28 Cdo 4295/2013
Datum rozhodnutí: 27.03.2014
Dotčené předpisy: § 50d odst. 1 a odst. 4, § 46b písm. a),b),e) až j) předpisu č. 99/1963Sb.



28 Cdo 4295/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně PaedDr. O. Č. , P., zastoupené JUDr. Martou Černou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti žalovanému J. K. , P., zastoupenému Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 30, o zaplacení částky 235.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 330/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2013, č. j. 13 Co 416/2013 38, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně svým usnesením ze dne 31. července 2013, č. j. 31 C 330/2010 104, zamítl návrh žalovaného na neúčinnost doručení předvolání k ústnímu jednání konanému dne 17. 5. 2011. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 50d odst. 1 a 4 o. s. ř. s tím, že důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení nemůže být žalovaným namítaná skutečnost, že se na adrese svého úředně evidovaného trvalého pobytu nezdržoval.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zdůraznil, že adresou pro doručování se v § 50d odst. 4 o. s. ř. rozumí jak, adresa, kterou adresát uvedl ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu jako adresu místa v ČR, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, tak i adresa, nebyla-li stanovena výše zmíněným způsobem, určená podle hledisek uvedených v § 46b písm. a), b), a e) až j) o. s. ř., tedy v případě žalovaného adresa evidovaná v rozhodném období v informačním systému evidence obyvatel. Dále odvolací soud uvedl, že právní úprava doručování účinná od 1. 7. 2009 vychází z toho, že pro doručování není významné, kde se adresát skutečně zdržuje a že ten je povinen zajistit si přijímání listin na adrese pro doručování bez ohledu na to, kde se skutečně zdržuje. Omluvitelným důvodem pro neseznámení se s doručovanou listinou tedy dle odvolacího soudu nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje. Na základě výše uvedeného tedy odvolací soud dovodil, že zde nejsou dány důvody pro vyslovení neúčinnosti doručení předvolání k ústnímu jednání.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. § 237 o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ust. § 241a odst. 1 o. s. ř., které spatřuje v nesprávném posouzení otázek týkajících se aplikace § 50d odst. 4 o. s. ř. a otázky povinnosti zanechat adresátovi výzvu dle § 49 odst. 2 o. s. ř..
V dovolání předně namítal okolnosti, za nichž se náhle bez vlastního zavinění ocitl v situaci bez reálného trvalého bydliště. Poukazoval na to, že do dané situace dostal jednáním své bývalé partnerky, která ho ze společné domácnosti vyhodila na ulici , přičemž v penzionu, kde si opatřil ubytování, mu nebylo umožněno uvedení adresy penzionu jako adresy odvolatelova trvalého pobytu. Dle odvolatele tedy okolnosti případu vylučovaly správnost úvah odvolacího soudu, případně soudu prvního stupně.
Namítal dále, že v řízení nebyl prokázán postup ve smyslu § 49 odst. 2 o. s. ř., neboť nebylo zjištěno, že by mu výzva byla uložena na adresy ohlašovny Úřadu Městské části Praha 13.
Dovolatel proto navrhl zrušení usnesení odvolacího soudu nebo jeho změnu tak, že se vyslovuje požadovaná neúčinnost popsaného doručení.
Žalobkyně ve svém vyjádření namítala nepřípustnost dovolání, ježto z něj neplyne formulace žádné právní problematiky, která by v posouzení věci odvolacím soudem mohla být považována za nesprávný výklad práva.
K námitkám dovolatele o absenci jeho zavinění na vzniklé situaci, poukázala na zjištění patrná ze spisu 17 C 1556/2003, kdy 6. 4. 2009 byl exekutorskou kanceláří vyzván k vyklizení bytu a tento byl exekutorským úřadem otevřen až dne 14. 9. 2010. Byt byl zcela prázdný a zdevastovaný. Žalovaný byt opustil sám, věděl tedy, že je jeho povinností uvést údaje o trvalém pobytu do souladu se skutečností, ale neučinil tak. Přitom věc nemusel řešit bezodkladně, ježto od roku 2007 věděl, že se z bytu musí vstěhovat a učinil tak roku 2010. Měl tedy tři roky na vyřešení svého bydlení a přihlášení se k trvalému bytu, zejména když v té době byl i vlastníkem bytu v K.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, které se na tuto věc vztahuje.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Předně je třeba konstatovat, že i za novely o. s. ř. účinné po 1. 1. 2013 vymykají se z dovolacího přezkumu otázky skutkové povahy, na nichž dovolatel zakládá svou argumentaci v dovolání. Je tomu tak proto, že skutková zjištění odvolacího soudu dovoláním úspěšně zpochybnit nelze, lze-li dovolání podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci; srov. § 241a odst. 1 o. s. ř..
Pokud jde o tvrzení dovolatele o nesprávnosti právního posouzení, tyto důvody dovolací soud neshledává. Usnesení odvolacího soudu je podrobné, přesvědčivé, vychází ze závěrů komentářové literatury, která je sdílena konstantně i v judikatuře dovolacího soudu. Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od právního posouzení, jak bylo vyjádřeno v dovoláním napadeném usnesení.
Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. a proto se dovolání odmítá (§ 243c odst. 1).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2014
JUDr. Josef Rakovský předseda senátu