28 Cdo 4351/2008
Datum rozhodnutí: 20.11.2008
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 4351/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele E. L. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 10. 6. 2008, sp. zn. 30 Co 1/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 144/2006 (žalobce E. L. H., zastoupeného advokátem, o přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., za účasti dalších účastníků řízení: 1. P. f. Č. r., 2. L. Č. r., s. p., zastoupených advokátem, 3. Z. d. L., zastoupeného advokátem, 4. Z. d. M., 5. Z. d. N., zastoupeného advokátem, 6. Z. v. s. H. K., 7. P. L. H. K., 8. M. N., 9. O. D., 10. O. L., zastoupené advokátem, 11. O. D. P., zastoupené advokátem, 12. O. R., 13. O. S., 14. O. R., 15. O. S., 16. M. s. L. d. L., 17. Ú. p. z. s. v. v. m., 18. K. k., 19. S. ž. d. c., s. o., 20. A., a. s., zastoupeného advokátkou), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 27. 10. 2006, domáhajícího se, a by žalovaným bylo uloženo vydat žalobci nemovitosti specifikované v rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu H. z 25. 8. 2006, sp. zn. R 5083-12385/2006-Bá-B, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 22. 10. 2007, č. j. 7 C 144/2006-147, a to zamítnutím této žaloby. Žalobci bylo uloženo zaplatit na úhradu nákladů řízení Lesům ČR, státnímu podniku, H. 9.507,- Kč, Zemědělskému družstvu L. 5.600,- Kč, Zemědělské vodohospodářské správě H. 7.020,- Kč, Obci L., okres H., 7.021,- Kč, Obci D. 5.300,- Kč a akciové společnosti A. 6.664,- Kč; bylo také rozhodnuto, že mezi žalobcem a ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 10. 6. 2008, sp. zn. 30 Co 1/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 22. 10. 2007, č. j. 7 C 144/2006-147, potvrzen ve výroku o věci samé (označeném I.); výroky o nákladech řízení (označené II. až VIII.) byly změněny a nahrazeny výrokem: Právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně se žádnému účastníků řízení nepřiznává . Odvolací soud také rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo shledáno důvodným, a proto odvoláním napadený rozsudek byl potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně svým rozsudkem z 22. 10. 2007 zamítl žalobcovu žalobu, týkající se rozhodnutí Pozemkového úřadu v H. z 23. 8. 2006, č. j. R 5083-12 385/3002/2006 Bá-B, jímž tento úřad podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) rozhodl, že se žalobci nevydávají jím požadované nemovitosti v katastrálním území D., D., L., N., R., R., S. a S. a nevzniká mu také za tyto nemovitosti nárok na náhradu. Soud prvního stupně opíral své rozhodnutí zejména o právní závěry o tom, že původní vlastník pozemků J. H. neměl ke dni své smrti československé státní občanství (nemohl být z toho důvodu oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb.) a že nemovitosti v tomto případě přešly na stát v roce 1947 konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb., tedy mimo rozhodné období (25. 2. 1948 1. 1. 1990) stanovené zákonem č. 229/1991 Sb.

Odvolací soud dále poukazoval na to, že v daném případě byl původní vlastník nemovitostí J. N. H., který za války sloužil v německé armádě a zemřel dne 12. 5. 1945 v americkém zajateckém táboře v B. K., jako rakouský občan německé národnosti nemohl tedy uvedený původní vlastník nemovitostí po válce získat československé státní občanství. Nemohl proto také právní nástupce J. H. E. H. být oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. U žalobce nebyl tedy jak pozemkovým úřadem, tak i soudem prvního stupně shledán základní předpoklad restituce podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 tohoto zákona). Za těchto okolností, uváděl odvolací soud, bylo nadbytečné zabývat se průběhem konfiskace majetku, o nějž jde v tomto soudním řízení, podle dekretu č. 12/1945 Sb. ohledně ležící pozůstalosti po J. N. H. a také se zabývat s žalobcem tvrzenou nicotností správních aktů jež byly vydány v rámci této konfiskace . Odvolací soud i v tomto odvolacím řízení vycházel z právních závěrů shodných se závěry zaujatými v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 10. 2001, sp. zn. 31 Co 52/2001, týkajících se téhož majetku; uvedené právní závěry tu prošly v minulosti i testem ústavnosti, a to s výsledkem obsaženým v usnesení Ústavního soudu ČR ze 17. 7. 2002, IV. ÚS 32/01 .

Co do rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího poukazoval odvolací soud na ustanovení § 224 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 9. 7. 2008 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 1. 9. 2008 doručeno Okresnímu soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek dovolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, které řeší právní otázku, která je zásadní v této právní věci, v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatel především zdůrazňoval, že se pokládá (na rozdíl od názoru odvolacího soudu) za oprávněnou osobu podle zákona č. 229/1991 Sb., takže oprávněně znovu uplatnil svůj restituční nárok dne 9. 7. 1996 na základě zákona č. 30/1996 Sb., který pro oprávněné osoby změnil podmínku trvalého pobytu na území České republiky. Podle názoru dovolatele už i ode dne účinnosti zákona č. 93/1992 Sb. došlo ke změně podmínek stanovených pro tzv. další oprávněné osoby v § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.; proto nyní podmínka čs. státního občanství, která by se vztahovala na původního vlastníka zákonem, již stanovena není . Pokud tedy odvolací soud byl toho názoru, že žalobce nesplňuje základní podmínku vyžadovanou ustanovením § 4 zákona č. 229/1991 Sb. (tj. státní občanství ČR), šlo ze strany odvolacího soudu o nesprávný, extentzivní výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (v nynějším znění) a v důsledku toho soud poškodil svým rozhodnutím práva i oprávněné zájmy žalobce v této restituční právní věci .

Pro nesprávný výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se pak odvolací soud dále nezabýval dalšími předestřenými argumenty žalobce, které však mají pro celou tuto právní věc rozhodující význam, vytýkal žalobce ve svém dovolání.

Šlo podle názoru dovolatele zejména o to, že stát v daném případě se zmocnil nemovitostí právního předchůdce žalobce J. H. a nakládal s nimi jako s vlastními, aniž by k tomu měl právní důvod, s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva. Z výpisu z tehdejších pozemkových knih lze vyčíst, že na pozůstalost po J. H. byla uvaleno podle dekretu č. 5/1945 Sb. národní správa a že pozůstalost byla zkonfiskována podle dekretu č. 12/1945 Sb., avšak datum přechodu vlastnického práva na stát nebo jinou osobu lze tu objevit jen ojediněle . Dovolatel má za to, že pokud příslušný správní orgán po roce 1945 opomenul svou povinnost provádět vklady vlastnického práva do pozemkových knih, nelze to přičítat k tíži žalobce E. H. jako restituenta. Pokud žalobce uplatňuje svůj restituční nárok z titulu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., je absurdní, aby byl jako oprávněná osoba povinen dokazovat existenci neexistujícího právního důvodu, jehož existenci zákon č. 229/1991 Sb. nepředpokládá . Dovolatel má za to, že pokud konfiskace pozůstalosti po J. H. byla provedena neplatně a neúčinně, pak den nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. nebo rozhodnutí bývalého Zemského národního výboru v P. o konfiskaci majetku J. H. nelze považovat za den přechodu vlastnického práva na stát, neboť ani v jednom z uvedených časových momentů nebyly takto vyvolány účinky přechodu majetku na stát, požadované zákonem č. 229/1991 Sb. .

Dovolatel je toho názoru, že pozůstalost po J. H., který byl rakouským státním občanem, měla být projednávána (podle českého mezinárodního práva soukromého) podle hmotného práva rakouského a podle českého práva procesního. Dovolatel je proto přesvědčen, že převzetí pozůstalosti po J. H. bez právního důvodu ze strany státu se v daném případě uskutečnilo až v roce 1961 po smrti dědice J.H. B. H. Teprve v tomto okamžiku měl žalobce E. H., jako náhradní dědic, nárok na převzetí majetku z pozůstalosti po J. H. Podmínkou konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. bylo, aby účastníkem správního řízení o konfiskaci řádně doručeno a řádné doručení rozhodnutí bylo podmínkou jeho vykonatelnosti. V daném případě pozůstalost po J. H. nebyla ke dni 23. 6. 1945 (ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb.) dosud přijata. Podle názoru dovolatele je tedy v daném případě konfiskační výměr ze dne 31. 3. 1947, vydaný Zemským národním výborem v Praze (pod č. III-Pk-10081/4-1947) paaktem, na základě něhož nemohlo ke konfiskaci pozůstalosti dojít, dovozoval dovolatel.

Dovolatel je tedy přesvědčen, že nikdy nepřestal být vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a nepřestal být dědicem majetku po J. H. Československý stát se tedy v daném případě, podle názoru dovolatele, nestal legitimním vlastníkem těchto nemovitostí. Vycházet z uvedeného rozhodnutí o konfiskaci z roku 1947 je neslučitelné s ústavním pořádkem České republiky, jakož i s Evropskou smlouvou o lidských právech .

Ve vyjádřeních ostatních účastníků řízení k dovolání dovolatele, a to Města N., Zemědělského družstva N. a Lesů České republiky, s. p., H., bylo uváděno, že by tomuto dovolání dovolatele nemělo být vyhověno. Tito účastníci řízení se ztotožňují se závěry pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 10. 6. 2008, sp. zn. 30 Co 1/2008 (vydaného v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 144/3006). V daném případě je zřejmé, že k převzetí majetku státem na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tu došlo před 25. 2. 1948 a že tu nejsou dány zákonné předpoklady k vydání věcí podle zákona č. 229/1991 Sb., a to ani po novelizaci ustanovení § 4 odst. 2 tohoto zákona zákonem č. 30/1996 Sb.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudu nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 144/2006 Okresního soudu v Hradci Králové, ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatele, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem z 10. 6. 2008 (sp. zn. 30 Co 1/2008 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.

Šlo tu o řízení o žalobě žalobce, podané v právní věci, o níž bylo již rozhodnuto jiným orgánem (§ 244 odst. 1 občanského soudního řádu), jehož účastníky byli vedle žalobce ti, kde byli účastníky řízení před správním orgánem (§ 250a občanského soudního řádu). Žalobce ve své žalobě, odpovídající ustanovení § 246 občanského soudního řádu, navrhl v jakém rozsahu má být věc projednána a jak má být tato právní věc soudem rozhodnuta, a to vydáním nemovitostí (pozemků) podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. tak, že se žalobci požadované nemovitosti nevydávají. Žalobce podal žalobu u soudu s tím, že je další oprávněnou osobou (§ 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) po smrti osoby, jejíž nemovitost přešla na stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž žalobce tvrdil, že ke konfiskaci došlo nicotným správním aktem (žalobce ve svém žalobě i ve svém dovolání poukazoval na výměr bývalého Zemského národního výboru v P. z 31. 3. 1947, č. III-Pk-10081/4-1947).

Soudy obou stupňů se tedy musely v této právní věci zabývat především základní právní otázkou, zda vůbec lze žalobou požadované nemovitosti vydat a podle kterého právního předpisu (zda podle předpisu restituční povahy či podle předpisu obecného). Odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 6. 2008, sp. zn. 30 Co 1/2008 Krajského soudu v Hradci Králové) uvedl (na str. 5 svého rozsudku) jako svůj výsledný právní závěr k otázce požadovaného vydání nemovitostí, že tu jde o nemovitosti, ohledně nichž došlo k přechodu vlastnického práva na stát před 25. 2. 1948, tedy mimo rozhodné období vymezené zákonem o půdě (zákonem č. 229/1991 Sb.) .

Dovolací soud při svém posuzování otázky přípustnosti dovolání dovolatele proti citovanému rozsudku odvolacího soudu z 10. 6. 2008 ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (tj. zejména, zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem) musel mít na zřeteli zejména právní závěry, obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 v částce 166 Sbírky zákonů). V tomto stanovisku bylo jednoznačně vyloženo, že konfiskace majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno (zejména v předpisech restituční povahy); poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, která v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis , bylo dovozováno v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005. Podle právního závěru tohoto stanoviska pléna Ústavního soudu ČR se tedy nelze v případech konfiskace majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.

Dovolací soud s poukazem na tyto právní závěry Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) nemohl tedy dospět k závěru, že by tu rozhodnutím odvolacího soudu z 10. 6. 2008 (sp. zn. 30 Co 1/2008 Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, došlo jeho rozhodnutím, potvrzujícím zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, k řešení základní právní otázky vydání nemovitostí v rozporu s hmotným právem. Nešlo tu rovněž o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, vycházejícího od vydání stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05, důsledně z právních závěrů obsažených v tomto stanovisku. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatele, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné u dovolání dovolatele shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených některými účastníky tohoto řízení na vyjádření k dovolání odvolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze této projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněných vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujících v podstatě již vyjádření učiněná účastníky řízení v řízení před soudy obou stupňů, a náhrada takto vynaložených nákladů v dovolacím řízení nebyla dovolacím soudem přiznána.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 20. listopadu 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu