla u soudu podána až dne 24. 4. 2006, po uplynutí promlčecí doby. Jako nedůvodnou vyhodnotil odvolací soud i obranu žalobce, že námitka promlčení je výkonem práva, který v posuzovaném případě odporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za nesprávný označil názor odvolacího soudu, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen. Tvrdil, že mezi účastníky se jednalo o obchodněprávní vztah a soud měl proto aplikovat ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku a tedy i otázku promlčení posoudit podle tohoto právního předpisu. Jelikož podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku je promlčecí doba čtyřletá, žalobou uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno není. Dále namítal, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil námitku žalovaného o promlčení práva, jež je dle žalobcova názoru výkonem práva, který odporuje dobrým mravům. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzované věci Nejvyšší soud dochází k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť dovolatelem položenou právní otázku (která je pro rozhodnutí ve věci samé určující), řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Vady řízení, k nimiž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v obchodním závazkovém vztahu přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002 (uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a uzavřel, že vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebo ve vztazích mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, týkajících se zabezpečování veřejných potřeb, bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku . Přitom konstatoval, že pro posouzení promlčení práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, je rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z tohoto právního důvodu a současně dovodil, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, přičemž ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku (§ 107 obč. zák.), nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení, podle jeho § 391 obch. zák. a § 397 obch. zák. Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení § 397 obch. zák. v poměru k ustanovení § 107 obč. zák., použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku . Ke zmíněnému názoru se přihlásil i v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198), v němž uzavřel, že je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obch. zák.). Vysvětlil přitom, že k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením § 261 odst. 1 až 3 obch. zák. a § 262 obch. zák.

Podle § 1 odst. 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle odst. 2 právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.

Podle § 261 odst. 1 obch. zák. upravuje obchodní zákoník závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle odst. 2 touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb.

Podle § 261 odst. 5 obch. zák. při použití této části zákona podle odstavců 1 a 2 je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu.

Obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá buď z toho, že jde o závazkový vztah mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání, nebo mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečení veřejných potřeb, popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno (relativní obchody), nebo z povahy věci samé z povahy určitých typicky obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, z určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán (absolutní obchody). Pokud jde o vztahy mezi podnikatelem a státem nebo územní samosprávnou jednotkou, popřípadě státní organizací, je podmínkou, že jde o zajištění veřejných potřeb . Veřejnou potřebou bude nejen potřeba týkající se všech občanů, ale i potřeba, na níž je zájem z hlediska určité územní oblasti (která se nemusí krýt s určitým krajem) nebo obce, potřeby v určitých věcných oblastech a úsecích, na kterých je obecně uznávaný zájem. Půjde o zájmy v oblasti hospodářské, zdravotní, životního prostředí, sociální, sportovní, kulturní, zajišťované státem či samosprávnými územními jednotkami. Podmínka aplikace obchodního zákoníku na závazkové vztahy ve smyslu ustanovení § 261 odst. 2 obchodního zákoníku vztahující se k vymezení předmětu vztahu, tj. že musí jít o vztahy týkající se zabezpečování veřejných potřeb, je splněna i v případě širší souvislosti (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 41/2000, nebo rozsudek ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004).

V posuzovaném vztahu vystupuje žalobce (obchodní společnost) jako subjekt odpovídající charakteristice podnikatele uvedené v § 2 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku, a vztah z bezdůvodného obohacení vznikl v souvislosti s jeho podnikáním. Druhou stranou je obec - samosprávná územní jednotka (čl. 99 Ústavy České republiky, publikované pod č. 1/1993 Sb., § 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), jíž se dostalo majetkového prospěchu investicí do pozemků v jejím vlastnictví, které tvoří areál sportovního zařízení. Jde proto o závazkový vztah, jehož obsahem (v širších souvislostech) je zabezpečování veřejných potřeb, tedy o vztah obchodněprávní (§ 261 odst. 2 obch. zák.). V takovém případě, jak výše vyloženo, se i promlčení práv z něj vzniklých řídí právní úpravou obchodního zákoníku, nikoliv zákoníkem občanským. Závěry, které v dané věci vyslovil odvolací soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2007, č.j. 6 Co 296/2007-114 (a spolu s ním Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2009, č.j. 28 Cdo 3422/2007-130, jímž byl rozsudek odvolacího soudu přezkoumán), se pro řešení dovolatelem nyní položené otázky neuplatní, jelikož v označených rozsudcích byla předmětem posouzení nájemní smlouva, jíž s žalovaným uzavřel Ing. Josef Honeš jako fyzická osoba, aniž v době jejího uzavření bylo zřejmé, že má jít o smlouvu týkající se jeho podnikatelské činnosti.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu