28 Cdo 4353/2014
Datum rozhodnutí: 17.12.2014
Dotčené předpisy: § 45 odst. 1 obč. zák., § 451 obč. zák., § 265 obch. zák.



28 Cdo 4353/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně KLEPIERRE CZ s.r.o. , IČ 274 07 136, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 233/8, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalované AD PROPERTY CZ,s.r.o. , IČ 271 03 625, se sídlem v Mníšku pod Brdy, Skalecká 852, zastoupené JUDr. Marcelem Vasilišinem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 479/37, adresa pro doručování: Bratislava, Dunajská 18, Slovenská republika, o zaplacení částky 2.336.390,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 348/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 55 Co 292/2013-472, ve znění opravného usnesení ze dne 15. ledna 2014, č. j. 55 Co 292/2013-481, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 21.731,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Roberta Němce, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 12. 2012, č. j. 16 C 348/2010-368, rozhodl, že je žalovaná povinna uvést prostory č. A226 v obchodním centru Nový Smíchov na adrese Plzeňská 233/8, Praha 5, do původního stavu, následně je vyklidit a předat žalobkyni (výrok I.), a dále uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2.336.390,- Kč (výrok II.), jakož i náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně s právní předchůdkyní žalované v roce 2001 uzavřela smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor na dobu neurčitou. V roce 2010 žalobkyně nájem ze sjednaného výpovědního důvodu vypověděla, přičemž tato výpověď byla žalované řádně doručena. Žalovaná však označené prostory dosud nevyklidila, žalobkyni tedy svědčí coby spoluvlastníku nemovitosti, v níž se nacházejí místnosti nadále užívané žalovanou, právo na jejich vyklizení. Žalobkyně je rovněž oprávněna požadovat zaplacení smluvní pokuty vázané na nesplnění povinnosti k vyklizení pronajímaných prostor po zániku nájemního vztahu. Konečně žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), jež žalovaná nabyla užíváním žalobkyní spoluvlastněné nemovitosti bez právního důvodu v období následujícím po řádném vypovězení nájmu a spotřebou služeb spojených s užíváním příslušných prostor. Žalobu měl proto soud za důvodnou a zcela jí vyhověl.

K odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal Městský soud v Praze, který je rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 55 Co 292/2013-472, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2014, č. j. 55 Co 292/2013-481, ve výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve výroku II. je potvrdil, ve výroku III. je změnil, pokud jde o výši nákladů řízení, jinak je i v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přistoupil ke zrušení výroku I. odvoláním napadeného rozsudku o vyklizení předmětných prostor, poněvadž v tomto rozsahu žalobkyně vzala svou žalobu zpět, skutková zjištění i právní posouzení obvodního soudu však plně aproboval. Zejména zdůraznil, že výpověď byla žalované náležitě doručena v souladu s obsahem samotné nájemní smlouvy, podle níž má být veškerá korespondence zasílána na adresu pronajatých prostor, přičemž tento způsob doručování byl mezi smluvními stranami opakovaně použit. Zásilku převzala zaměstnankyně žalované B. O., žalovaná se s obsahem této písemnosti seznámila a reagovala na ni, nemůže tedy být sporu, že se výpověď fakticky dostala do její dispozice, na čemž nemohl ničeho změnit ani eventuální nedostatek zmocnění dané zaměstnankyně k přebírání dokumentů právního charakteru. Ohledně výroku II. ukládajícího žalované povinnost k zaplacení smluvní pokuty a vydání bezdůvodného obohacení bylo tudíž třeba rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, napadajíc jej v celém rozsahu, s výjimkou té části jeho výroku I., kterou bylo rozhodnuto o zrušení výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně a o zastavení řízení o vyklizení nebytových prostor. Přípustnost dovolání má dovolatelka za danou tím, že shora označený rozsudek spočívá na otázce v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené. Zároveň odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007, v nichž byla řešena otázka toliko obdobná, přičemž je však napadené rozhodnutí s touto judikaturou v rozporu, a pokud nikoli, měla by podle názoru dovolatelky tato otázka být vyřešena jinak. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, neboť odvolací soud dospěl k nepřiléhavým právním závěrům ohledně řádnosti ukončení nájemního vztahu mezi účastníky řízení výpovědí. Dovolatelka zdůrazňuje, že žalobkyni oznámila změnu adresy a požádala ji, aby jí bylo doručováno v její centrále ve Slovenské republice, žalobkyně se přesto neúspěšně pokusila výpověď doručit na adresu žalované v České republice a poté ji odevzdala prodavačce přítomné v provozovně žalované nacházející se v pronajatých prostorách. Takový způsob doručení pokládá dovolatelka za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ). Rozhodující otázkou tedy je, zda výpověď došla do sféry dispozice žalované, tedy zda měla žalovaná bezprostřední možnost se s ní seznámit, jestliže tento projev vůle převzala prodavačka. V nájemní smlouvě bylo sice upraveno doručování na adrese pronajatých prostor, leč toto doručení mělo logicky probíhat mezi osobami k tomu oprávněnými, převzetí zásilky prodavačkou tak nemohlo mít žádný právní význam, poněvadž jednatel coby jediný oprávněný zástupce žalované neměl za daných okolností možnost se s obsahem výpovědi obeznámit. Zaměstnankyně žalované, která výpověď převzala, byla ve smyslu § 15 obch. zák. pověřena jen činností související s prodejem zboží, nemohla ovšem žalovanou zavázat převzetím výpovědi. Nikdy v minulosti nebyly žalobkyní prostřednictvím prodavačky doručovány dovolatelce právní úkony, nýbrž jen obchodní podklady, které nebyly adresované jejímu jednateli. Dovolatelka rovněž upozorňuje, že podle výše citované judikatury Nejvyššího soud není možné smluvním ujednáním založit nevyvratitelnou domněnku doručení, pročež je způsob doručení základních právních úkonů, jakým je například výpověď z nájmu, nutno dodržet a řádně prokázat.

Tvrzení odvolacího soudu, že zásilku žalovaná převzala, seznámila se s jejím obsahem a reagovala na ni, je zcela nepravdivé, neboť znění výpovědi nebylo jednateli žalované doručeno dodnes. Jelikož je rozhodující, zda se výpověď dostala do sféry dispozice jednatele, bylo nezbytné provést důkaz jeho výslechem, což však soudy nižších stupňů opomněly učinit. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně i věci samé s tím, že otázky, jež dovolatelka předestírá dovolacímu soudu k řešení, již byly v jeho rozhodovací praxi zodpovězeny, a to způsobem, s nímž rozsudek odvolacího soudu není v rozporu. Argumentace dovolatelky se přitom v převážné míře týká nedostatků skutkových zjištění, a nenaplňuje tudíž dovolací důvod nesprávného právního posouzení, pročež žalobkyně uzavřela, že by ani návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku nemělo být vyhověno.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V dovolání však žádná otázka, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné, vymezena není.

Předně je nutno uvést, že dovolacími námitkami, jež směřují k prezentování skutkové verze odlišné od té, z níž při svém rozhodování vycházel odvolací soud, není poukazováno na nesprávnost právního posouzení věci, pročež jimi nemůže být ani naplněn jediný způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3121/2014). Pakliže tedy dovolatelka napadá skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že výpověď nájmu adresovanou jí žalobkyní převzala a prostřednictvím svého jednatele na ni reagovala, jedná se o výtky z hlediska dovolacího přezkumu irelevantní. Spatřuje-li dovolatelka mylně nedostatek právního posouzení také v tom, že její jednatel nebyl v dosavadním řízení vyslechnut, nelze než zdůraznit, že tím nanejvýše poukazuje na možnou vadu řízení, k níž by Nejvyšší soud mohl přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4282/2013). Nad rámec uvedeného lze podotknout, že s obdobnou námitkou se náležitě vypořádal odvolací soud, když upozornil, že žalovaná provedení tohoto důkazu před soudem prvního stupně nenavrhla, přičemž ve sporném řízení ovládaném projednací zásadou se činnost soudu pátráním po důkazech účastníky nenavržených vyznačovat nesmí (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3009/2011). Konečně též zjišťování obsahu ujednání nájemní smlouvy upravujícího dohodnuté způsoby doručování písemností mezi smluvními stranami musí být v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu považováno za otázku skutkovou (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013). Na okraj dovolací soud poznamenává, že není-li ve smlouvě samé ani naznačen požadavek, aby osobní doručování korespondence v provozovně žalované bylo podmíněno účastí jejího jednatele, jen stěží by bylo možné takové omezení dovodit výkladem, pokud bylo v řízení zjištěno, že k osobnímu doručování písemností toliko prostřednictvím zaměstnanců žalované přítomných v pronajatých prostorách opakovaně docházelo (k významu následného jednání stran pro výklad právního úkonu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1469/2012).

Rovněž argumentaci dovolatelky, jež se vztahuje k údajnému pochybení odvolacího soudu při posouzení právní otázky perfekce výpovědi nájemního vztahu mezi ní a žalobkyní, neshledává Nejvyšší soud opodstatněnou. Dle ustáleného názoru judikatury dovolacího soudu účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovním spojením dostane do sféry jeho dispozice je přitom třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 20 Cdo 918/2013). Kritérium objektivní možnosti seznámit se s obsahem adresovaného hmotněprávního úkonu se přitom uplatní i při doručování písemností právnickým osobám (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1030/2004).

Vychází-li dovolací soud z právě nastíněného výkladu, jejž lze pokládat za plně aplikovatelný na rozhodovanou věc, a ze skutkového stavu, jak jej zjistily soudy nalézací, nejeví se závěr o splnění podmínek doručení výpovědi nájmu dovolatelce zatížený žádnou vadou právního posouzení. Za relevantní je nutno mít zejména skutečnost, že pronajaté nebytové prostory, v nichž žalovaná v době doručování výpovědi provozovala své obchodní aktivity, byly jako místo, na něž má žalobkyně žalované doručovat veškerou korespondenci, výslovně uvedeny v čl. 34 odst. 1 nájemní smlouvy, a zohlednit je taktéž třeba již zmíněný fakt, že touto cestou žalobkyně dovolatelce písemnosti vícekrát doručovala, aniž by bylo rozporováno, že se příslušné dokumenty do sféry dispozice žalované dostaly (srov. k tomu přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 238/2011). Již ve světle těchto zjištění by se úsudek, podle nějž se žalované naskytla objektivní příležitost seznámit se s obsahem předmětné písemnosti, jevil v zásadě konformním s výše citovanou judikaturou. Měly-li nadto soudy nižších stupňů za prokázané, že zaměstnankyně žalované B. O. v souladu s obvyklou praxí účastníků převzatou obálku obsahující výpověď nájmu předala k přepravě na adresu žalované ve Slovenské republice, kde se žalovaná jako adresát právního úkonu s touto písemností seznámila, nemůže být zjevně úspěšnou námitka, že výpověď do sféry dovolatelčiny dispozice nedošla. Nebylo ani nezbytné zabývat se otázkou, zda přebírání obdobných právních úkonů spadalo do rozsahu oprávnění B. O. jednat za žalovanou, neboť odvolací soud ji ve vztahu k přijetí výpovědi za zástupkyni žalované ve smyslu § 15 obch. zák. očividně nepovažoval, o čemž svědčí i to, že účinky doručení písemnosti spojoval až s jejím převzetím příslušnými orgány žalované na Slovensku.

Na projednávanou věc nelze vztáhnout dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007, o nepřípustnosti sjednání nevyvratitelné právní domněnky mezi smluvními stranami, neboť ustanovení čl. 34 odst. 1 smlouvy o nájmu předmětných nebytových prostor představovalo toliko určení adresy provozovny, na niž měly být žalobkyní žalované doručovány písemnosti. V žádném případě není možné dovozovat, že by snad dovolatelka byla tímto ujednáním zbavena možnosti prokázat, že k doručení sporného právního úkonu nedošlo, ostatně právě k bezpečnému zjištění této skutečnosti prováděly nalézací soudy dokazování.

K námitce, dle které měl být postup žalobkyně při doručování výpovědi kvalifikován jako rozporný se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák., se sluší uvést, že korektiv zásad poctivého obchodního styku má být poslední možností ( ultima ratio ), jak ve výjimečných případech zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, v níž by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení § 265 obch. zák. je tak třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou, přičemž porušení zásad poctivého obchodního styku musí být zkoumáno ve vazbě na konkrétní skutečnosti v každé věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3802/2011). Obdobně jako v případě hodnocení slučitelnosti výkonu určitého práva s dobrými mravy platí, že by dovolací soud měl otázku správnosti aplikace § 265 obch. zák. činit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2443/2012). Úsudek obou soudů nižších stupňů, podle nějž v jednání žalobkyně žádné porušení mravních norem spatřovat nelze, však z tohoto hlediska bezesporu obstojí. Hodnocení způsobu, jakým si žalobkyně při doručování předmětné výpovědi počínala, coby šikanózního naopak nic nenasvědčuje, neboť se využití účinně sjednané možnosti doručování písemností na adrese pronajímaných prostor za daných okolností jevilo zcela legitimní, a to tím spíše, že žalobkyně k tomuto způsobu doručení výpovědi nájmu žalované přikročila za situace, kdy žalovaná přestala přebírat korespondenci na adrese svého sídla zapsané v obchodním rejstříku (viz vlastní tvrzení žalované v podání na č. l. 63-65).

Z výše uvedených důvodů nelze mít za to, že by dovolání bylo přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 17.660,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 21.731,60 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu