28 Cdo 4405/2009
Datum rozhodnutí: 08.06.2011
Dotčené předpisy: § 13 odst. 6,7 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 4405/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. M. , zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp.zn. 11 C 294/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2009, č. j. 28 Co 66,67/2009-169, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2009, č. j. 28 Co 66,67/2009-169, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 16. 10. 2007, č. j. 11 C 294/2006-65, ve znění opravného usnesení a ve spojení s doplňujícím rozsudkem. Opravné usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno dne 1. 4. 2008 pod č.j. 11 C 294/2006-92. Doplňující rozsudek téhož soudu byl vyhlášen dne 17. 9. 2008 pod č.j. 11 C 294/2006-113.

Rozsudkem odvolacího soudu byl tedy potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal soudního nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu mezi účastníky o převodu pozemků ze žalovaného na žalobce podle § 11 odst. 2 a § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (též zkráceně zákon o půdě ). Předmětem převodu měly být náhradní zemědělské pozemky parc. č. 576/3 a další, jak označeny ve výrocích rozsudků soudu prvního stupně, v katastrálních územích L. a Š., obec Kamenice.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplnil je listinnými důkazy a konstatoval, že celkem deset oprávněných osob postoupilo své restituční nároky žalobci poté, co bylo na základě pravomocných správních rozhodnutí vydaných od roku 1993 stanoveno, že těmto osobám náleží - v důsledku zákonné výluky z vydání - pozemky náhradní (nyní identifikované), nikoliv pozemky původně požadované (které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o půdě). K postoupení nároků na náhradní pozemky žalobci došlo smlouvami ze dnů 20. 12. 2005 a 27. 12. 2005. Žalobce tedy není osobou oprávněnou podle § 4 odst.1 zákona o půdě, ale postupníkem podle § 33a odst. 1 téhož zákona. Odvolací soud dovodil, že není podstatné, zda žalobce žaloval o nahrazení projevu vůle nebo o povinnost žalovaného vydat mu postoupené náhradní pozemky. Nárok žalobce totiž zanikl dnem 31. 12. 2005. Žalobci svědčil nárok odpovídající postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě jen do vydání zákona č. 253/2003 Sb., který mj. doplnil a změnil zákon č. 229/1991 Sb. Vedle doplnění nových odstavců 6 a 7 do ustanovení § 13 tohoto zákona (nová úprava lhůt pro oprávněné osoby a zániku práva na převod pozemku) stanovil zákon č. 253/2003 Sb. v článku VI, že lhůta pro převod pozemků (též náhradních), o nichž bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto nebo nárok byl uplatněn před účinností zákona, končí dnem 31. 12. 2005. Do tohoto právního stavu však zasáhl Ústavní soud, jenž nálezem Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb., zrušil zmíněná ustanovení zákona č. 253/2003 Sb., ale jen ve vztahu k oprávněným osobám. Ve vztahu k postupníkům nároků na náhradní pozemky je ponechal v platnosti, což znamená, že i žalobcův nárok dnem 31. 12. 2005 zanikl. Jestliže žalobce poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 436/2007, pak odvolací soud uvedl, že v porovnání s tam popsanou konkrétní situací jsou skutkové okolnosti na straně žalobce odlišné. Žalobce sám zemědělskou činnost neprovozuje a ani neprovozoval, do evidence zemědělských podnikatelů se nechal zapsat účelově a nároky oprávněných osob byly na něj (jako na postupníka) převáděny až v prosinci 2005. Nelze tedy u něj přistoupit k aplikaci případné výjimky, která se v posledně citovaném rozsudku Nejvyššího soudu podává. Žalobci jako nositeli restitučního nároku získaného postupní smlouvou náleží nárok na finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, neboť podle něj tento rozsudek řeší pro věc určující právní otázku odlišně od dosavadní judikatury nejvyšší instance. Dovolací důvody označil tak, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a že v řízení došlo též k procesní vadě s následkem nesprávného rozhodnutí. Výchozí teze položené právní otázky zní, že legitimní očekávání oprávněných osob podle zákona o půdě je porušeno nejen v případě, že ony samy nemohou uplatnit nárok na náhradní pozemek, ale i tehdy, jestliže tento nárok nemůže uplatnit postupník. Nárok se tak stává nevynutitelným. Postoupení restitučního nároku proběhlo podle tvrzení dovolatele v souladu s § 524 obč. zák. a postupník tak vstoupil do všech práv, která měli postupitelé. Jestliže Ústavní soud v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 6/05 nezrušil ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě s účinností pro postupníky, pak vznikl rozpor nejen s principem legitimního očekávání, ale i s vlastnickou ochranou zakotvenou v čl. 1 Protokolu č. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dochází k popření autonomie vůle oprávněných osob a k poškození majetkových práv postupníků, a to tím spíše, že při postoupení nároku obdrží oprávněná osoba od nabyvatele práva finanční kompenzaci, ale riziko často neefektivního čekání na vhodnou nabídku náhradního pozemku od Pozemkového fondu přejímá postupník. Odvolací soud též nevzal dostatečně v úvahu úmysl žalobce vyjádřený v jeho tvrzeních, který směřuje k naplnění účelu zákona o půdě budoucím využitím předmětných pozemků k zemědělskému hospodaření. Po procesní stránce vytýkal dovolatel odvolacímu soudu, že ten měl poučit žalobce ve smyslu § 118a o. s. ř. Dovolatel však s potřebnou mírou určitosti neuvedl, v čem konkrétně měla vada nedostatku takového poučení spočívat. Na závěr dovolání se žádá, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k věci vyjádřil tak, že odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 a jeho důsledky pro postupníky. Rozsudek odvolacího soudu považoval za správný a navrhl, aby bylo žalobcovo dovolání odmítnuto nebo zamítnuto.

Nejvyšší soud shledal, že žalobce, který je zastoupen advokátem, podal dovolání v otevřené lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel považoval dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvody uplatnil podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř . je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) téhož ustanovení (podle tzv. skryté diformity rozhodnutí nižších instancí) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.. ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (tedy před datem 1. 7. 2009, rozsudek odvolacího soudu je datován dnem 14. 5. 2009) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Důvody rozsudku odvolacího soudu vypovídají o tom, že tento rozsudek naplňuje podmínku zásadního významu po právní stránce a že je tedy nutno otázku přípustnosti dovolání zodpovědět kladně. Judikatura dovolací instance, na kterou odvolací soud (viz jeho poukaz na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 436/2007) reaguje, se totiž vyvinula dvěma směry. Majoritní judikování vychází striktně ze znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 a tam popsaných důvodů (typových skutkových okolností ve věcech postupníků příslušných nároků podle zákona o půdě, viz závěr nálezu). Naproti tomu v některých věcech, zejména ve věci sp. zn. 28 Cdo 436/2007, Nejvyšší soud výjimečně zohlednil zvláštní důvody na straně osoby oprávněné i postupníka ve spojení s postoupením nároku na pozemkovou náhradu a nevyloučil, že by postupníkův nárok mohl být uspokojen naturální cestou.

Proto je třeba se již dále zabývat přímo dovolacími důvody, přičemž klíčový význam má posouzení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolání však není důvodné.

Zákon č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě) je založen mj. na zásadě, že prvotní rozhodnutí o právních vztazích k zemědělským pozemkům, jejichž účastníky jsou nositelé práv a povinností restituční povahy, se svěřuje příslušnému pozemkovému úřadu. Spolu s výzvou povinné osobě uplatňuje oprávněná osoba, též u pozemkového úřadu, restituční nárok. O tomto nároku pak pozemkový úřad rozhoduje. Uzavře-li oprávněná osoba s povinnou osobou dohodu, pak i tato dohoda podléhá schválení pozemkovým úřadem formou správního rozhodnutí (§ 9 odst. 1, 2 zákona o půdě).

Pro uspokojení restitučního nároku stanoví zákon o půdě z hlediska způsobu uspokojení jednoznačné pořadí. Přednost má vydání nemovitostí včetně pozemků, které byly oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci státem či jinou právnickou osobou odňaty za skutkového a právního stavu zákonem předpokládaného. Jestliže nemovitosti (pozemky) nelze vydat ze zákonem vypočtených důvodů (viz zejména § 11 odst. 1 zákona o půdě), je dalším způsobem uspokojení nároku poskytnutí pozemkové náhrady (§ 11 odst. 2 v dřívějším znění a návazná ustanovení téhož zákona, nyní § 11a). Teprve v případě, že jde o pozemky, které se podle zákona o půdě nevydávají a za které nelze poskytnout pozemek jiný, nastupuje peněžitá náhrada (srov. § 16 odst. 1 a následující ustanovení zákona o půdě).

Zákon č. 253/2003 Sb., kterým došlo ke změně a doplnění zákona o půdě, obsahuje dvě ustanovení, která jsou významná pro nyní posuzovanou věc. Prvním z nich je článek V, kterým byl nově upraven postup oprávněné osoby při uplatnění nároku na převod pozemku včetně eventuální pozemkové náhrady. Podle nového znění § 13 odst. 6 zákona o půdě má oprávněná osoba právo na převod pozemků ve vlastnictví státu do dvou let od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu. V případě, že o tomto právu pozemkový úřad nerozhodoval, má oprávněná osoba právo na převod pozemku ve státním vlastnictví do dvou let od doby, kdy mohla uplatnit nárok na převod poprvé u Pozemkového fondu. Navazující odst. 7 uvádí, že po uplynutí doby uvedené v odst. 6 právo na převod pozemku ve vlastnictví státu zaniká. V článku VI zákona č. 253/2003 Sb. je pak uvedeno, že pokud rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moc nebo nárok na převod byl uplatněn před účinností tohoto zákona (1. 8. 2003), lhůta pro převod pozemku končí dnem 31. 12. 2005.

V nálezu sp.zn. Pl. ÚS 6/05 se rozlišuje mezi osobami, které uplatnily restituční nárok na převod náhradního pozemku, a to mezi oprávněnými osobami na straně jedné a postupníky restitučních nároků na straně druhé. Pro první z těchto skupin osob Ústavní soud svým výrokem zrušil celou úpravu § 13 odst. 6, 7 a čl. VI, jak ji provedl zákon č. 253/2003 Sb. Pro druhou skupinu, tedy pro postupníky, tuto úpravu ponechal v platnosti. Záměrem Ústavního soudu, vyjádřeným v odůvodnění jeho plenárního nálezu, bylo prodloužit možnost uspokojení nároku na náhradní pozemek oprávněným osobám za datum 31. 12. 2005 (stanovené zákonem č. 253/2003 Sb.), zatímco u postupníků ve vztahu k uspokojení jejich nároku k tomuto prodloužení nedošlo.

Již z povahy věci vyplývá, že uspokojení nároku na náhradní pozemek je v nemalé míře závislé na aktivitě, resp. součinnosti Pozemkového fondu. Především však vznikl právní stav, který (viz relevantní ustanovení zákona č. 253/2003 Sb. a zásah Ústavního soudu do nich) upravuje jen jednu stránku problému, a sice uplatnění nároku na náhradní pozemek před pozemkovým úřadem a vůči Pozemkovému fondu. Právní úpravou tu zůstala zcela opomenuta (zejména s přihlédnutím k mezidobí od nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. a dnem 31. 12. 2005) druhá fáze uplatnění nároku uplatnění nároku u soudu v případě pro žadatele nepříznivého rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 9 odst. 6 zákona o půdě), nebo tehdy, jestliže chce oprávněná osoba či postupník dosáhnout soudní cestou realizaci správním rozhodnutím přiznaného nároku vůči Pozemkovému fondu. Je-li již vedeno soudní řízení, pak je přinejmenším sporné, zda lze nárok existující na počátku řízení limitovat jen pro postupníky - tzv. restituční tečkou (zde datum 31. 12. 2005). Pokud ano, pak došlo k situaci, při níž reálně hrozilo, že postupníkům restitučních nároků na náhradní pozemky zanikne nárok na požadované plnění dnem 31. 12. 2005 v závislosti na tom, zda je soudem již pravomocně rozhodnuto či nikoliv. Ústavní soud tu jako negativní zákonodárce vytvořil dva právní režimy, a to jen s omezenou oporou v textu zákona pro oprávněné osoby je existující zákonný text zrušen a tedy neplatí (jako by neexistoval), pro postupníky naopak zůstává v platnosti. Takto navozený stav práva vykazuje znaky odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Odepřením spravedlnosti totiž nemusí být pouze odmítnutí soudu věc meritorně rozhodnout. Může jít také o zásahem do zákonné úpravy vyvolanou nemožnost uspokojení (prioritního, půdního) pozemkového nároku způsobenou tím, že je rozhodnuto ve vztahu k zákonnému limitu pro plnění pozdě . Postupníci nároků na náhradní pozemek se tak dostali do situace, kdy uspokojení jejich naturálního nároku brání hned dvě na jejich postupu zcela nezávislé proměnné, které se vymykají z legislativního rámce. Je jimi aktivita, resp. reálná možnost uspokojení nároku na straně Pozemkového fondu, a rychlost soudního řízení.

V odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 se v závěru říká, že postupníci si museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese a že vůči postupníkům nelze shledat rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. S touto interpretací je však třeba porovnat ustanovení § 33a odst. 1 zákona o půdě, které dosud nebylo zrušeno a v němž se mj. uvádí ve vztahu k postupníkům restitučních nároků, že nabyvatel má postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona . Práva a povinnosti postupníků by tedy měla být obdobná těm, které měly oprávněné osoby jako postupitelé.

Judikatura dovolací instance se ve vysoce převažující míře řídí interpretačním přístupem, který je popsán ve shora zmiňovaném nálezu Pl. ÚS 6/05. Svědčí o tom například rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo 2840/2008, 28 Cdo 167/2007, 28 Cdo 5196/2007, 28 Cdo 4803/2009, 28 Cdo 4237/2008 a celá řada dalších rozhodnutí. Tento směr je vyjádřen též v judikátu, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2008. Podle právní věty rozhodnutí nemůže postupník práva na vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (v tehdejším znění) uplatnit své právo po datu 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že doba uplynula bez jeho zavinění. Na druhé straně se však dovolací soud rozhodl předejít nejpalčivějším důsledkům hrozícího odepření spravedlnosti, jak popsáno výše. Učinil tak (ve věcech, jež jinak splňují podmínky vydání náhradních pozemků) v několika rozsudcích, jimiž zrušil rozsudky jedné či obou nižších instancí a věc jim vrátil k dalšímu řízení; stalo se tak i při vědomí priority naturální restituce, tedy práva na vydání náhradního pozemku (oproti peněžní náhradě). V rozsudku sp.zn. 28 Cdo 436/2007 ale i v některých dalších rozhodnutích, např. sp.zn. 28 Cdo 1071/2007, 28 Cdo 1283/2008 byl upřednostněn výklad zákona, podle něhož při posouzení zániku práva postupníka na vydání náhradního pozemku není bez významu, že postupník neprovozuje typicky rizikové aktivity (rozuměno pouhé pekuniární účely jako motiv cese), uplatnil svůj nárok před 31. 12. 2005 a naplňuje účel zákona o půdě, kterým je veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova (srov. preambuli zákona č. 229/1991 Sb.).

V nyní posuzované věci však ve vztahu k osobě žalobce a jeho záměrům tento předpoklad nepřipadá v úvahu. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, která vzal za rozhodná odvolací soud, žalobce se nechal zapsat účelově do evidence samostatně hospodařících rolníků a ani jeho ostatní osobní aktivity (práce v instituci se zaměřením na zemědělské hospodaření a poradenská činnost v tomto oboru) bezprostředně nedokládají naplnění některého z výchozích účelů zákona o půdě. Splnění podmínky nesprávného právního posouzení věci v intencích tvrzeného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy nemůže být konstatováno; lze jen odkázat na právní závěry odvolacího soudu, který se v plném rozsahu řídil shora popsanými zákonnými a interpretačními kritérii posouzení věci.

Nelze též učinit závěr o naplnění druhého z uplatněných dovolacích důvodů - tvrzené procesní vady řízení ve vztahu k ustanovení § 118a o. s. ř. Tvrzení dovolatele jsou v tomto ohledu nekonkrétní a ani s přihlédnutím k ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. neshledal Nejvyšší soud při přezkumu průběhu řízení ve věci samé některou z tzv. zmatečnostních vad.

Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

Oproti žalobci byl žalovaný v řízení úspěšný a podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěchu, právo na náhradu nákladů řízení. Vyjádření za stranu žalovanou však bylo sepsáno vedoucím zaměstnancem odborného útvaru, nikoliv prostřednictvím zástupce, žádné náklady řízení nebyly vyčísleny, a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. června 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu