28 Cdo 4349/2007
Datum rozhodnutí: 04.12.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4349/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce Kláštera premonstrátů T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. f. České republiky, 2) Č. r., s. r. o., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech, pod sp. zn. 9 C 296/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 2007, č. j. 15 Co 78/2007 84, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem identifikovaným ve výroku I prvoinstančního rozhodnutí. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce se s poukazem na porušení ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě) domáhal určení neplatnosti právního úkonu uzavřeného mezi žalovanými dne 29. 2. 1996. Soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) a důkazní řízení omezil na prokázání naléhavého právního zájmu žalobce na podání této určovací žaloby. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účastníkem právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Z tohoto pohledu naléhavý právní zájem žalobce na podání této žaloby chybí. Jestliže by se jednalo v daném případě o majetek, který by byl předmětem blokace, byla by smlouva absolutně neplatná. To, zda jde o takový majetek či nikoliv, musí říci zákonodárce, ten však dosud tak neučinil. Naléhavý právní zájem žalobce by bylo možné dovodit pouze v případě, že by rozhodnutí, které by vyznělo v jeho prospěch, ovlivnilo významným způsobem jeho právní postavení. To však v daném případě nenastalo. K příslušnému ovlivnění žalobcova postavení by došlo pouze za předpokladu, že by byl žalobce restituentem. Do tohoto postavení by však žalobce musel uvést zákonodárce, nikoliv soud. Absenci právní úpravy církevních restitucí nemůže nahrazovat soud svými rozhodnutími, neboť tím by došlo k zásahu moci soudní do moci zákonodárné, což by představovalo popření teorie dělby moci, na níž je vybudován náš právní stát. K námitce, že státní zastupitelství rezignovalo na ochranu žalobcových práv tím, že nevyužilo ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství ve znění pozdějších předpisů, odvolací soud konstatoval, že takové počínání, resp. nečinnost státního zastupitelství se do postupu soudu nepromítá.


Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, a to výslovně do všech jeho výrokových částí. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle názoru žalobce co do odůvodnění velmi prosté a neobsahuje ve skutečnosti žádnou novou argumentaci. Žalobce již před podáním předmětné žaloby znal příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR v podobných případech týkajících se naléhavého právního zájmu a ustanovení § 29 zákona o půdě. Nejvyšší soud však ve svých argumentacích jde dále a vyjadřuje se k principu, kterým by mělo být právo v daných věcech zachováno, resp. chráněno. Nejvyšší soud jednoznačně stanoví, že v těchto věcech je oprávněno podat žalobu příslušné státní zastupitelství, které je povinno dbát dodržování práva; dal tudíž všem na vědomí, že právo nebude porušováno, resp. je tu v zákoně předpokládaná síla, která právo vymůže. Žalobce přitom požádal státní zastupitelství o prošetření provedených úkonů. Protože však státní zastupitelství žádné řízení nezahájilo, podal svoji žalobu. Během probíhajícího řízení pak žalobce státní zastupitelství požádal opětovně o pomoc a vyzval jej k přistoupení do tohoto řízení. To však do řízení vstoupit odmítlo a samo žádné řízení nezahájilo. Podmínka naléhavého právního zájmu je v daném případě splněna tím, že státní zastupitelství odmítlo zasáhnout. Navíc skutečnost, že se jedná o absolutně neplatný právní úkon, může být jasná pouze jedné straně převodu, v našem případě prvnímu žalovanému, a tudíž po deseti letech dojde ze strany druhého žalovaného k vydržení vlastnického práva. Napadeným rozhodnutím je žalobci odebrána soudní ochrana jeho práva zaručeného ústavou. Soud se nesnažil o hledání individuality daného právního sporu a pouze strojově, bez hlubšího uvážení, aplikoval na danou věc judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Vlastnictví k danému pozemku je posunuto do roviny nejistoty, resp. očekávání dalšího legislativního kroku. Je nepopiratelné, že do právního postavení žalobce zasaženo bude. Je totiž dost podstatným rozdílem v reálném světě, zda pozemek vlastní stát či soukromý vlastník. Na základě výše uvedeného žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení.


Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dále se tedy zabýval jeho přípustností.


Podle ust. § 236 odst.1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.


Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen [ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.


Nejvyšší soud, jsa vázán při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu rozsahem, v němž bylo dovolatelem napadeno (ust. § 242 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že toto rozhodnutí nenaplňuje výše uvedené podmínky, jež by zakládaly přípustnost dovolání pro zásadní právní význam, a to z toho důvodu, že k dané problematice se Nejvyšší soud již opakovaně vyjádřil ve svých předchozích rozhodnutích a odvolací soud rozhodl v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích obsaženými.


Za primární právní otázku považoval odvolací soud to, zda žalobci svědčí ve věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení (v této souvislosti odvolací soud nikoli zcela přiléhavě hovoří o jeho prokazování, na potřebě jeho doložení alespoň jeho vylíčením ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. to nic nemění). Odvolací soud v tomto směru vycházel z výkladu, který právě ve vztahu k ustanovení § 29 zákona o půdě poskytl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, ročník 2003, sešit č. 5, poř. č. 45, a jehož právní věta zní: Na základě pouhého tvrzení, že je původním vlastníkem majetku, který podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku, se žalobce nemůže úspěšně domáhat určení neplatnosti smlouvy o převodu takového majetku. V tomto rozhodnutí bylo vyloženo, že protože § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nestanoví, kdo se určení této neplatnosti může domáhat, uplatní se obecné zásady; legitimovanými jsou především (a nezpochybnitelně) účastníci smlouvy, na jejímž základě mělo být vlastnictví tohoto majetku převedeno. Z třetích subjektů je - právním předpisem - k tomu legitimováno státní zastupitelství, neboť podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, může podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, a tato podmínka v případě porušení tzv. blokačních ustanovení restitučních předpisů splněna je. Již citované ustanovení nasvědčuje tomu, že původní (církevní) vlastník, identifikovaný ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., tuto legitimaci nemá, neboť měl-li by ji, nebylo by zapotřebí v jeho zájmu působit z veřejnoprávních pozic. Zjevným smyslem ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. je zajištění všeobecných předpokladů pro budoucí - obsahově však nepředjímatelnou - normativní úpravu restituční obnovy tzv. církevního majetku. Jen z možného budoucího restitučního oprávnění nelze dovozovat ohrožení stávajících subjektivních práv. Tím však aktivní legitimaci k žalobě o určení neplatnosti právního úkonu založit nelze; nejenže žalobce není účasten určitého právního vztahu nebo práva (o něž v řízení jde), ale není ani subjektem, do jehož - existující - právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo promítá.


Jestliže je dle dovolatele předmětná smlouva neplatná pro rozpor se zákonem a vytváří podmínky pro to, aby mu pro případné vydržení v budoucnu nebylo možno nemovitosti vydat, pak tento argument ani sám o sobě nemůže být úspěšný, neboť ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. předjímaná právní úprava zatím přijata nebyla a nelze nikterak a to ani komparací se stávajícími restitučními zákony tuto úpravu jakkoliv dovozovat či předvídat; akceptací opačného závěru by ve svém důsledku došlo k nepřípustnému nahrazování moci zákonodárné mocí soudní.


Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání je přípustné proti těm výrokům, v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a oběma žalovanými (výrok II a III). Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.


Dovolací soud neshledal v napadeném rozhodnutí otázku zásadního právního významu, a proto nemohl založit přípustnost dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 4. prosince 2007


JUDr. František I š t v á n e k , v. r.


předseda senátu