28 Cdo 4284/2011
Datum rozhodnutí: 22.02.2012
Dotčené předpisy: § 4 odsdt. 1 a 2 předpisu č. 87/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 4284/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelek a) G. J., Ch. a b) E. J., Ch., zastoupených Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, 412 01 Litoměřice, Nerudova 22, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 16. 6. 2011, sp. zn. 12 Co 278/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 147/1992(žalobce L. K. , Ž., zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem, 400 01 Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalovaným 1. Statutárnímu městu Ústí nad Labem, IČ 0008 1531, 400 01 Ústí nad Labem, Velká hradební 2336/8 (Magistrát města Ústí nad Labem), 2. I. K., Ú., 3. Z. L., L., 4. JUDr. J. C., správci konkursní podstaty společnosti JIMA, s. r.o. (IČO 4322 7732), advokátu, 400 01 Ústí nad Labem, Hrnčířská 56/14, 5. G. J., Ch., zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, 410 01 Litoměřice, Nerudova 22, a E. J., Ch., zastoupené Ing. Ilonou Kopeckou, 403 17 Chabařovice, Haškova 670, a 6. G. J., Ch., zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, 410 01 Litoměřice, Nerudova 22, o vydání nemovitostí, t a k t o :
I. Dovolání dovolatelek s e o d m í t a j í .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13C 147/92, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem z 9. 10. 2006, č. j. 13C 147/92-369. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Statutárnímu městu Ústí nad Labem uloženo vydat žalobci dům v Ch. se stavební parcelou (o výměře 1 100 m2) v katastrálním území Ch., zapsané na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Ú.), a to do 3 dnů po právní moci rozsudku. Žalovanému Statutárnímu městu Ústí nad Labem bylo uloženo zaplatit žalobci L. K. 21.318,55 Kč na úhradu nákladů řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a ostatními žalovanými nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému Statutárnímu městu Ústí nad Labem bylo ještě uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Ústí nad Labem soudní poplatek 24.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem z 12. 7. 2010, č. j. 13C 147/92-449, bylo ještě rozhodnuto, že se žaloba žalobce L. K. o vydání domu č. v Ch. a stavební parcely (o výměře 1 100 m2) v katastrálním území Ch.zamítá vůči žalovaným I. K., Z. L., JUDr. J. C., správci konkursní podstaty JIMA, s. r.o., Ú., Ing. F. J. a G. J. Uvedeným žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce L. K. a žalovaných Z. L., G. J. a E. J. proti uvedeným rozsudkům soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 16. 6. 2011, sp. zn. 12 Co 278/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem z 9. 10. 2006, č. j. 13C 147/92-369 (ve spojení s rozsudkem téhož soudu z 12. 7. 2010, č. j. 13C 147/92-449) potvrzen ve vyhovujícím i v zamítavém výroku ve věci samé . Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným Statutárním městem Ústí nad Labem byl změněn potud, že výše nákladů řízení činí částku 20.358,- Kč; jinak byl tento výrok potvrzen. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými I. K., Z. L. a JUDr. J. C. byl potvrzen. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými E. J. a G. J. byl změněn tak, že žalobce je povinen zaplatit společně a nerozdílně žalovaným E. J. a G. J. 7.794,- Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrok o soudním poplatku byl změněn tak, že výše tohoto poplatku činí 500,- Kč; jinak byl tento výrok potvrzen. Posléze bylo uvedeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto, že se dovolání E. J. a G. J. odmítají. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu těchto nákladů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně (jakož i rozsudek jej doplňující) a tento věcně správný rozsudek ve vyhovujícím i zamítavém výroku ve věci samé potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Odvolání žalovaných Z. L., E. J. a G. J. byla odvolacím soudem odmítnuta podle ustanovení § 218 písm. b) občanského soudního řádu, a to jako odvolání, která byla podána někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, když žaloba proti nim byla soudem prvního stupně v celém rozsahu zamítnuta.
Odvolací soud konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení zemřel původně žalovaný Ing. F. J.; odvolací soud proto usnesením z 19. 4. 2011 (sp. zn. 12 Co 278/2007) rozhodl, že v řízení bude pokračováno s G. J. a E. J., které jsou dědičkami uvedeného zemřelého účastníka řízení a dědictví po něm neodmítly.
Odvolací soud poukazoval na zjištění učiněná soudem prvního stupně, z nichž rovněž vycházel, že totiž žalobce L. K. je v daném případě oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť jeho matka A. K. byla sestrou původní vlastnice nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, B. F., jejíž nemovitosti přešly do vlastnictví státu darovací smlouvou z 27. 3. 1962, uzavřenou v tísni (darující bylo 77 let, nebyla v dobrém zdravotním stavu, pobírala pouze důchod a její finanční prostředky nestačily na údržbu nemovitostí), tedy ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce vyzval v zákonné lhůtě právní předchůdce Statutárního města Ústí nad Labem k vydání nemovitostí; jelikož nedošlo k dohodě o vydání nemovitostí, domáhal se tohoto nároku žalobou u soudu. Nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, držel k 1. 4. 1991 (t. j. ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.) dosud Podnik bytového hospodářství v Ústí nad Labem, který je pak převedl na jiný subjekt. Žalovaná I. K. nabyla vlastnictví předmětných nemovitostí v dražbě v rámci malé privatizace; tímto převodem došlo k porušení povinnosti stanovené v § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., obsahujícím zákaz pro povinnou osobu převést věc do vlastnictví jiného, a to v celé době do vydání věci oprávněné osobě podle uvedeného zákona. Vzhledem k těmto důvodům odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím i zamítavém výroku správným ve vztahu k žalovanému Statutárnímu městu Ústí nad Labem a potvrdil tento rozsudek podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.
Pokud šlo o žalované I. K., Z. L., JUDr. J. C., správce konkurzní podstaty společnosti JIMA, s. r. o., v Ústí nad Labem, G. J., Ing. F. J. (za něhož po jeho úmrtí bylo jednáno s jeho dědičkami E. J. a G. J.), shledal odvolací soud, že tito žalovaní jsou jen postupníky, kteří nabyli předmětné nemovitosti smlouvami uzavřenými mezi I. K. a JIMOU, s. r. o., ze dne 1. 4. 1993, mezi JIMOU, s. r. o., a Z. L. ze 16. 1. 1995 a mezi Z. L. a manželi J. z 11. 11. 1996; odvolací soud byl toho názoru,že uvedení žalovaní nemají v tomto sporu postavení povinných osob, když nejsou nositeli hmotného práva v tomto právním vztahu; žalobě o uložení povinnosti těmto žalovaným nebylo tedy soudem prvního stupně důvodně vyhověno, když uváděné kupní smlouvy o nabytí nemovitostí byly ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. neplatné.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a podle vyhlášky č. 270/1990 Sb. (ve znění vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 občanského soudního řádu podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
O soudním poplatku bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 11 odst. 2 a § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalované G. J. a E. J., dne 1. 8. 2011 a dovolání těchto žalovaných bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne 27. 9. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 16. 6. 2011, sp. zn. 12 Co 278/2007, i doplňující rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem z 12. 7. 2010, č. j. 13 C 147/92-449, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelky mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod uplatňovaly, že rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, vydaná v této právní věci,spočívají na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatelky namítaly, že soudy obou stupňů tu nesprávně rozhodly, že povinnost vydat nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, stíhá Statutární město Ú. V této právní věci byl jako žalovaný označen Podnik bytového hospodářství v Ú. a později Správa domovního fondu Ú. (v likvidaci). Ve skutečnosti byl v rozhodné době držitelem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, státní podnik P. Ústí nad Labem, který měl v domě v Ch. prodejnu pečiva. Při prodeji nemovitostí v dražbě v roce 1991 bylo v dražebním protokole uvedeno, že nemovitosti prodává státní podnik Potraviny Ústí nad Labem. Také již v darovacím prohlášení B. F. z 27. 3. 1962 bylo uvedeno, že v přízemí nemovitosti v Ch. je prodejna podniku P. Dovolatelky proto namítaly, že žalobce L. K. adresoval svou výzvu k vydání nemovitostí z 31. 5. 1991 nesprávnému subjektu, když jako povinné osobě ji poslal Podniku bytového hospodářství Ústí nad Labem.
Dovolatelky dále namítaly, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly už v roce 1991 prodány I. K., která tyto nemovitosti nabyla v dobré víře. Dovolatelky mají za to, že nemovitosti pak byly prodávány dalším fyzickým a právnickým osobám, když v katastru nemovitostí nebyla vyznačena poznámka, že nemovitosti jsou zatíženy restitucí. Poslední zápis vlastnického práva v katastru byl ohledně předmětných nemovitostí pouze na obec Ch.. Podle názoru dovolatelek poslední vlastníci těchto nemovitostí, kteří je nabyli v dobré víře, t. j. F. a G. J. při užívání předmětných nemovitostí je zhodnotili. V současné době jsou tyto nemovitosti zatíženy nájemními smlouvami, a to jak nájemními smlouvami uzavřenými na dobu neurčitou, tak nájemními smlouvami o nájmu nebytových prostor.
Podle názoru dovolatelek soudy v této právní věci nesprávně hodnotily stav tísně při darování předmětných nemovitostí dne 27. 3. 1962 původní vlastnicí B. F., když tento stav tísně u ní nevyplývá z obsahu darovací smlouvy, ani z jiných v řízení provedených důkazů. V tomto řízení soudy také nezkoumaly dobrou víru nabyvatelů předmětných nemovitostí, ani dopady, které přinese nyní vydání nemovitostí jiné osobě. I dovolatelky by se ocitly v pozici, kdy budou bez jakékoli možnosti bydlení.
Dovolatelky tedy mají za to, že soudy obou stupňů v tomto řízení nesprávným způsobem zjistily osobu povinnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. a nezjistily úplně, zda tu restituční nárok byl uplatněn osobou oprávněnou podle § 3 téhož zákona.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání dovolatelek bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 13C 147/92 Okresního soudu v Ústí nad Labem), že by odvolací soud řešil svým rozsudkem ze 16. 6. 2011 (sp. zn. 12 Co 287/2007 Krajského soudu v Ústí nad Labem) některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem ze 16. 6. 2011 některou právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo která by měla být dovolacím soudem rozhodnuta jinak.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 4 odst. 1 a 2 a § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; tato ustanovení se jednoznačně projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně v řízení před soudy obou stupňů poukazovali.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinnými osobami podle tohoto zákona jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
(t. j. k 1. 4. 1991, srov. § 35 zákona č. 87/1991 Sb.) věc držely (výjimky co do těchto subjektů jsou uvedeny pod písm. a) a b) tohoto zákona).
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla těmito osobami převedena.
Fyzická osoba, která nenabyla vlastnictví věci od státu, není osobou povinnou k vydání věci podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (viz k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 118/252, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948
1. 1. 1990) věc přešla na stát i smlouvou o darování, uzavřenou v tísni.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jež takovým způsobem a takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je povinná osoba podle tohoto zákona povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě (§ 3 zákona č. 87/1991 Sb.) nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (t. j. od 1. 4. 1991, viz § 35 tohoto zákona) nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převádět do vlastnictví jiného, ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu. Takové právní úkony jsou neplatné.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 (na str. 120/254) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je ustanovením kogentním (donucujícím), jehož význam je ještě zdůrazněn větou, že právní úkony uzavřené v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné.
Dovolatelky ve svém dovolání z 27. 9. 2011 neuplatňovaly námitky, že by odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo podle právního předpisu, který by si soud nesprávně vyložil. Jejich námitky se týkaly nesprávného či neúplného zjištění skutečného stavu věci, nesprávného hodnocení provedených důkazů, případně toho, že rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování. K právní problematice výtek tohoto druhu, obsažených v dovoláních, bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudem svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Vzhledem k uvedeným právním ustanovením předpisů i vzhledem k citovaným závěrům z uveřejněné soudní judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatelek byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 6. 2011 (sp. zn. 12 Co 278/2007 Krajského soudu v Ústí nad Labem) neřešil žádnou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. U dovolání dovolatelek nebylo možné shledat ani přípustnost dovolání podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a dalším účastníkům tohoto řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu