28 Cdo 4431/2009
Datum rozhodnutí: 08.06.2011
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř.




28 Cdo 4431/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně MAŠA VACEK, s. r. o., se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 3, zastoupené Mgr. Petrem Langem, advokátem v Brně, Jakubská 121/1 (při podání dovolání zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem v Brně, Antonínská 2), proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 11.000.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 164/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2009, č. j. 44 Co 417/2008-215, takto: Dovolání se odmítá .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2008, č. j. 47 C 164/2006-137, kterým byla ve výroku II. zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 11.000.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně dále nebyla připuštěna záměna na straně žalující tak, aby byl namísto obchodní společnosti MAŠA VACEK, s. r. o., žalobcem J. V., který je jejím jednatelem. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené (v první řadě) tvrzeně nesprávným úředním postupem policejního orgánu, který neprovedl navrhované důkazy a nezahájil tak trestní stíhání jednatele žalobkyně, pana O. M., pro trestný čin podvodu, úvěrového podvodu a poškozování cizích práv. Jmenovaný jednatel způsobil žalobkyni škodu tím, že si přisvojil její původní společný podnikatelský záměr.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Nižší instance předně uzavřely, že vzhledem k existenci pravomocného usnesení Policie ČR o odložení věci ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. ČTS: PJM-166/OHK-23-2004, kterým bylo skončeno předmětné trestní řízení, se bylo možno domáhat náhrady škody pouze z titulu nezákonného rozhodnutí podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V této souvislosti zdůraznily, že jelikož nebylo citované rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem, jak vyžaduje ustanovení § 8 odst. 1 uvedeného předpisu, nebyla tak dána nezbytná podmínka pro uplatnění nároku na náhradu škody. Shledaly rovněž, že vzniku odpovědnosti státu ve vztahu k žalobkyni brání též skutečnost, že žalobkyně nebyla ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. účastníkem řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Odvolací soud se v závěru svého odůvodnění vyjádřil také k otázce příčinné souvislosti, která podle jeho názoru nebyla naplněna vzhledem k tomu, že není možno, aby škoda předcházela nezákonnému rozhodnutí, příp. nesprávnému úřednímu postupu k čemuž došlo v posuzovaném případě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které prostřednictvím svých advokátů několika podáními doplnila. Jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezila. V rámci vylíčení dovolacího důvodu uvedla, že se neztotožňuje s právním posouzením odvolací instance již v části o nedostatku své aktivní legitimace k podání předmětné žaloby. Poukazovala dále na rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. 5. 2005, které podle jejího mínění jasně vypovídá o nezákonnosti usnesení policejního orgánu o odložení trestního stíhání. Nesouhlasila ani s tím, že by v projednávané věci neexistovala příčinná souvislost mezi tvrzenou majetkovou újmou a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. V této souvislosti poznamenala, že pokud by bylo zahájeno trestní stíhání, mohla by uplatnit svůj nárok vůči pachateli z pozice subjektu poškozeného trestným činem a kompenzovat tak svou ztrátu (právě v nemožnosti zachovat se tímto způsobem spatřovala žalobkyně škodný následek). Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem (resp. advokáty), podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolatel ve svém podání konkrétně vymezí právní otázku, kterou považuje za takto zásadně právně významnou, a na níž pak bude dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání reagovat (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř.
K námitce dovolatelky, že v posuzované věci byla splněna podmínka aktivní legitimace k podání žaloby o náhradu škody, Nejvyšší soud uvádí, že tato je opodstatněná.
Podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1956/2004 (R 81/2006), na nějž odkazoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, není pro daný případ použitelný, neboť žalující obchodní společnost byla v předmětné věci rovněž subjektem, který podal podnět k zahájení trestního stíhání proti jejímu jednateli. V případě žalobkyně tak šlo o osobu, která má podle § 12 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, stejné postavení jako strana trestního řízení (pozn.: trestní řád pojem účastníka řízení nezná). Předpoklad požadovaný v citovaném ustanovení byl proto naplněn.
Nejvyšší soud však přes shora vyslovený právní názor shledává, že nižší instance dospěly ke správnému závěru, když žalobkyni náhradu škody nepřiznaly. O odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem lze totiž uvažovat pouze tehdy, neprojeví-li se takový vadný postup (zde orgánů činných v trestním řízení) ve vydání rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Protože v projednávaném případě došlo k opačné situaci, do úvahy tak přicházela pouze odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Jak ovšem vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, k tomu v dané věci nedošlo, a není proto možno dovozovat vznik odpovědnosti státu za škodu. V posuzovaném případě se žalobkyně obrátila se stížností na předmětné usnesení Policie ČR ke Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, jehož rozhodnutím ze dne 21. 9. 2004, č. j. 4 KZn 1028/2004-31, nebylo původní rozhodnutí policejního orgánu zrušeno ani změněno. V uvedené trestní věci dále rozhodovalo též Městské státní zastupitelství v Brně, které usnesením ze dne 11. 5. 2005, č. j. 1 ZT 291/2005-2, trestní stíhání podezřelého O. M. rovněž odložilo (pro nepřípustnost). Skutečnost, že byl v posledně zmíněném usnesení vyjádřen jiný skutkový názor ohledně splnění podmínek pro zahájení trestního stíhání jednatele žalobkyně, sama o sobě nestačí pro to, aby bylo jejímu požadavku na náhradu škody vyhověno.
Kromě toho Nejvyšší soud dodává, že jeho přezkum je vždy určitým způsobem limitován. Existují procesní úkony a postupy (hodnocení důkazů, včetně úplnosti dokazování), které budou vždy náležet do sféry diskrece (úvahy) orgánů činných v trestním řízení. Tyto aspekty trestního řízení pak nebude moci soud v řízení občanskoprávním přezkoumávat v plném rozsahu.
K dalším námitkám dovolatelky se proto Nejvyšší soud s ohledem na shora vyslovené důvody nehodlá vyjadřovat, a to zejména se zřetelem k právní úpravě přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., jež akcentují nutnost zásadního právního významu projednávaných právních otázek. Judikatorní přesah však v předmětné věci shledán nebyl.
Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 8. června 2011


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu