28 Cdo 442/2011
Datum rozhodnutí: 24.05.2011
Dotčené předpisy: § 28a předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 442/2011-92


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Ing. O. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem, 110 00 Praha 1, Vodičkova 28, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 24. 6. 2010, sp. zn. 53 Co 578/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 118/2006 (žalobce Ing. O. P. , zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem, proti žalovaným: 1. České republice Ministerstvu zemědělství, 117 05 Praha 1, Těšnov č. 7 a 2. Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o 738.923,- Kč s příslušenstvím, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobce, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 118/2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 7. 2009, č.j. 30 C 118/2006-44. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal, aby žalované České republice Ministerstvu zemědělství a žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně 738.923,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 24. 6. 2010, sp. zn. 53 Co 578/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 7. 2009, č.j. 30 C 118/2006-44, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a občanského soudního řádu), ale neshledal odvolání žalobce opodstatněným.
Odvolací soud poukazoval na to, že rozhodnutím Pozemkového úřadu ve Žďáře nad Sázavou z 3. 3. 2000, č.j. PÚ 1243/92-5 (které nabylo právní moci 10. 4. 2000), bylo v daném případě rozhodnuto, že žalobce není (jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb.) vlastníkem pozemků v katastrálním území Žďár nad Sázavou (a to pozemků, které byly v roce 1952 prodány kupní smlouvou z 2. 10. 1952 státu), ale tyto pozemky nebylo možné vydat, neboť šlo o pozemky již zastavené sídlištěm Stalingrad . Za tyto pozemky byla žalobci poskytnuta v roce 2001 náhrada částkou 25.311,- Kč (formou směnky), tuto náhradu žalobce přijal. Žalobce pak podal svou žalobu o doplatek finanční náhrady za pozemky v této právní věci (sp. zn. 30 C 118/2006 Obvodního soudu pro Prahu 1) dne 7. 4. 2006 s odůvoděním, že teprve v roce 2003 zjistil, že odňaté pozemky nebyly loukami, nýbrž stavebními parcelami, na nichž už v té době uzavření uvedené smlouvy z 2. 10. 1952 byly prováděny stavební práce pro výstavbu sídliště.
Odvolací soud na základě výsledku provedeného dokazování v tomto řízení dospěl k závěru, že žalobce (poté, co bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, nejsou vlastnictvím žalobce a že pozemky nelze podle zákona č. 229/1991 Sb. vydat) souhlasil s navrženou náhradou za pozemky ve výši 25.311,- Kč, která mu byla vyplacena 16. 2. 2001. Tím byl, podle názoru odvolacího soudu, dovršen zákonem č. 229/1991 Sb. předpokládaný způsob poskytnutí finanční náhrady (ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 uvedeného zákona) vyplacením finanční hotovosti v cenách podle ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb., takto byl, podle názoru odvolacího soudu, vypořádán vztah žalobce a žalovaných, a to bez ohledu na to, zda poskytnutá náhrada byla vyčíslena přesně, když žalobce ostatně od uzavřené dohody o uvedené finanční náhradě nikdy neodstoupil. Pokud žalobce nyní žádá další plnění, je odvolací soud toho názoru, že nemůže být jeho žádost právními předpisy neomezena, nýbrž jde o majetkové právo, které podléhá promlčení . Proto zákon č. 229/1991 Sb. neobsahuje samostatnou úpravu promlčení, měl odvolací soud za to, že je tu třeba posoudit promlčení podle ustanovení § 101 občanského zákoníku, podle něhož je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Žalobce poskytnutou náhradu zinkasoval 16. 2. 2001 a od následujícího dne pak mohl uplatnit právo na poskytnutí správné náhrady a tehdy mu začala běžet promlčecí doba. Pokud žalobce podal svou žalobu o zaplacení 738.923,- Kč až 7. 4. 2006, učinil tak po uplynutí tříleté promlčecí doby. Jestliže se žalovaní promlčení dovolali, neměl soud jinou možnost, dovozoval odvolací soud, než žalobu žalobce zamítnout.
Odvolací soud proto potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobce zamítnuta, jako věcně správný. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že žalovaným v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 9. 9. 2010 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 20. 10. 2010 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 24. 6. 2010 (sp. zn. 53 Co 5780/2009 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 21. 7. 2009 (č.j. 30 C 118/2006-44 Obvodního soudu pro Prahu 1) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Odvolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu/.
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci soudy v daném případě v tom, že přestože žalobce jako oprávněná osoba ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. řádně a včas uplatnil svůj restituční nárok (který vzhledem k nemožnosti vydat zastavené pozemky, byl transformován do nároku na finanční náhradu), byl tento pozemkovým úřadem uznaný nárok v důsledku chyby znalce (sjednaného Ministerstvem zemědělství) nesprávně vypočten a byla žalobci vyplacena nesprávná výše náhrady. Soudy obou stupňů se přiklonily k námitce promlčení uplatněné ze strany žalovaných s odůvodněním, že žalobci před podáním žaloby již uplynula promlčecí doba podle obecných právních předpisů. Dovolatel vytýkal soudům obou stupňů, že ve svých rozhodnutích v této věci právně nezhodnotily kroky, které žalobce dokladoval v tomto řízení a které posouvají, jak má za to, lhůtu promlčení do doby, kdy uplatnil svůj nárok vůči žalované České republice Ministerstvu zemědělství žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 118/2006 . Žalobce totiž nemohl vědět, jak uváděl, že původní ocenění bylo provedeno v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb. a nemohl rovněž vědět, že v archivech Městského úřadu ve Žďáře nad Sázavou i Žďárských strojíren a sléváren jsou doklady prokazující, že ke dni odnětí původní zemědělské půdy byla již vydána tři stavební povolení na obytné domy a dva obytné domy byly na této půdě postaveny již sedm měsíců před odnětím půdy. Jen v důsledku těchto okolností žalobce přijal peněžní plnění v částce 25.311,- Kč v roce 2001, které by býval nepřijal, kdyby mu již tehdy byla známa částka ocenění 738.923,-- Kč, uvedená ve výpočtu nového znalce. Žalobce až přípisem Pozemkového fondu ČR územního pracoviště ve Žďáře nad Sázavou z 19. 5. 2003 byl informován, že Pozemkový fond ČR, prokáže-li oprávněná osoba, že původní zemědělské pozemky byly podle platných stavebních předpisů v době jejich přechodu na stát určeny pro stavbu, může pozemky ocenit jako stavební cenou v souladu s ustanoveními vyhlášky č. 316/1990 Sb. . Doklady pro nové ocenění pozemků poskytl žalobci až nový znalec Ministerstva zemědělství Ing. Katolický, o jehož ocenění pozemků se žalobce dozvěděl až z dopisu Ministerstva zemědělství ČR z 8. 4. 2004, kde v příloze dopisu nalezl potřebné úřední doklady k žalobě. Z uvedeného dopisu z 8. 4. 2004 teprve vyplynulo, že ke dni odnětí pozemků, o něž jde v tomto řízení, byla již vydána tři stavební povolení na obytné domy na těchto pozemcích a že dva obytné domy byly již obydleny sedm měsíců před odnětím pozemků, takže v době jejich odnětí tu již šlo o stavební pozemky, a jako takové měly pak být v roce 2000 oceněny. Odvolatel poukazoval na to, že podle ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb. se náhrady poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 316/1990 Sb. Nelze tedy souhlasit, dovozoval odvolatel, s názorem odvolacího soudu, že tu byl dovršen zákonem předpokládaný způsob poskytnutí náhrady, a to bez ohledu na to, zda byla náhrada vyčíslena přesně. Odvolatel je proto přesvědčen, že počítá-li se lhůta pro promlčení počínaje dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek, pak právo žalobce v této právní věci na výplatu náhrady za nevydařené pozemky mohla být uplatněna až poté, kdy se žalobce dozvěděl o ní až v roce 2004 a tedy až z této doby je možné odvozovat zároveň i počátek běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení občanského zákoníku o promlčení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 30 C 118/2006 Obvodního soudu pro Prahu 1), že by odvolací soud svým rozsudkem z 24. 6. 2010 (sp. zn. 53 Co 578/2009 Městského soudu v Praze), posuzoval otázku, způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 101 občanského zákoníku v souvislosti s ustanovením § 28a zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Podle ustanovení § 101 občanského zákoníku je promlčecí doba tříletá (pokud není v dalších ustanoveních tohoto zákoníku uvedeno jinak) a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Z uvedeného vyplývá, že tato lhůta platí všude tam, kde zákon nepočítá se zvláštní promlčecí dobou.
Podle ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb. pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10% pořizovací ceny.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat (na str. 52/130/) právní závěr: K uplatnění žaloby u soudu v případě nevyhovění oprávněné osobě povinnou osobou (popřípadě ze strany státu) nároku na náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb. potom běží obecná promlčecí doba (§ 101 občanského zákoníku).
V usnesení Ústavního soudu ČR z 1. 6. 2000, I ÚS 131/2000 (uveřejněném pod č. 19 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní závěr: Finanční náhrada za omezení vlastnického práva má charakter peněžité pohledávky, peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým, nikoli právem věcným (a to i z hlediska promlčení ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku) .
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem byl zaujat právní závěr: Nebyla-li doba splnění dluhu dohodnuta, ani jinak stanovena, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh.
Z těchto uváděných ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), jakož i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 24. 6. 2010 (sp. zn. 53 Co 578/2009 Městského soudu v Praze), proti němuž směřovalo dovolání odvolatele. Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 24. 6. 2010 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nemohl dovolací soud shledat u dovolání odvolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
V případě nepřípustnosti dovolání nenáleží již dovolacímu soudu (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu: Je-li dovolání přípustné ) posuzovat opodstatněnost dovolacích důvodů uplatněných v dovolání odvolatelů. Vzhledem k tomu však, že v daném případě byly v dovolání odvolatele uplatněny výtky neúplného zjištění skutečného stavu věci, nesprávného hodnocení důkazů a vycházení soudů ze skutkových zjištění nemajících oporu v provedeném dokazování, lze tu poukázat na to, jak je třeba výtky tohoto druhu řešit podle závěrů z uveřejněné judikatury soudů v dovolacím řízení. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly k této právní problematice zaujaty tyto výkladové závěry: Vadná nebo neúplná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu (nyní v § 241 odst. 2 a 3 o.s.ř.) jako dovolací důvod. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemají v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Přikročil tedy v daném případě dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání odvolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Odvolatel neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu