28 Cdo 4413/2010
Datum rozhodnutí: 05.01.2011
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 4413/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky J. J. , zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem, 120 00 Praha 2, Šafaříkova 22, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 22. 6. 2010, sp. zn. 25 Co 406/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 493/2008 (žalobkyně J. J., zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem, proti žalovaným: 1. JUDr. Z. K. , a 2. Ing. R. K. , zastoupeným JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem, Praha 1, Celetná 26, o nahrazení projevu vůle k dohodě o vydání věci), takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :



O žalobě, podané původním žalobcem Ing. M. J. dne 16. 2. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 23. 2. 2009, č. j. 5 C 493/2008-304 (ve znění opravného usnesení z 9. 6. 2009, č. j. 5 C 493/2008-346). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby rozhodnutím soudu byl nahrazen projev vůle žalovaných JUDr. Z. K. a Ing. R. K. k dohodě o vydání věcí, a to domu čp. 148 na pozemku parc. č. 215 v katastrálním území M. (obec Hlavní město Praha), zapsaného na listu vlastnictví č. 184 pro toto katastrální území u katastrálního úřadu Praha-město, a garáže na pozemku parc. č. 216 v katastrálním území M. (obec Hlavní město Praha), zapsaných na listu vlastnictví č. 184 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu Praha-město, do vlastnictví žalobce. Dalším výrokem uvedeného rozsudku bylo původnímu žalobci uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 44.292,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání, podaném původním žalobcem Ing. M. J. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, bylo rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu z 22. 6. 2010, sp. zn. 25 Co 406/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 23. 2. 2009, č. j. 5 C 493/2008-304 (ve znění opravného usnesení z 9. 6. 2009, č. j. 5 C 493/2008-346) ve věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku 41.745,20 Kč ; jinak byl i tento výrok potvrzen. Nynější žalobkyni J. J. bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.240,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212, § 212a a § 214 odst. 1 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání původního žalobce v této právní věci není důvodné.
Odvolací soud především uvedl, že v průběhu odvolacího řízení původní žalobce Ing. M. J. zemřel a proto usnesením Městského soudu v Praze z 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Co 406/2009, bylo rozhodnuto, že v řízení bude nadále pokračováno namísto zemřelého žalobce s jeho právní nástupkyní J. J. Ing. M. J. byl oprávněnou osobou podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., když jeho nemovitosti propadly ve prospěch státu rozhodnutím soudu v trestním řízení (sp. zn. T 108/75 Obvodního soudu pro Prahu 5), které bylo proti němu vedeno, když Ing. M. J., spolu s manželkou, zůstali v cizině bez souhlasu tehdejších čs. státních orgánů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že v tomto soudním řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 původně pod sp. zn. 5 C 2/2004 a nyní pod sp. zn. 5 C 483/2008) bylo hlavním předmětem posouzení této právní věci, zda tu žalovaní při nabytí nemovitostí (uvedených v žalobě podané u soudu 16. 2. 1995) od státu kupní smlouvou ze 17. 9. 1979 (registrovanou bývalým Státním notářstvím pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 R I 374/79) došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy anebo na základě protiprávního zvýhodnění a zda tu byla odpovídajícím způsobem aplikována směrnice Ministerstva financí z 2. 4. 1964, č. j. 314/17.716/64, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanů, uveřejněná ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964. Této právní věci se týkala již i předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. 7. 2002, 28 Cdo 1858/2001, a z 28 5. 2008 (28 Cdo 1459/2006), jakož i předcházející nález Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2003 (II. ÚS 583/01).
V rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 5. 2008, 28 Cdo 1459/2006, jímž byly zrušeny rozsudek Městského soudu v Praze z 3. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 283/2005, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 7. 2. 2005, sp. zn. 5 C 2/2004-214, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení, bylo pro toto další řízení dovolacím soudem uváděno: V dalším řízení vyjde soud prvního stupně přesně a důsledně z obsahu nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2003, II. ÚS 583/01, a přikročí na podkladě skutečností a okolností, na něž je v nálezu poukázáno, k zevrubnému objasnění těchto okolností a skutečností (s využitím součinnosti se všemi účastníky řízení co do jejich skutkových údajů a tvrzení, jakož i z jejich důkazních návrhů), aby tak bylo plně vyloučeno, že by neúplnost vykonaných skutkových zjištění mohla vést případně k nebezpečí extrémního nesouladu právních závěrů soudů prvního stupně i odvolacího soudu s vykonaným skutkovým zjištěním (jak je to zdůrazněno v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16. 12. 2003, II. ÚS 583/01, jmenovitě na str. 6 tohoto nálezu) . Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze 16. 12. 2003, II. ÚS 583/01, měl totiž zejména za to, že zatím nebylo v tomto soudním řízení dosaženo úplného objasnění v průběhu dokazování a zjišťování všech souvisejících skutečností a okolností, jak to bylo patrno v stále se ještě vyskytujících rozdílech skutkových závěrů soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Podle názoru Ústavního soudu ČR jádrem sporu v posuzovaném případě je otázka, zda žalovaní byli při nabytí předmětných nemovitostí protiprávně zvýhodněni a zda tedy jsou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, osobami povinnými. Rozhodující je tu to, zda nedodržení pravidel objektivního výběru směřovalo k nemístné preferenci jednoho ze zájemců o koupi nemovitosti či dokonce vedlo k vyřazení ostatních občanů z možnosti zajímat se o koupi věcí. Směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům byla pro státní organizace, spravující rodinné domky závazná a postup příslušné organizace, která by směrnicí stanovená pravidla výběru z uchazečů o koupi nemovitostí nerespektovala, lze s ohledem na další okolnosti případu považovat za protiprávní zvýhodnění ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích . Soudy měly v pokračujícím řízení mít na zřeteli i závěr z uváděného nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2003, II. ÚS 583/01, že řízení je třeba doplnit v tom smyslu, aby byly porovnány bytové potřeby všech uchazečů o koupi rodinného domku, tedy těch, kteří bydleli v předmětné nemovitosti, i těch, kteří v této nemovitosti nebydleli (a z těchto uvedených uchazečů o koupi domu srovnat zejména bytové potřeby žalovaných a žadatelů Jiráskových).
Odvolací soud poukazoval nyní tedy na to, že v dalším řízení provedených důkazů vyplynulo, že o koupi domu čp. 148 v Praze Motole požádali: a) A. a J. L., dřívější vlastníci domku, který však v roce 1967 z důvodu nemoci prodali a užívali byt 1 + 2 s příslušenstvím; ti však dne 4. 8. 1979 vzali svou žádost o koupi domku zpět; b) Ing. J. J., jenž bydlel s manželkou a dítětem u strýce J. J. (v bytě 1 + 2 s příslušenstvím; c) Z. K., jenž spolu s manželkou a 3 dětmi bydleli ve společném bytě v Praze 3, Soběslavská č. 8, s tchánem v nájemním bytě v rodinném domku, jehož majitel uplatňoval požadavek na uvolnění tohoto bytu pro své rodinné příslušníky; a d) J. Z., která užívala s manželem a synem byt 1 + 2 s příslušenstvím v Praze 5 Radotíně, sídliště č. 1063, jenž byl J. Z. přidělen národním podnikem CEVA z důvodu veřejného zájmu .
Odvolací soud poukazoval na to, že v dalším řízení provedl soud prvního stupně důkaz seznámením se se seznamem osob uvedených na listině Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 5 z 21. 11. 1976, dále výpovědí svědků P. J., B. H., I. M., V. S., D. N., K. F., V. J., J. B. a M.a O., dopisem OPBH v Praze 5 z 1. 6. 1978, adresovaným Obvodnímu národnímu výboru v Praze 5, potvrzením občanského výboru ze 16. 6. 1980, také posudkem znalce P. K., jakož i obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, svědecké výpovědi Ing. Z. J. a I. M.; jako nadbytečné považoval soud prvního stupně opakování výslechu Ing. Z. J. a J. B., požadovaný žalobkyní.


Směrnici Ministerstva financí z 2. 4. 1964, č. j. 314/17.716/64, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům (uveřejněnou ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964) interpretoval soud prvního stupně jak uváděl odvolací soud tak, že z jejich pravidel, za kterých mohl stát převádět do vlastnictví občanů (fyzických osob) nemovitosti z národního majetku (z vlastnictví státu) vyplývalo, že pro tento převod měly být splněny zejména dvě podmínky: nemovitosti měly být nabídnuty přednostně občanům (fyzickým osobám), které nemovitost, nabízenou k prodeji, užívaly, a dále kupní cena měla být stanovena znalcem podle tehdy platných oceňovacích předpisů. Státní organizace, spravující rodinný domek, byla povinna nabídnout domek ke koupi především dosavadnímu uživateli (dosavadním uživatelům); neprojevil-li o koupi rodinného domku zájem uživatel (uživatelé) v přiměřené lhůtě jemu (jim) určené, měla státní organizace uvědomit vhodným způsobem veřejnost na možnost koupit rodinný domek za podmínek, za kterých byl nabídnut dosavadnímu uživateli (uživatelům); rodinný domek pak se prodal tak, aby byl prodejem uspokojen i společenský zájem za daných okolností nejdůležitější.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně hodnotil bytové potřeby jednotlivých žadatelů o koupi rodinného domku čp. 148 v Praze Motole, tj. Z. K., J. Z. a Ing. J. J. (když L. vzali svou žádost zpět), J. Z. ve své žádosti uvedla, že byla s manželem uživatelkou bytu 1 + 2 v R., který užívali s již zletilým dítětem, a koupí domku si chtěli vylepšit bytovou situaci rodiny. JUDr. Z. K. žil s manželkou a s třemi dětmi (a ještě se synovcem) v bytě nájemníka H. v domě patřícím D. N.; šlo o byt 2 + 1 s příslušenstvím, jehož podlahová výměra činila 56,55 m2. Ing. J. J. s manželkou a dítětem obýval byt 2 + 1 s příslušenstvím o podlahovém výměře 43,38 m2; kromě toho měli k dispozici i místnost v podkroví domu (o výměře 4,25 m2). Při tomto propočtu výměr bytů se jevila soudu prvního stupně potřeba žalovaných (K.) výraznější než bytová potřeba manželů J. Také z výpovědi svědka K. F. pokládal soud prvního stupně za doloženo, že i tehdy v návrhu bytové komise ObNV z 21. 8. 1979 byly bytové potřeby žadatelů z hlediska lepšího využití bytového fondu hlavním kriteriem pro doporučení, komu má být domek prodán (nikoliv tedy pracovní zařazení či politická angažovanost žadatelů); bytová komise tedy doporučila tehdy odprodat dům manželům K., kteří měli bytovou potřebu, podle názoru komise, nejnaléhavější a nejvýraznější. Kupní cena, kterou žalovaní za domek zaplatili, odpovídala platným cenovým předpisům z té doby (jako to vyplývalo z posudku znalce P. K.).
V návaznosti na uvedená zjištění soudu prvního stupně odvolací soud provedené důkazy podrobně zhodnotil a své závěry přesvědčivým a logickým způsobem vyložil; konkrétně odvolací soud zdůrazňoval provedení dokazování ohledně otázky, že tu bylo dokazování zaměřeno na to, na co bylo poukazováno v předchozích zrušovacích rozhodnutích odvolacího soudu i Ústavního soudu ČR (jmenovitě tedy o tom, zda byli manželé J. uživateli bytu ve smyslu směrnice o prodeji rodinných domů z národního majetku občanům a o tom, jaké okolnosti vedly k výběru K. jako kupců nemovitostí o niž jde v tomto řízení). Odvolací soud se ztotožnil se správnými závěry soudu prvního stupně, že tu nebyli při nabídce domu ke koupi pominuti uživatelé domu, respektive jeho částí, že otázka bytové potřeby žadatelů o koupi domu čp. 148 v P. byla zásadní při výběru kupujících uvedeného rodinného domku a že ze všech žadatelů tu bylo orgány tehdejšího národního výboru v Praze 5 i orgánů Obvodního podniku bytového hospodářství pokládáno za doloženo, že v daném případě to byli K., kteří měli ze žadatelů o koupi uvedeného domu nejnaléhavější bytové potřeby. Dospěl proto odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) k výslednému závěru, že žalovaní při nabytí rodinného domku nebyli osobami, jež by nabyly nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo že by byli při nabytí nemovitostí protiprávně zvýhodněni, takže žalovaní nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud proto žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.
Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl dovolacím soudem změněn podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 22. 7. 2010 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u soudu prvního stupně 17. 9. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka pokládá své dovolání za přípustné a jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka s odkazem i na svém odvolání v odvolacím řízení především vytýkala, že soudy obou stupňů nevycházely z přecházejícího rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 5. 2008 (28 Cdo 1459/2006), ani z předcházejícího nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2003, II. ÚS 583/01, a proto v dalším řízení po těchto zrušujících rozhodnutích nedošlo k bezpečnému prokázání toho, zda žalovaní byli či nebyli při koupi nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, kupní smlouvou ze 17. 9. 1979 protiprávně zvýhodněni. Také skutkový stav, pokud jde o aplikaci směrnice Ministerstva financí z 2. 4. 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, zůstal plně neobjasněn. Např. tu došlo k určité diskreditaci konkrétních zájemců o koupi rodinného domku z řad osob bydlících v domě, konkrétně rodiny J. a J.; nepostačovalo tu pouhé spokojení se s osvětlením pozice rodiny J. v bytě nájemník J. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že J., kteří podali několik žádostí o koupi domu a žili v dotčené době v domě čp. 148 v P. ve společné domácnosti s J., a měli předkupní právo podle již uvedené směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům; jejich předkupní právo tu bylo tedy porušeno v důsledku protiprávního zvýhodnění žalovaných. Nebylo přesvědčivě doloženo, že by tu byla porovnávána naléhavost bytových potřeb žadatelů o koupi nemovitosti, jak to odvolací soud ve svém rozhodnutí zdůrazňoval. Podle názoru dovolatelky i pokud by byla porovnávána tato míra naléhavosti bytových potřeb, byla v daném případě bytová potřeba K. menší než bytová potřeba J. a J., a proto při objektivní metodě výběru by K. nemohli být vybráni za uchazeče o koupi domu na prvním místě z řady uchazečů o tuto koupi. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že jediným kritériem tu byla míra jejich politické angažovanosti. V soudním řízní nebyly pak připuštěny všechny důkazy podle návrhu žalobkyně a tak závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Neúplnost dokazování se týkala, podle názoru dovolatelky, např. toho, že žádost o koupi domu vzali zpět L., nikoliv paní J. a podpis pana J. na zpětvzetí žádosti je sporný; žádost nevzali zpět J., ať pod jménem P., J. či J.; to byli uživatelé v době, kteří měli podle názoru žaloby předkupní právo; dům v Ch. byl neobyvatelný a v dezolátním stavu a sloužil J. jen k rekreaci; J. užívali předmětný domek nebo jeho část se souhlasem J. Dovolatelka vytýkala soudům obou stupňů, že si nesprávně vyložily pojem uživatel nemovitosti, použitý ve směrnici Ministerstva financí o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům; posouzení celé této právní věci soudy obou stupňů je pak, podle názoru dovolatelky, v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.


Dovolatelka proto navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 493/2008 Obvodního soudu pro Prahu 5), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud tu řešil svým rozsudkem z 22. 6. 2010 (sp. zn. 25 Co 486/2009 Městského soudu v Praze) některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně soudy. Z předcházejících rozhodnutí dovolacího soudu z 28. 5. 2008 (28 Cdo 1459/2006 Nejvyššího soudu) i z předcházejícího nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2003, II. ÚS 583/01 jednoznačně vyplynulo, že na právní posouzení této právní věci je třeba aplikovat zejména ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Z tohoto právního závěru odvolací soud v dalším řízení po uvedených zrušovacích rozhodnutích vycházel (stejně jako soud prvního stupně) a projednávanou právní věc soudy posoudily podle uvedeného hmotněprávního ustanovení, tj. podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo tu proto možné mít za to, že by odvolací soud řešil projednávanou právní věc v rozporu s hmotným právem.
Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu pak u nepřípustného dovolání (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.: Je-li dovolání přípustné .. ) nenáleží již dovolacímu soudu posuzovat dovolatelem (dovolatelkou) uplatněné dovolací důvody. Vzhledem k tomu však, že dovolatelka kladla ve svém dovolání hlavní důraz na výtku nepostačujícího zjištění skutečného stavu věci, k čemuž tu, podle názoru dovolatelky, znovu došlo i přesto, že Ústavní soud ČR tuto výtku ve svém předcházejícím nálezu ze 16. 12. 2003, II. ÚS 583/01, vytýkal a dovolatelka je přesvědčena, že k odstranění tohoto nedostatku v dalším řízení nedošlo, je na místě jednak poukázat na to, že podle názoru soudu soudy obou stupňů ze zmíněných předchozích judikátů vycházely a závěry z nich v probíhajících řízení realizovaly, a jednak i na to, jak je v uveřejněné judikatuře soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vykládána problematika posuzování námitky neúplného zjištění skutkového stavu věci v dovolacím řízení. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1884 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z výslovně uvedených dovolacích důvodů, stanovených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volnéhé hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu), jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která z obsahu spisu naopak vyplývá. Podle názoru dovolacího soudu se v daném případě odvolací soud při svém postupu v řízení a při svém rozhodování nedostal do rozporu s těmito právními závěry z uveřejněné judikatury soudů.
Přikročil tedy dovolací soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v řízení o dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 5. ledna 2011

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu