28 Cdo 4333/2011
Datum rozhodnutí: 16.05.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 o. s. ř.




28 Cdo 4333/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalované Manhattan Development s.r.o. , IČ 28227948, se sídlem v Praze 8, U Libeňského pivovaru 63/2, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Peckova 9, o zaplacení 38.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 71/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č. j. 17 Co 17/2011-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění



Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, č. j. 29 C 71/2009-90 (ve znění opravného usnesení na č. l. 120 spisu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 38.600,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 19. 4. 2011, č. j. 17 Co 17/2011-133, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost považuje za danou zásadním právním významem napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost pak nesprávným právním posouzením věci i vadami dle § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Dovolatelka zdůraznila, že vzhledem ke specifikům posuzované věci se v tomto případě neuplatní limit 50.000,- Kč, jehož přesáhnutím podmiňuje ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř. možnost dovolacího přezkumu. Ač žalované plnění nepřesahuje částku 50.000,- Kč, nelze přehlédnout, že jako předběžná byla ve sporu o toto plnění řešena otázka vlastnického práva. Náklady na opravu věci takto přiřčené do vlastnictví žalované pak dosáhnou minimálně 1,872.319,- Kč. Prejudiciální závěr soudu o vlastnickém právu dovolatelky tedy vyvolává stav značně zasahující do její vlastnické sféry. Aplikace ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř. na projednávanou věc je rovněž zásahem do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka dále vyslovila názor, že ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř. nelze vztáhnout na napadené rozhodnutí v části týkající se úroků z prodlení požadovaných za dobu neurčitou do zaplacení (na podporu tohoto tvrzení odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4366/2009). Dovolatelka dále podrobila důkladné kritice posouzení věci odvolacím soudem a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.
Z tohoto ustanovení, jež se uplatní i v posuzované věci (viz níže), je zřejmé, že dovolacímu soudu je zákonem uloženo, aby se při zvažování, zda je splněna podmínka přípustnosti dovolání spočívající v přesáhnutí bagatelního limitu, zaměřil na výši peněžitého plnění v dovoláním dotčeném výroku, nikoliv snad na předběžné otázky s tímto výrokem související či na částky, jež možná budou účastníkem vynaloženy v budoucnu a jež vůbec nebyly předmětem sporu. Ostatně předběžné otázky netýkající se peněžitého plnění a stojící tedy mimo bagatelní limit by bylo možno vysledovat v různých podobách v řadě sporů, byla-li by jim přiznána způsobilost negovat výše uvedenou podmínku přípustnosti dovolání, odporovalo by to nejen dikci zákona, ale i zájmu na racionálnosti rozhodování soudu, neboť by tím byl vnášen prvek nejistoty do úvah o aplikovatelnosti ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a bez jakéhokoliv opodstatnění by byli upřednostňováni ti dovolatelé, jež by nehledě na výši žalovaného plnění odvozovali svůj nárok od předběžné otázky (nelze přitom vyloučit možnost dovolatelky domoci se výslovného řešení otázky vlastnictví sporné věci v samostatném sporu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1303, svazek 18/2002). Nepřípadnou je rovněž úvaha dovolatelky, dle níž bylo-li rozhodnuto o úrocích z prodlení za dobu neurčitou do zaplacení , nelze přípustnost dovolání v tomto rozsahu poměřovat ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Je třeba zdůraznit, že toto ustanovení výslovně zapovídá přihlížet k příslušenství pohledávky. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4366/2009, na něž dovolatelka odkazuje, řešilo situaci poněkud odlišnou. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy se dovoláním dotčený výrok rozsudku odvolacího soudu týkal výlučně úroku z prodlení za dobu neurčitou, a shledal, že v takovémto případě je ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. neaplikovatelné, nijak však nedovodil, že by přisouzení jistiny s příslušenstvím za dobu předem neurčitou mělo popírat dikci uvedeného ustanovení. Závěrem je možné podotknout, že slučitelnost určení výše peněžitého plnění, jejíž dosažení je předpokladem přípustnosti dovolání, s právem na spravedlivý proces byla akceptována i Ústavním soudem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09).
Nejvyšší soud tedy dovolání žalované jako nepřípustné podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnul.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně žádné náklady nevynaložila.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu