28 Cdo 4386/2010
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 9 odst 5 a § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.






28 Cdo 4386/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů : a) Ing. A. C. T. , Nový zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, 261 01 Příbram 1, Masarykovo náměstí 142, a b) Družstva pro rekreační bydlení, Praha 5, Zborovská 774/87, zastoupeného JUDr. Milošem Boháčem, advokátem, 130 00 Praha 3, Korunní 774/87, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 25. 6. 2009, č. j. 28 Co 622/2006-386, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 18/2004 (žalobců: 1. Ing. J. Z., 2. Ing. C. Z., 3. Z. K., 4. RNDr. M. V., 5. M. Z.-P., 6. Ing. L. Z., 7. J. Z.-P. , 8. Ing. O. V. V., 9. MUDr. O. P., 10. L. B., 11. Š. R., 12. MUDr. M. G., 13. Ing. J. V., 14. D. F., 15. Ing. A. B., zastoupených JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem, 261 00 Příbram I/140, a dalších účastníkům řízení : I. Ing. M. K., II. Mgr. K. Z., III. RNDr. M. R., zastoupených JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem, 261 00 Příbram I/140, IV. Družstva pro rekreační bydlení, Praha 5, Zborovská 1074/30, zastoupeného dříve v řízení odvolacím JUDr. Luďkem Trundou, advokátem, 140 00 Praha 4, Nad Opatovem 2140/2, V. Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, a VI. Ing. A. C. T., zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, 261 00 Příbram I/142, o vlastnictví k nemovitostem), takto :

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 22. 1. 2004, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 22. 6. 2006, č. j. 7 C 18/2004. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobci jsou spoluvlastníky, a to Ing. J. Z. (z ideálních 2432/2520), Ing. C. Z. (z 2360/2520), Z. K. (ze 180/2520), RNDr. M. V. (ze 180/2520), M. Z. (ze 72/2520), Ing. L. Z. (ze 72/2520), J. Z. P. (ze 72/2520), Ing. O. V. V. (ze 75/2520), MUDr. O. P. ( ze 45/2520), L. B.(ze 105/2520), Š. R. (ze 105/2520), MUDr. M. G. (ze 105/2520), Ing. J. V. (ze 360/2520), D. F. (ze 120/2520) a Ing. A. B. (ze 120/2520) pozemku parc. č. 902/51 v katastrálním území Č. (obec B.), zapsaného na listu vlastnictví č. 77 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (katastrálního pracoviště Příbram), vymezeného geometrickým plánem Ing. E. S. z 25. 11. 2005, č. plánu 257-940/2005 (který je nedílnou součástí rozsudku). Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo zřízeno (bezplatně a na dobu neurčitou) věcné břemeno zatěžující pozemek parc. č. 902/51 v katastrálním území Č. ve prospěch vlastníka budovy č. 57 v Ch. (stojící na pozemku parc. č. 108/1) a vlastníka budovy č. 58 v Ch. (stojící na pozemku parc. č. 108/2), spočívající jednak v právu umístění žumpy pod povrchem pozemku, v právu umístění podzemního vedení, oprav a údržby splaškové kanalizace a jednak v právu přístupu a příjezdu vozidla pro odvoz splaškového odpadu ze žumpy); rozsah vymezení těchto věcných břemen byl vyznačen v geometrickém plánu Ing. E. S. z 25. 11. 2005, č. plánu 257/940/2005. Také bylo výrokem tohoto rozsudku soudu prvního stupně zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu pozemkového úřadu v Příbrami z 21. 6. 2002, č. j. 2940/92, R VIII 8/02, a to v rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o obnovení vlastnického práva k pozemku parc. č. 902/51; výrok č. I. tohoto rozsudku soudu prvního stupně zrušené správní rozhodnutí nahrazuje . Byla však rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta žaloba žalobců, jíž se domáhali také určení vlastnictví k pozemku parc. č. 902/51 v katastrálním území Č. ve prospěch účastnic řízení Ing. M. K., Mgr. K. Z. a RNDr. M. R.. Žádnému z účastníků tohoto řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení; ani státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení , zálohově placených. Účastníkům řízení Družstvu pro rekreační bydlení, Pozemkovému fondu ČR a Ing. A. C. T. bylo uloženo zaplatit solidárně na účet Okresního soudu v Příbrami soudní poplatek 2.500,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání účastnice řízení Ing. A. C. T. proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 25. 6. 2009, sp. zn. 28 Co 622/2006. Tímto rozsudkem Krajského soudu v Praze byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 22. 6. 2006, č. j. 7 C 18/2004-243, potvrzen v odvoláním napadených výrocích I., II., IV., V. a VI. ve vztahu mezi žalobci (s výjimkou žalobce Ing. J. Z. P.) a účastníky řízení Ing. M. K., Mgr. K. Z., RNDr. M. R., Družstva pro rekreační bydlení, Pozemkového fondu ČR a Ing. A. C. T. . O nákladech řízení odvolacího soudu bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu; státu (České republice) nebyla přiznána náhrada státem placených nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (tj. s výjimkou výroku rozsudku, označeného III., o zamítnutí části žaloby žalobců), jakož i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo (§ 212 a § 212a občanského soudního řádu), ale neshledal podané odvolání účastnice řízení Ing. A. C. T. důvodným.

Odvolací soud především uváděl, že vycházel ve svém rozhodnutí z již v této právní věci vydaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 5. 3. 2009, 28 Cdo 2873/2007, podle něhož v daném případě bylo třeba mít na zřeteli úpravu provedenou v ustanovení § 22 odst. 2 a 8 zákona č. 229/1991 Sb., která upravuje právní vztahy mezi osobami, jímž byly vydány pozemky podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb., a která představuje základ pro budoucí urovnání vztahů zúčastněných osob. Dovolací soud měl v tomto případě za to, že v této věci je hledisko bezprostřední souvislosti se stavbou nesporně dáno a že tu zbývá doložit hledisko nezbytné potřeby části pozemku pro provoz budovy ( Hořovické chaty ), když tu není dána překážka vydání části pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Za část pozemku, kterou by nebylo možné vydat, považoval dovolací soud plochy pozemku, na nichž jsou umístěny stavby, dětská hřiště, houpačka a pod., a že bude třeba posoudit, zda za takovou plochu lze považovat např. plochu k parkování vozidel hostů uvedené chaty.

Pokud šlo o pozemek parc. č. 902/61 (o výměře 3.447 m2) v katastrálním území Č., nebylo ani mezi účastníky tohoto řízení sporné, že tento pozemek byl původně zemědělskou půdou, která náležela k velkostatku v Ch. Původními vlastníky pozemku byl Dr. Ing. Q. Z.-P., Ing. L. Z.-P., V. P., B. K., O. B., A. V., Dr. M. D. a Ing. J. Z., provdaná B., každý z nich jednou ideální osminou. Uvedený pozemek (spolu s dalšími pozemky ve vlastnictví původních vlastníků) přešel na stát výměrem bývalého Okresního národního výboru v Dobříši z 30. 4. 1949, který byl vydán podle § 10 odst. 1 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Pro restituci uvedeného pozemku je splněn restituční titul uvedený v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. a žalobci v této právní věci (sp. zn. 7 C 18/2004 Okresního soudu v Příbrami) prokázali, dovozoval odvolací soud, že jsou k uvedenému pozemku oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 (případně § 4 odst. 4) zákona č. 229/1991 Sb.

Odvolací soud poukazoval dále na to, že mezi účastníky tohoto řízení sporný pozemek parc. č. 902/51 v katastrálním území Č., (který byl v roce 2005 rozdělen na dva pozemky parc. č. 902/51 a parc. č. 902/61) obklopuje ze všech stran stavbu Hořovické chaty ; pozemek parc. č. 902/51 patří Družstvu pro rekreační bydlení v Praze 5 a vlastníkem stavby je Ing. C. T.. Předmětný pozemek je svažitý a vyrovnání tohoto svahu v terénu je zajišťováno vytvořením tří úrovní tras. Na severní straně pozemku je zařízení pro věšení prádla, dětský kolotoč a houpačka; pozemek je porostlý trávou. Tato zařízení se nacházejí na odděleném pozemku, označeném v geometrickém plánu jako pozemek parc. č. 902/51. Východní část pozemku slouží jako přístupová a příjezdová cesta k chatě a tato část pozemku tvoří nevydávaný pozemek parc. č. 902/61. Západní část pozemku je značně svažitá; v této části je umístěna rozvodová skříň; jižní strana pozemku má rovněž výrazný terénní zlom. V bezprostřední blízkosti Hořovické chaty je po celé její délce rovná plocha v rozsahu cca 3-4 m od obvodové zdi chaty a tato část je součástí nevydávaného pozemku parc. č. 902/61. Pod prudkým terénním zlomem, vyjádřeným v geometrickém plánu spojnicí mezi body 256-12 a 257-6, jsou dvě hřiště; pod jedním z nich je vybudována odpadní jímka.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že tu pouze pozemek parc. č. 902/61, jenž byl oddělen geometrickým plánem z 25. 11. 2005 (zpracovaným Ing. E. S.), tvoří v tomto případě plochu nezbytnou v odpovídajícím rozsahu k provozu Hořovické chaty . Uvedeným plánem byl vymezen zároveň obsah i rozsah zřízeného věcného břemene, které bylo nutno zřídit analogicky podle § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.; věcné břemeno tu spočívá v právu umístit žumpu na pozemku a v právu přístupu a příjezdu pro odvoz splaškového odpadu ze žumpy. Další užívání vydaného pozemku bude mít účastnice řízení Ing. A. C. T. zajištěno nájemním vztahem vzniklým přímo ze zákona co do pozemku. Ideální díl sporného pozemku, připadajícího na žalobce J. Z. P. (ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně v právní moci) zůstává ve vlastnictví povinné osoby, tj. Ing. A. C. T.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně výroků o nákladech řízení před soudem prvního stupně).

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto a poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 148, § 150 a § 151 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 31. 7. 2009 doručen advokátu, který v řízení zastupoval účastnici řízení Ing. C. T., a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 30. 9. 2009 podáno u Okresního soudu v Příbrami, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uváděná dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Uvedená dovolatelka vytýkala, že v celém řízení byla posuzována otázka oprávněnosti k vydání pozemku a otázka zastavěnosti pozemku v kontextu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., avšak ani soud prvního stupně, ani odvolací soud a ani dovolací soud nezkoumal, zda vymezení zřízeného věcného břemene ve prospěch vlastníka budovy č. e. 57 v Ch. a vymezení rozdělení sporného pozemku na pozemky parc. č. 902/51 a parc. č. 902/61 v katastrálním území Č. je dostatečné a vhodné. I když byl rozsudek soudu prvního stupně vzat za správný z hlediska posouzení otázky vydání pozemku, bylo tu nutno ještě zkoumat otázku jak pozemek vydat, respektive co vydat nebo nevydat .

V řízení nebyla podle názoru dovolatelky, ani plně objasněna otázka, kdo a proč je tu účastníkem řízení a jakým způsobem bylo rozhodnuto o jím uplatněném nároku. To se týkalo zejména žalobkyně O. V.-V., ale také žalobců M. Z. P. i J. Z. před pozemkovým úřadem, ale nikoli tohoto soudního řízení; nebylo také uvedeno, kdo byl právním nástupcem žalobce Ing. L. Z. P., který zemřel v průběhu řízení. Nevysvětlena v plném rozsahu zůstala otázka určení spoluvlastnických podílů žalobců; např. J. V., jako jediný právní nástupce po původním spoluvlastníkovi, není rozhodnutí soudu vůbec určena spoluvlastníkem předmětného pozemku. Podle názoru dovolatelky tedy rozsudek odvolacího soudu není přezkoumatelný ani co do okruhu účastníků řízení a ani co do rozsahu soudem určených spoluvlastnických podílů.

Podle názoru uvedené dovolatelky soud svým rozhodnutím o zřízení věcného břemene vytvořil stav, kterým sice byl návštěvníkům Hořovické chaty umožněn přístup do chaty (nikoliv však potřebný počet parkovacích míst), avšak není tu již dána možnost poskytovat rekreantům jakékoliv zázemí, a proto se objekt uvedené chaty stává k rekreaci naprosto nezpůsobilý (nehledě dále na potřebu přístupu ke stavbě za účelem provedení oprav a údržby stavby a také na potřebu prostoru okolo chaty potřebného z hlediska protipožární ochrany.

Podle názoru dovolatelky zásadním důkazem pro rozhodování soudů v této právní věci byl znalecký posudek Ing. S., avšak sama tato znalkyně konstatovala, že se při zpracování posudku nezabývala všemi rozhodnými okolnostmi , neboť by to bylo nad rámec zadání, jež dostala od soudu. Znalkyně Ing. Soukupová má specializaci v oboru geodézie a kartografie, avšak pro vypracování posudku v této právní věci by měla mít specializaci : stavebnictví urbanismus občanské stavby. Dovolatelka má tedy za to, že na takovémto rozsudku se nedá postavit rozhodnutí soudu v této věci samé. Naproti tomu z posudku znalce Ing. arch. Jaroslava Nováka, CSc., který měl soud rovněž k dispozici, vyplývalo, že dělitelnost pozemku parc. č. 902/51 v katastrálním území Č. není možná.

Uvedená dovolatelka je rovněž přesvědčena, že soud v této právní věci si nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 9odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelka je oproti názoru soudu přesvědčena o tom, že toto ustanovení mělo být v daném případě aplikováno a vyloženo tak, že věcné břemeno v rozsahu k celému vydávanému pozemku mělo spočívat v právu volného příchodu, odchodu, příjezdu, odjezdu, stání vozidel a jejich pohybu ve prospěch vlastníka Hořovické chaty a jejich uživatelů.

Pouze tímto způsobem by byl zachován zájem na dalším provozování Hořovické chaty , jako rekreačního objektu pro hromadnou i individuální rekreaci na této chatě, umístěné ve slapské oblasti (tj. jedné z nejvýznamnějších rekreačních oblastí v ČR), a na urbanistickém plánu celé oblasti v souladu s veřejným zájmem, když tu jde u všech sousedících pozemků a u staveb na nich stojících o nemovitosti, u kterých je vyloučeno jejich využití k zemědělské činnosti, neboť tu jde o rekreační oblast, ohledně níž je veřejný zájem na tom, aby tento charakter oblasti byl i nadále zachován. Soud však svým rozhodnutím v daném případě sice zajistil návštěvníkům Hořovické chaty přístup do stavby, avšak dovolatelka není již schopna poskytovat rekreantům jakékoliv zázemí, a proto se objekt této chaty stává k rekreaci nezpůsobilým.

Rozsudek odvolacího soudu z 25. 6. 2009 (sp. zn. 28 Co 622/2006 Krajského soudu v Praze) byl dne 31. 7. 2009 doručen i advokátu, který v řízení zastupoval Družstvo pro rekreační bydlení v Praze 5 a dovolání ze strany tohoto účastníka řízení bylo dne 30. 9. 2009 podáno u Okresního soudu v Příbrami, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí zejména k novému vymezení zřízeného věcného břemene. Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné a z obsahu tohoto dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod bylo dovolatelem uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle názoru uvedeného dovolatele pozemky, o něž jde v tomto řízení, slouží už dlouhá léta k rekreaci a nejsou zcela zřejmě pozemky zemědělskými a nesplňují zásadní podmínky zákona o půdě. Dovolávající se družstvo pro rekreační bydlení má zájem na tom, aby tyto pozemky sloužily k zajištění rekreace pro návštěvníky Hořovické chaty , kterou uvedené pozemky obklopují. Dovolatel má za to, že při vymezení zřízeného věcného břemene nebyla respektována kritéria podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 220/1001 Sb. (zejména pokud jde o výklad pojmů nezbytná nutnost a bezprostřední souvislost ohledně uváděných pozemků). Dovolatel má totiž na rozdíl od soudů obou stupňů, které rozhodovaly v této právní věci za to, že měly svými rozhodnutími zřídit věcné břemeno užívání celého pozemku nebo jeho podstatné části. Soudy obou stupňů svým rozhodnutím o zřízení věcného břemene tu sice zajistily přístup návštěvníkům Hořovické chaty , ale za existence tohoto omezeného věcného břemene majitelka chaty není schopna poskytovat rekreantům jakékoliv zázemí, a to ani zdravým rekreantům, ani invalidním návštěvníkům, a proto se jí vlastněný objekt stává nezpůsobilým k poskytování rekreace; mělo by se tedy dojít k odlišnému vymezení objektivních kritérií k provozování uvedené stavby pro rekreaci. Soudy se tu měly zabývat i právními předpisy platnými v době kolaudace Hořovické chaty a kterými právními předpisy se uvedená stavba v době její výstavby řídila a jaké podmínky byly v kolaudačním rozhodnutí vytyčeny k její existenci a zda tedy nyní provedené vymezení zřizovaného věcného břemene splňuje tyto dříve stanovené podmínky pro provoz chaty. Je třeba ovšem brát zřetel i na nyní platnou vyhlášku č. 137/1998 Sb., aby bylo u stavby dříve kolaudované posouzeno i to, zda je současný faktický stav stavby v souladu i s nyní platnými právními předpisy, a to zejména co do výkladu pojmu nezbytné nutnosti k provozu stavby.

Při aplikaci ustanovení § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ nebylo přihlíženo v daném případě, podle názoru dovolávajícího se družstva, k tomu, co tu při zřízení věcného břemene je třeba k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků. Dovolávající se družstvo pro rekreační bydlení má za to, že věcné břemeno podle zákona č. 229/1991 Sb. může soud zřídit i v případech, kdy tu není sice nezbytně nutné k provozu stavby, ale je to nezbytné třeba k ochraně důležitých zájmů vlastníků okolních nemovitostí, dotčených restitučními nároky. I v daném případě měly tedy soudy zřídit věcné břemeno v rozsahu k celému vydávanému pozemku, spočívající v právu volného příchodu, odchodu, odjezdu, stání vozidel a jejich pohybu ve prospěch vlastníka stavby (Hořovické chaty), jakož i uživatelů této stavby, a to v rozsahu odpovídajícím využití chaty jako rekreačního objektu pro hromadnou i individuální rekreaci. V tomto smyslu se dovolávající se družstvo pro rekreační bydlení ztotožnilo s důvody uváděnými v dovolání účastnice řízení Ing. A. C. T. (která rovněž ve svém vyjádření ze 16. 12. 2009 uvedla, že s dovoláním uvedeného družstva pro rekreační bydlení souhlasí).

Ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového fondu ČR k uvedeným dovoláním dovolatelů bylo uvedeno pouze, že se ponechává posouzení těchto podaných dovolání na úvaze dovolacího soudu.

Ve vyjádření žalobců Ing. J. Z., Ing. C. Z., L. B., Š. R., MUDr. M. G., Ing. J. V., MUDr. O. P., RNDr. M. V., Z. K., Ing. A. B., D. F., Ing. L. Z., Ing. J. Z. P., Ing. O. V. V. a Ing. J. Z. P. k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že žalobci pokládají rozsudek odvolacího soudu z 25. 6. 2009 (sp. zn. 28 Co 622/2006 Krajského soudu v Praze) za správný. Dovolání podaná v této právní věci pokládají žalobci za neodpovídající tomu, že soudy v tomto případě provedly dokazování vyčerpávajícím způsobem a také právní zhodnocení věci soudy obou stupňů je správné. Odvolací soud, podle názoru žalobců, tu správně aplikoval ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., a to i z hlediska dovolateli připomínaných kritérií bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti . Žalobcům se jeví samozřejmé, že dovolatelce Ing. A. C. T. by se hodilo, pokud kolem své Hořovické chaty měla větší plochu pozemku k užívání, ovšem nelze věc takto hodnotit jen z pohledu jedné strany právního vztahu.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 18/2004 Okresního soudu v Příbrami), že by odvolací soud svým rozsudkem z 25. 6. 2009 (sp. zn. 28 Co 622/2006 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by v některém konkrétním případě byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc (jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku z 25. 6. 2009, na str. 5-7) zejména podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), § 9 odst. 5 a § 22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze podle tohoto zákona oprávněné osobě vydat i v případě, kdy pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osobě zastavěn; pozemek lze vydat nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou nebo drobnou anebo o stavbu pod povrchem země.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I. ÚS 754/01 (uveřejněném pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno, že zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, sleduje v první řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v § 11, pozemky vydat nelze. Byl-li pozemek po převodu přechodu do vlastnictví státu zastavěn, uvádí zákon č. 2291/1991 Sb. v § 11 odst. 1 písm. c) celkem šest rozdílných výjimek, za jejichž splnění lze i zastavěný pozemek vydat. Dané ustanovení nelze interpretovat příliš extenzívně a dovozovat, že jde-li o ucelený rekreační areál nelze jej vydat a zahrnout sem veškeré plochy jej tvořící.

Zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Podle ustanovení § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. pokud je toho nezbytně třeba, může pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, případně uložit jiné opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků. Z obsahu a znění uvedeného ustanovení lze dovozovat, že věcné břemeno lze zřídit tehdy, kdy důležitý zájem oprávněné osoby a vlastníka nelze uspokojit jinak. Je také zřejmě třeba v rozhodnutí o věcném břemenu specifikovat jeho obsah a rozsah a zatíženou nemovitost, jakož i osobu oprávněnou a povinnou (k těmto závěrům dospěly již ve svých rozhodnutích, evidovaných dovolacím soudem, např. Krajských soud v Praze pod sp. zn. 13 Co 313/93 a Krajský soud v Brně pod sp. zn. 30 Ca 97/92).

Občanský zákoník ohledně vzniku věcných břemen stanoví mimo jiné, že vznikají také rozhodnutím příslušných orgánů a ze zákona (§ 151o odst. 1). Ohledně zániku věcných břemen dochází k němu také rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona (§ 151p občanského zákoníku); občanský zákoník poukazuje i na takové změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání nemovitosti (§ 151p odst. 2 občanského zákoníku), jakož i na případy, při nichž vznikne změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného z tohoto břemene (což může podle § 151p odst. 3 občanského zákoníku vést k rozhodnutí soudu o omezení nebo zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu).

Podle ustanovení § 22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. je-li na pozemku vlastníka stavba ve vlastnictví jiné právnické osoby, pak je tu dána i možnost, aby vlastník pozemku na návrh vlastníka stavby pronajal zastavěný pozemek vlastníku budovy nebo stavby bez možnosti výpovědi; nájemce tu má i předkupní právo k pozemku.

Z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry měl na zřeteli (bez odchýlení se od nich) i odvolací soud ve svém rozsudku z 25. 6. 2009 (sp. zn. 28 Co 622/2006 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání obou uvedených dovolatelů. Nemohl tedy dovolací soud tu dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože odvolací soud neřešil, jak již bylo uvedeno, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v některém jiném ustanovení občanského soudního řádu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustných.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud jde o náklady vynaložené žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil tu dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 tohoto právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku a náhradu těchto nákladů, vynaložených na již zmíněné vyjádření k dovolání, žalobcům nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu uváděného vyjádření k dovoláním, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobci uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 16. února 2011

JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu