28 Cdo 4363/2014
Datum rozhodnutí: 14.07.2015
Dotčené předpisy: předpisu č. 177/1996Sb., § 151 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.



28 Cdo 4363/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 196/1, zastoupeného JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, proti žalovanému T. H. , B., zastoupenému JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kozí 10, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 27/2009, o náhradu nákladů řízení, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2014, č. j. 18 Co 370/2013-278, t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2014, č. j. 18 Co 370/2013-278, se ve výroku I., větě druhé, z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu v r a c í odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. května 2013, č. j. 30 C 27/2009-249, zamítl žalobu na zaplacení částky 213.890,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 99.690,- Kč (výrok II.).
Žalobce se po žalovaném domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání části svého pozemku. Soud však dospěl k závěru, že předmětný pozemek se nenacházel v oploceném areálu žalovaného, a že na straně žalovaného nevzniklo bezdůvodné obohacení. Z toho důvodu zamítl žalobu jako nedůvodnou. Výrok o náhradě nákladů vycházel z úspěchu žalovaného ve věci samé, tedy z § 142 odst. 1 o. s. ř. a odměna advokáta byla stanovena podle § 6 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. dubna 2014, č. j. 18 Co 370/2013-278, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (výrok I., věta první), zatímco ve výroku II. jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 43.378,- Kč (výrok I., věta druhá), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Náklady řízení před soudem prvního stupně stanovil odvolací soud podle § 150 o. s. ř. ve výši odpovídající vyhlášce č. 484/2000 Sb., která (ač zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) byla platná v době trvání sporu, a tudíž bylo legitimním očekáváním účastníků, že výše případné náhrady nákladů řízení bude odpovídat této vyhlášce. Při stanovení náhrady nákladů odvolacího řízení odvolací soud vycházel z § 6 a § 7 advokátního tarifu.
Proti rozsudku krajského soudu, a to pouze proti měněnému výroku I., větě druhé, podal žalovaný dovolání. Nesouhlasil s postupem odvolacího soudu, který náklady řízení vyčíslil podle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. Namítl, že uvedenou vyhlášku nebylo možné aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení po dni účinnosti zrušujícího nálezu Ústavního soudu, tj. po 7. květnu 2013. Odvolací soud tak posoudil věc nesprávně, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ani postup podle § 150 o. s. ř. nepokládal dovolatel za důvodný, neboť legitimní očekávání účastníků o výši nákladů řízení nelze považovat za důvod hodný zvláštního zřetele pro postup podle citovaného ustanovení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále jen o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné.
O náhradě nákladů řízení v dané věci soudy nižších stupňů rozhodovaly až poté, co Ústavní soud plenárním nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška č. 484/2000 Sb. ).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodní kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014; či usnesení téhož soudu ze dne 3. prosince 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014), se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. postupuje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Uvedený závěr, tedy že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování advokátem stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle ustanovení § 151 odst. 2, části první věty za středníkem o. s. ř. (dle něhož při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně), je v souladu i se shora citovaným derogačním nálezem Ústavního soudu, s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, uveřejněnému pod č. 117/2013 Sb.
Staví-li pak odvolací soud své závěry o aplikovatelnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. na tom, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla platná v době trvání projednávaného sporu, a proto bylo legitimním očekáváním účastníků, že výše případné náhrady nákladů řízení bude odpovídat této vyhlášce, přehlíží, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2013, sp. zn. 25 Cdo 272/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014). V okamžiku vynaložení nákladů totiž ještě není jisté, která ze stran bude v řízení úspěšná a která nikoliv, resp. které bude nákladová povinnost uložena. (srov. K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, R. Šínová a kol.; Občanský soudní řád: komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. XXIII, str. 515).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není.
Nejvyšší soud proto dovoláním napadený výrok I., větu druhou, rozsudku odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud nevyužil možnosti změny rozsudku odvolacího soudu, připuštěné ustanovením § 243d písm. b) o. s. ř., neboť zastává názor, že tato možnost, nikoli povinnost (viz dikce může ), přichází v úvahu (při splnění zákonného předpokladu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) tam, kde nad účelem novely občanského soudního řádu tuto možnost upravující, tj. zákona č. 404/2012 Sb., jímž bylo vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu a posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter (viz důvodová zpráva k citovanému zákonu), převáží požadavek rychlosti a hospodárnosti řízení v konkrétní věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014). V daném případě tomu tak není, neboť sporná zůstává pouze výše náhrady nákladů řízení, jejíž správná kalkulace pro sjednocovací činnost Nejvyššího soudu podstatný význam nemá.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2015 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu