28 Cdo 4397/2010
Datum rozhodnutí: 02.03.2011
Dotčené předpisy: § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., § 707 odst. 2 obč. zák.




28Cdo 4397/2010

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce D. M. , proti žalova­né E. D., zastoupené JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o zaplacení částky 52.207,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 434/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2010, č. j. 19 Co 32/2010-159, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu ze dne 30. 10. 2009, č. j. 15 C 434/2009-118, kterým byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci částku 52.207,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalovaná bez právního důvodu v období od prosince 2007 do května 2009 užívala byt, jehož nájemcem a později vlastníkem byl žalobce. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2008, č. j. 19 Co 1710/2008-197, byla uznána povinnou byt vyklidit do 15 dnů po zajištění bytové náhrady. Právní vztah mezi žalobcem a žalovanou je podle odvolacího soudu třeba posoudit analogicky podle § 712a obč. zák. Žalovaná má proto povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání předchozího nájemního vztahu a to do doby, kdy jí bude žalobcem zajištěn náhradní byt.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítala, že:
a) žalobce neunesl břemeno tvrzení, z jakého titulu a za jaké období je požadována žalovaná částka. Potřebná tvrzení soud dovodil z listin přiložených k žalobě,
b) odvolacího soudu měl řízení přerušit do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2008, č. j. 19 Co 1710/2008-197, kterým jí byla uložena povinnost vyklidit předmětný byt,
c) je nájemkyní předmětného bytu, přičemž své právo odvozuje od společného nájmu předmětného bytu spolu se zemřelým manželem.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř.

Přípustnost dovolání může být v projednávané věci založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

1. K námitce ad a) otázka unesení břemena tvrzení.


Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003, či ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 35/2003) vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže . Jestliže v projednávané věci soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce splnil svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní tím, že veškeré relevantní skutečnosti uvedl v žalobě, v jejích přílohách a popř. doplnil v průběhu řízení, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odklánět.

2. K námitce ad b) otázka správnosti rozhodnutí o nepřerušení řízení.

Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže [ ] probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět [ ]. Podle uvedeného ustanovení může soud (zejména z důvodu hospodárnosti řízení) postupovat namísto postupu podle § 135 odst. 2 o. s. ř., podle něhož [ ] otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu [s výjimkami uvedenými v § 135 odst. 1 o. s. ř.] , může soud posoudit sám (srov. např. Drápal, Bureš, a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I díl. Praha, C.H. Beck 2009, s. 752). Jestliže se v projednávané věci odvolací soud rozhodl posoudit otázku, zda je žalovaná nájemkyní předmětného bytu, sám, postupoval v souladu se zákonem.

3. K námitce ad c) otázka, zda je žalovaná nájemcem předmětného bytu.


Podle § 704 odst. 1 obč. zák. stal-li se některý z manželů nájemcem bytu před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům společný nájem bytu uzavřením manželství .

Ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem plyne, že manžel žalované K. D. se stal nájemcem družstevního bytu a členem bytového družstva před uzavřením manželství s žalovanou, a proto nelze aplikovat § 703 odst. 2 obč. zák., podle něhož vznikne-li některému za manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu [ ]. Uzavřením manželství manželům sice vznikl společný nájem bytu, nevzniklo však zároveň jejich společné členství v bytovém družstvu (jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 1997, č. j. 2 Cdon 1408/96-86, kde Nejvyšší soud rozhodoval ve věci žalobkyně). Členem bytového družstva byl pouze manžel žalované, nikoli však žalovaná.

Podle § 707 odst. 2 obč. zák. [ ] j estliže zemřel manžel, který nabyl právo na družstevní byt před uzavřením manželství, přechází jeho smrtí členství v družstvu a nájem družstevního bytu na toho dědice, jemuž připadl členský podíl. [ ].

Dědicem, jemuž připadl členský podíl, však byla podle zjištěného skutkového stavu nikoli žalobkyně, nýbrž E. D. mladší, která se tak stala i výlučnou nájemkyní družstevního bytu. Žalovaná tak smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.) pozbyla práva společného nájmu bytu.


Rovněž z hlediska právního posouzení otázky, zda je žalobkyně nájemkyní předmětného bytu, nelze odvolacímu soudu nic vytknout.

Protože žádná ze vznesených námitek nezakládá závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud podané dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 2. března 2011 JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu