28 Cdo 43/2005
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy: § 23 předpisu č. 72/1994Sb.




28 Cdo 43/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce I. S., proti žalovanému Bytovému družstvu domu B., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti části prohlášení vlastníka budovy a o uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví bytu a podílu na nebytových prostorách a nemovitostech, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 54/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2004, č. j. 11 Cmo 158/2004-297, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :



Vrchní soud v Praze rozsudkem výše označeným rozhodl ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2004, č.j. 33 Cm 54/99-224, k odvolání žalobce tak, že za I. zamítl návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení, ve výroku II. zastavil řízení o odvolání žalobce proti výroku soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti části prohlášení žalovaného jako vlastníka budovy, ve výroku III. o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezplatném převodu bytu č. 1909/5 v P. a podílu na nebytových prostorech a souvisejících podílů na nemovitostech do vlastnictví žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a v dalších výrocích IV., V., VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před oběma instancemi a o tom, že se zamítá návrh žalobce na připuštění dovolání.

Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu předmětného bytu, včetně podílů na souvisejících částech domu, jakož i proti nákladovým výrokům IV., VI., podal žalobce dovolání.

Přípustnost dovolání dovodil žalobce z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) proto, že odvolací soud sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ten však byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným při dřívějším zrušení rozsudku první instance. Dovolatel dále v rozsáhlém dovolání vytkl odvolacímu soudu řadu procesních vad jeho postupu, ohledně jím tvrzeného nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (i soudem první instance) pak vyslovil sub 1) až 8) řadu námitek (bod IV. dovolání), a v dalším textu dovolání nalezl v rozsudku odvolacího soudu i v předchozích průběhu řízení řadu údajných vad jak při rozhodování o nákladech řízení, tak i v písařských chybách. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené výroky odvolacího soudu, jakož i výroky II. a III. prvoinstančního rozsudku Městského soudu v Praze, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas; žalobce, který dovolání podal, má právnické vzdělání (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Dovolací soud se však nemohl ztotožnit s argumentem dovolatele, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., tedy pro tzv. skrytou diformitu napadeného rozsudku. V projednávané věci sice došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a vrácení věci první instanci k dalšímu řízení,což se stalo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2003 na č. l. 209 a násl. Důvodem kasace však byl nikoli odlišný hmotněprávní názor odvolacího soudu na meritum věci, ale procesní pochybení první instance napadený rozsudek nebyl přezkoumatelný. O příčinné souvislosti mezi předchozím kasačním usnesením odvolacího soudu a následným (vůči žalobě zamítavým) rozsudkem první instance tedy dost dobře nelze hovořit (srov. např. Komentář Bureše, Drápala a Mazance, vyd. C. H. Beck, k § 237 o. s. ř.).

Za tohoto procesního stavu připadala v úvahu pouze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé. Jen z tohoto zorného úhlu bylo podání žalobce posouzeno.

Nejvyšší soud již vícekrát judikoval, že výchozím předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je náležité vymezení právní otázky, které dovolatel přičítá zásadní právní význam, v textu dovolání (srov. např. rozsudek ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1995/2003, nebo usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004, č. 132). Také Ústavní soud vychází z toho, že otázka zásadního právního významu má být dovolatelem odpovídající formou předložena a označena (nález ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 29, č. 23).

Dovolatel však právní otázku zásadního významu náležitým způsobem nevymezil. Namísto toho zaměnil mimořádný dovolací přezkum napadeného rozsudku s jím požadovanou úplnou revizí tohoto rozhodnutí, včetně celé řady procesních aspektů. Účel právní úpravy dovolání však takový není. Zejména při přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je rozsah dovolání limitován právě a jen pro rozhodnutí určující právní otázkou event. otázkami. Navíc zde v zásadě nelze vznášet procesní námitky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, publikované v Právních rozhledech č. 12/2005, podle něhož a to je běžně judikováno tu nepřichází v úvahu dovolací důvod, spočívající ve vadách řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Vychází-li dovolací soud z textu dovolání, pak z hlediska případného uvedení pro věc určujících právních otázek přicházejí v úvahu pouze body II. a IV. dovolání. V těchto bodech je ovšem poukázáno na celou řadu tvrzených pochybení obou nižších instancí bez toho, že by bylo možné jednoznačně vyabstrahovat potřebnou právní otázku.

Měl-li snad dovolatel na mysli právní otázku ke kontradikci či neexistenci judikatury vyšších soudů (§ 237 odst. 3 ab initio o. s. ř.), pak to v textu, snad s výjimkou bodu 5 na str. 4 dole a následující pasáže (k tomu však níže), náležitým způsobem nevyjádřil. Pokud jde o podstatu jeho argumentace, která by mohla přicházet v úvahu v relaci k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (posledně citované ustanovení o. s. ř. in fine), pak jde zřejmě o to, že dovolatel namítá existenci nájemního vztahu na základě konkludentně uzavřené nájemní smlouvy k bytu, z čehož by vyplývala kontraktační povinnost bytového družstva podle § 23 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Kromě své vázanosti skutkovým základem věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi a z něj závěr o konkludentně vzniklém nájemním vztahu nelze dovodit tu dovolací soud poukazuje na podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 5, 6), vedoucí k závěru, že pro neexistenci souhlasného projevu vůle bytového družstva nájemní smlouva konkludentně nevznikla.

Za stavu, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto (postupně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 20 C 534/95, Městského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 266/96, a poté i usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Cdon 416/97) o žalobě Bytového družstva B., P. proti nynějšímu žalobci tak, že je povinen předmětný byt vyklidit, nelze než i z tohoto pohledu konstatovat, že žádaný postup pronajímatele domu podle § 23 zákona č. 72/1994 Sb. zde postrádá oporu, kterou je existence nájemního vztahu k bytu.

Zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy nebyl podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. shledán a dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Výrok o odmítnutí dovolání se vztahuje i na dovoláním napadené výroky IV. a VI. rozsudku odvolacího soudu, nebo tyto jsou vůči meritornímu výroku III. ve vztahu akcesority.

Ač by žalovaná protistrana měla v intencích § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání, žádné takové náklady jí nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. července 2005

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.

předseda senátu