28 Cdo 433/2002
Datum rozhodnutí: 30.04.2002
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 433/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Blanky Moudré, v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) H. B., 2) M. B. a 3) M. B., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 556/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2001, č.j. 62 Co 397/2001-102, takto:



Rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 9. 11. 2001, č.j. 62 Co 397/2001-102 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 21. 12. 1998 u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být uložena povinnost žalovaným vyklidit byt blíže popsaný v petitu žaloby a vyklizený žalovaným předat, a to do 15dnů od právní moci rozsudku. Tvrdila, že je nájemkyní předmětného bytu, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 24. 4. 1997 uzavřené se Stavebním bytovým družstvem pro P. Žalovaní užívají předmětný byt na základě smlouvy o podnájmu uzavřené s předchozím nájemcem tohoto bytu společností s.r.o.. A. dne 11.2. 1993, avšak bez písemného souhlasu pronajímatele. Žalovaní v předmětném bytě bydlí na základě neplatného právního úkonu a tudíž bez právního důvodu.

Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 5. 2001, č.j. 6 C 556/98-90, uložil žalovaným povinnost vyklidit byt blíže popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a vyklizený předat žalobkyni do 30 dnů po zajištění náhradního bytu. Současně ve výroku II. zastavil řízení směřující proti žalované M. Č., zemřelé dne 9. 1. 2000. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaní byli nájemci bytu v P., K. ulici, který byli nuceni vyklidit z důvodu rekonstrukce domu tehdejším vlastníkem domu A., s.r.o. Ten žalovaným nabídl jako náhradní bydlení předmětný byt, který je bytem družstevním. Dne 27. 1. 1993 uzavřelo SBD pro P. se spol. A., s.r.o. nájemní smlouvu. Vzal za prokázáno, že dne 11.2.1993 uzavřel A., s.r.o. se žalovanými, resp. prvou žalovanou smlouvu o podnájmu s tím, že předmětný byt ji přenechává jako náhradní do podnájmu od 12.2.1993 na dobu určitou, a to do doby nabytí vlastnického práva nájemce k předmětnému bytu podle zákona č. 42/1992 Sb. Zároveň se zavázal, že v případě získání vlastnického práva k předmětnému bytu uzavře s podnájemkyní do 30 dnů smlouvu o nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. o.z. s tím, že tato smlouva pozbývá platnosti, jestliže s jejím uzavřením nevysloví souhlas SBD P. Dále vzal za prokázáno, že dne 18.4.1992 uzavřela prvá žalovaná s A., s.r.o. dohodu o zániku práva nájmu bytu na K. ulici s ujednáním, že tento byt prvá žalovaná vyklidí po zajištění náhradního bytu. Dodatkem dohody o zániku nájmu bytu ze dne 11.2.1992 byla sjednána změna lhůty k vyklizení bytu, a to do 12. 2.1993 vzhledem k zajištění náhradního bytu pronajímatelem. Dále zjistil, že dnem 9.4.1997 nabyla účinnosti dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi A., s.r.o. a žalobkyní na předmětný byt a dne 4.4.1997 uzavřela žalobkyně nájemní smlouvu k tomuto bytu. Dne 6. 5. 1997 žalobkyně podepsala protokol o převzetí předmětného bytu s tím, že do bytu nebyla vpuštěna. Rovněž zjistil, že rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24.2.1999, č.j. 93 K 77/98 byl vyhlášen na majetek A., s.r.o. konkurs. Dospěl k závěru, že předmětná podnájemní smlouva je podle § 719 odst. 1 o.z. absolutně neplatná, neboť k ní nedal písemný souhlas pronajímatel. Uzavřel, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu. Vyklizení bytu s poukazem na § 3 o.z. vázal na zajištění bytu s tím, že žalovaní byli přinuceni k přestěhování do předmětného bytu a současnou situaci nezavinili. Zdůraznil i to, že pronajímatel při uzavírání nájemní smlouvy se žalobkyní řádně neověřil, že v bytě již čtyři roky bydlí žalovaní. Poukázal též na skutečnost, že žalobkyně při převzetí bytu zjistila, že zde bydlí jiné osoby a domáhala se jediné nápravy - tj. vyklizení bytu.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9.11. 2001, č.j. 62 Co 397/2001-102 změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že vyklizovací povinnost žalovaných stanovil do šesti měsíců od právní moci rozsudku, jinak rozsudek potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Dospěl k závěru, že pokud žalovaní bydlí v bytě bez právního důvodu, nemají nárok na bytovou náhradu. Uzavřel, že pokud od podpisu smlouvy o podnájmu - tj. od 12.2.1993 žalovaní věděli, že tato smlouva ke své platnosti potřebuje písemný souhlas pronajímatele bytu ( družstva SBD pro P. ), který nebyl dán, jedná se neplatný právní úkon. Žalovaní předmětný byt užívají bez právního důvodu již více než sedm let a tudíž nelze přisvědčit tvrzení jejich dobré víry v souvislosti s užíváním předmětného bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud považoval odepření ochrany žalobkyni za rozpor s dobrými mravy.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali s přihlédnutím k jeho obsahu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a § 241a odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítali, že smlouva o podnájmu ze dne 11.2.1993 měla sloužit pouze na překlenovací období, tj. po dobu dvou měsíců. Podle dovolatelů nebylo možné, aby žalobkyně neznala právní situaci ohledně předmětného bytu. Argumentovali tím, že žalobkyně byla v rozhodné době výlučným vlastníkem jiného bytu, a to 2+1 v Ch.. Dovolávali se posouzení věci ve smyslu § 3 o.z., neboť jsou zde závažné okolnosti a podmínky pro to, aby povinnost byt vyklidit byla vyjímečně vázána na zajištění bytové náhrady. Poukazovali též na skutečnost, že dobrá víra ve spravedlivé užívání předmětného bytu (i bez právního titulu) nemůže být zpochybněna. Nesouhlasili s názorem odvolacího soudu, který považoval odepření ochrany žalobkyni soudem prvního stupně za rozpor s dobrými mravy. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhli odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozhodování - při vyklizení bytu - v části týkající se bytové náhrady - je po účinnosti novely občanského zákoníku, provedené s účinností k 1.1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění ( srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp.zn. 6/92, uveřejněný pod č. 28 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Dovolatelé uplatnili přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a § 241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.

Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího důvodu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem, uplatněným v této věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

V projednávané věci jde o vyklizení žalovaných z předmětného bytu, který užívali podle závěrů odvolacího soudu bez právního důvodu. Spornou právní otázkou, jejíž řešení dovolatelé zpochybnili, je otázka, zda osobě, užívající byt bez právního důvodu, která má tento byt vyklidit, náleží bytová náhrada s ohledem na ustanovení § 3 obč. zák.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence a jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (viz odůvodnění rozhodnutí č. 16/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 1998).

Bytová náhrada je v hmotném právu upravena v rámci institutu nájmu bytu podle § 685 násl. obč. zák. ( ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu a především v ustanovení § 712.

Právní otázka, zda se bytová náhrada může prosadit v případech, kdy nemá oporu ani v přímé, ani v analogické aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, je řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, sešit 1, poř. číslo 5 (dále též R 5/2001). Tento rozsudek poukazuje na judikaturu k občanskému zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992, která dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou, nýbrž (kromě analogické aplikace pozitivní úpravy) může vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada ani přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto žalobě o vyklizení bytu lze vyhovět - vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele - výjimečně (ve smyslu tehdejších článků VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/1986 - dále jen R 39/86). Vzhledem k tomu, že ustanovení § 3 odst. 1 o.z., jehož výklad byl podán např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 16/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, plní obdobnou funkci, jakou v posuzovaných právních vztazích plnily výše označené základní články občanského zákoníku dříve platného, shledává judikát R 5/2001 principy judikátu R 39/1986 použitelnými i nadále, neboť prostřednictvím § 3 odst.1 o.z. se v poměrech žalobce nezakládá povinnost, kterou dosud neměl, nýbrž jeho důsledkem je pouze omezení žalobcova práva již existujícího; toto omezení pak spočívá v tom, že se žalobci odepírá právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě, která plyne již od právní moci rozhodnutí (viz rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 18/1982).

Má-li být omezen výkon práva vlastnického (jako je tomu v souzeném případě), nelze pominout, že je v nájemních vztazích omezen již ze zákona samotným institutem bytové náhrady, který se sice v dané věci přímo (pozitivně) neuplatní, ale na druhé straně právě tím limituje možnosti omezení dalších (srov. nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný pod č. 87 ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 4, ročník 1995, II. díl).

Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.

Ve zmíněném judikátu R 39/1986 byla vyslovena zásada, že závěr o výjimečném vyhovění žalobě za předpokladu přiznání náhrady za byt musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu a pod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, resp. doložením, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila. Podobně se podává z rozhodnutí uveřejněného pod R 36/1996, že úvaha soudu (v rovině § 3 odst. 1 o.z.) musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou účastníků sporu.

Okolnost, že ten, kdo má byt vyklidit, v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, a na jehož straně důvody nedostatku příslušného titulu nespočívají, nemůže být mezi těmito závažnými důvody opomenuta.

Odvolací soud se v dané věci těmito zásadami neřídil. Jestliže odvolací soud nevázal vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady, je nutno právní posouzení věci, jež v dané věci uplatnil, považovat za neúplné a tedy nesprávné. Tím nemůže být správný rozsudek odvolacího soudu ze dne 9.11.2001, sp. zn. 62 Co 397/2001, který z tohoto právního posouzení vychází. Dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. )

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. duben 2002

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu