28 Cdo 4367/2007
Datum rozhodnutí: 12.12.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4367/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce městysu J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 126/2005, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2007, č.j. 19 Co 269/2006-87, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, č.j. 19 Co 269/2006-87, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (soud prvního stupně) ze dne 14. 4. 2006, č.j. 11 C 126/2005-71, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému a tehdy rovněž žalovanému J. Š. povinnost vyklidit dům č. p. 7 zapsaný na listu vlastnictví č. 1 u Katastrálního úřadu pro V., katastrální pracoviště Ž.nad S., pro k. ú. T., obec J. (dále jen dům nebo předmětný dům ), a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná s tím, že doplnění dokazování výslechem pana J. M. neshledal důvodným,


a ztotožnil se rovněž s jeho právním závěrem. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanými jako nájemci byla ohledně předmětného domu uzavřena nájemní smlouva na dobu od 10. 5. 2000 do 10. 5. 2001. Do 10. 5. 2004 byl nájemní vztah prodlužován na základě dohody účastníků, po 10. 5. 2004 došlo k obnovení nájemního vztahu ve smyslu ustanovení § 676 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), a to do 10. 5. 2005. K dalšímu obnovení nájemního vztahu po


10. 5. 2005 již nedošlo, neboť dne 3. 6. 2005, tedy v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě, byla podána žaloba, jíž se žalobce domáhal vyklizení předmětného domu. Soud prvního stupně, s odkazem na ustálenou judikaturu, dospěl k závěru, že v dané věci není možná aplikace speciální úpravy pro nájem bytu obsažené v ustanovení § 685 a násl. obč. zák., ačkoli předmět nájmu byl v nájemní smlouvě specifikován jako Byt v T. , neboť z kolaudačního rozhodnutí vyplývá, že stavební úpravy předmětného domu byly určeny pro dočasné a nikoli trvalé bydlení a předmětem nájemního vztahu nebyl byt v domě v T., nýbrž dům jako celek. Současně v posuzované věci nebyl shledán žádný důvod, pro nějž by bylo možno žalobu zamítnout pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.


Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda uložení povinnosti k bezpodmínečnému vyklizení nemovitosti v případě, kdy žalovaný (resp. původní druhý žalovaný) s ohledem na svou osobní, majetkovou


a sociální situaci neměl možnost zajistit si jiné bydlení, není důvodem pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák; ze strany odvolacího soudu přitom nebyla provedena veškerá relevantní zjištění, která by mohla vést k objektivnímu posouzení této situace. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud pochybil, když i přes opakované návrhy ze strany dovolatele nevyslechl pana J. M., který se měl vyjádřit k ústně sjednaným podmínkám nájmu, proto jsou jeho skutková zjištění neúplná. Za správné nelze podle dovolatele považovat ani rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, pokud je nesprávným jeho rozhodnutí ve věci samé. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a poté tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dána, jestliže nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.


Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).


Právní otázka se dá pokládat za správně nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 203).


Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26).


Odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) se


v posuzované věci aplikací citovaného ustanovení důsledně zabýval a svůj závěr o tom, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.


Pokud dovolatel předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308


v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).


Stran zpochybnění správnosti rozhodnutí odvolací soudu o náhradě nákladů řízení, dovolací soud připomíná, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu


o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).


Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,


i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel namítá, že se odvolací soud dopustil pochybení, když neúplně zjistil skutkový stav, protože neprovedl dovolatelem navrhované důkazy, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.


Vzhledem k tomu, že nebyl shledán zásadní význam napadeného rozsudku po stránce právní, Nejvyšší soud, vycházeje z uvedených závěrů, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 12. prosince 2007


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu