28 Cdo 4376/2008
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4376/2008


ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. A. J., b) B. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 137/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2008, č. j. 11 Co 279/2008-95, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2008, č. j. 11 Co 279/2008-95, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 3. 2008, č. j. 18 C 137/2007-76, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17.3.2008, č. j. 18 C 137/2007-76, zamítl ve výroku I. návrh žalobců, aby žalovanému bylo uloženo převést jim pozemky jím spravované podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ). Žalobci požadovali převod pozemků v katastrálním území J., a v žalobě je blíže specifikovali. Důvodem zamítnutí žaloby bylo zjištění, že žalobci získali nárok na převod náhradních pozemků postoupením od jiné osoby, takže jejich právo na převod náhradního pozemku zaniklo podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě dnem 31. 12. 2005.


K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.6.2008, č.j. 11 Co 279/2008-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal správnými jeho skutková zjištění i právní závěry z nich vyplývající. Podle odvolacího soudu problematiku zániku práva na náhradní pozemek řeší zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI. určil časový limit, v němž muselo dojít k převodu pozemku, tedy stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31.12.2005. Dále vyslovil, že tuto obecnou zásadu pak prolomil nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., avšak pouze ve vztahu k původním oprávněným osobám a nikoli ve vztahu k postupníkům. Ústavní soud vyložil, že postupníci nejsou osobami, jimž byla v minulosti způsobena křivda, nýbrž se jedná o osoby, které převzetím nároku od oprávněných osob jednaly již pouze v rámci běžných občanskoprávních nebo obchodních vztahů. Dále zaujal názor, že soud prvního stupně správně vycházel z toho, že nárok oprávněné osoby je právem vymožitelným, chráněným soudem a lze jej realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. To však neznamená, že oprávněná osoba má možnost jednostranně si vybrat náhradní pozemek.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Důvody dovolání nepodřadili pod žádné ustanovení o. s. ř., s ohledem na obsah dovolání lze však usuzovat, že namítali nesprávné právní posouzení věci, případně vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy důvody, jež lze podřadit podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vytýkali soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou, zda práva žalobců byla dostatečně chráněna, když jejich nárok nebyl uspokojen po dobu více než 10 let. Podle dovolatelů nálezem Ústavního soudu, na němž odvolací soud postavil své rozhodnutí, bylo pominuto hledisko rovnosti jakožto základního práva, obsaženého v článku 1 věta prvá Listiny základních práv a svobod, podle něhož lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Práva původních osob i práva postupníků proto měla požívat stejné ochrany. Za otázku zásadního právního významu považovali, zda práva původních restituentů a osob, jimž byly postoupeny jejich restituční nároky, jsou si rovná z hlediska Listiny základních práv a svobod. Navrhli proto, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.).


Dovolací soud při hodnocení přípustnosti dovolání v daném případě dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl věc plně v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou včetně judikatury Nejvyššího soudu, že však následně byla judikatura prolomena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. V něm Nejvyšší soud v dovolacím řízení určitým způsobem rozlišil skupinu postupníků podle § 13 odst. 6 a 7 na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby které sledovaly získáním náhradních pozemků rozšíření svého zemědělského hospodaření a u nichž by újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek se jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Na první skupinu lze aplikovat úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 20. 12. 2005, sp. zn. 6/2005, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o ukončení jejich práva na náhradní pozemek, aplikaci tohoto ustanovení na druhou skupinu však podrobil hlediskům zakotveným v Evropské úmluvě o lidských právech, kterou jako mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, je třeba aplikovat přednostně před vnitrostátním právem. Vytvořil tak rovnost práv oprávněných osob, jimž nemohly být vydány jejich původní pozemky, a osob spadajících do druhé skupiny postupníků.


Protože z tohoto hlediska soudy postavení žalobců neposuzovaly, bylo třeba jejich rozsudky zrušit a vrátit k novému projednání i z takto určeného hlediska (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). V dalším řízení bude rovněž třeba vyzvat žalobce k úpravě žalobního návrhu tak, aby vyhovoval ustálené judikatuře, podle níž je řízení o povinnosti převést náhradní pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě řízením o určitém způsobu vypořádání, v němž soud může rozhodnout na základě výběru z pozemků, jež byly zařazeny do veřejné nabídky.


V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. ledna 2009


JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.


předseda senátu