28 Cdo 4436/2007
Datum rozhodnutí: 30.04.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4436/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Hl. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. P. f. ČR, 2. V. B., zastoupené advokátem, a 3. A., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 346/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.2.2007, č.j. 30 Co 495/2006-137, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9.2.2007, č.j. 30 Co 495/2006-137, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11.5.2006, č.j. 10 C 346/2005-112, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že vlastnicí pozemků číslo parcely 704/1 a 815/2 v k.ú. B., obec P., je Česká republika a správu této nemovitosti vykonává první žalovaný. Současně soud prvního stupně rozhodl, že


o nároku na převod pozemků a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 1.7.2005 byla mezi P. f. České republiky a V. B. podepsána smlouva o převodu pozemků č. 55PR05/01, jejímž předmětem jsou mj. i pozemky parcela č. 704/1 a 815/2 v k.ú. B., obec P. Dále vzal za prokázané, že dne 11.7.2005 byla mezi V. B. a společností A., a.s. podepsána kupní smlouva, jejímž předmětem je mj. i spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální poloviny pozemků parcely č. 704/1 a 815/2 v k.ú. B., obec P. Též zjistil, že v současné době jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí V. B. a společnost A., a.s. Odvolací soud v dané věci neshledal naléhavý právní zájem na žalovaném určení tvrzený v tom, že bez takového určení by žalobce nemohl realizovat převod pozemku. Podle odvolacího soudu žalobce především může uplatnit nárok na převod pozemků u soudu, aniž by se dříve či současně domohl určení, že vlastnicí pozemků je Česká republika a správu vykonává první žalovaný. Poznamenal, že aktuální zápis v katastru nemovitostí by mohl být překážkou pouze za situace, kdyby byla již uzavřena smlouva o převodu pozemků, popř. kdyby o povinnosti prvního žalovaného takovou konkrétní smlouvu uzavřít bylo již rozhodnuto. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 1943/2004. Dále vyslovil závěr, že jde-li o smlouvu o převod nemovitostí, nemá nahrazení vůle žalovaného soudním rozhodnutím za následek převod vlastnického práva, neboť k takovému převodu je třeba vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 812/2000. Uzavřel, že v dané věci žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že Česká republika je vlastnicí předmětných pozemků a že první žalovaný je jejich správcem.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele v dané věci je dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. V této souvislosti poukazoval na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17.1.2007, sp. zn. 11 Co 326/2006, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7.4.2006, sp. zn. 4 C 2/2005. Dovolatel namítal nejednotnost soudní praxe. Vytýkal odvolacímu soudu, že nesprávně odkazoval na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 1943/2004. Dále v dovolání zdůraznil, že kdo není vlastníkem věci, nemůže její vlastnictví převádět na jiného a tuto povinnost mu nelze uložit ani v soudním řízení. Podle dovolatele i v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah


a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Tvrdil, že je subjektem existujícího práva vůči prvnímu žalovanému, a to práva na převod předmětných pozemků na základě podané písemné žádosti. Podle dovolatele závěry odvolacího soudu ohledně nevykonatelnosti petitu je nutno považovat za předčasné. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.





Druhá žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


O takový případ v posuzované věci nejde.


S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud tak mohl soustředit svou pozornost pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. odpovídá ustálené judikatuře.


Obdobná problematika byla již řešena rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.7.2004, sp.zn. 28 Cdo 1770/2003, ze dne 30.11.2004, sp.zn. 28 Cdo 2597/2004 a ze dne 26.10.2004, sp. zn. 28 Cdo 2081/2004, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, číslo 68, str. 201).


Ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud ČR vyslovil, že naléhavý právní zájem na určení je totiž dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Soudní praxe připouští, že i v případech, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky).


S poukazem na shora uvedené nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu


(s přihlíženími k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány) a ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly proto v dané věci splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odst. 3 o.s.ř.


Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci nemá žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem, pak jde o právní posouzení věci, které nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným.


Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř., a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených druhou žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o.s.ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. dubna 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu