28 Cdo 4281/2009
Datum rozhodnutí: 31.03.2010
Dotčené předpisy: § 2 předpisu č. 172/1991Sb., § 347 odst. 6 předpisu č. 104/1964Sb., § 14 odst. 1 písm. a) předpisu č. 156/1975Sb.




28 Cdo 4281/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Hlavního města Prahy , zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalované International business group, spol. s r. o. , IČ: 62414399, se sídlem v Praze 5, Jánského 2422, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 12, Nad Belárií 510/3, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 275/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2008, č. j. 23 Co 484/2008 100, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 5.300,- Kč, k rukám JUDr. Jiřího Jaroše, advokáta, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby bylo určeno jeho vlastnické právo k nemovitostem (pozemkům) blíže identifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (dále jen předmětné pozemky ). Odvolací soud taktéž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalobce se domáhal výše uvedeného určení s tvrzením, že podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. předmětné pozemky vlastnil ke dni 31. 12. 1949 a současně tyto byly ke dni účinnosti uvedeného zákona ve vlastnictví státu. Předmětné pozemky měly být dle tvrzení žalobce ke dni 24. 6. 1977 ve vlastnictví státu s právem hospodaření ONV v Praze 5 a s účinky ke dni 1. 7. 1977 převedeny do národní správy Motorlet, n. p., a to hospodářskou smlouvou ze dne 24. 6. 1977, č. j. Fin 3-SM1210/77. Tato smlouva je však podle žalobce neúčinná, neboť z ní nevyplývá, že by byla uzavřena na základě rozhodnutí nadřízených orgánů a při splnění podmínky schválení těmito orgány.

Soud prvního stupně postupoval zcela správně, když žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobcem použitá skutková tvrzení o neplatnosti namítaných právních úkonů jsou prakticky shodná se skutkovými tvrzeními, jež byla předmětem sporu mezi žalovaným a Petrem Boubínem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 28 C 385/2003 . V tomto řízení rozhodoval i Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2757/2005. V projednávané věci jde o pozemky, jejichž režim a jednotlivé právní úkony od roku 1949 doposud byly společné, přičemž skutková tvrzení a námitky účastníků jsou téměř totožná s dříve vedeným řízením. Soud prvního stupně tedy postupoval zcela správně, když z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení přihlédl při posouzení skutkových tvrzení zjištěných v projednávané věci k právním závěrům učiněným v dříve vedeném a pravomocně skončeném soudním řízení. Procesní neúspěch žalobce je dán tím, že netvrdil, a tedy ani neprokázal, nic právně významného, co by mohlo být důvodem pro odlišný závěr soudu od již pravomocně vyřešené právní věci. Jelikož skutečnosti sporné mezi účastníky vyžadovaly ryze právní posouzení věci, nebylo pro žalobce překvapivé, že se soud prvního stupně zaměřil pouze na právní posouzení předmětu sporu. Žalobcem namítané právní úkony, tedy hospodářská smlouva ze dne 24. 6. 1977 a převod majetku z Motorlet, n. p. do majetku Aero, a. s., proběhly v té době obvyklým a běžně používaným úředním postupem. Žalobce svá skutková tvrzení o neobvyklosti takového postupu neprokázal.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, v němž rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu . Dovolání má za přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud v rozporu s tehdy platnou právní úpravou posoudil platnost a účinnost převodu předmětných pozemků hospodářskou smlouvou ze dne 24. 6. 1977 na Motorlet, n. p. i to, zda došlo ke vložení těchto pozemků na další právnické osoby. Dovolatel považuje řízení před oběma soudy za chybné i z procesního hlediska. Dovolatel nebyl účastníkem zmíněného předchozího soudního řízení, v němž bylo zkoumáno vlastnické právo pouze jako otázka předběžná, a nebyl mu tak znám průběh tohoto řízení ani všechny důkazy, které byly v tomto řízení provedeny a které se týkají sporovaného vlastnického práva. Žalovaná ke svým tvrzením žádné důkazy nenavrhla a jen odkázala na již proběhlé soudní řízení. Závažné též je, že v souzené věci byl proveden výslech svědka Z. H., jenž v předchozím soudním řízení proveden nebyl, přestože jeho provedení bylo navrženo. Překvapivý byl právní závěr soudu prvního stupně, že souhlas nadřízeného orgánu nebyl vůbec zapotřebí. V tomto směru nebylo žalobci ani poskytnuto náležité poučení. Soudy nebyly provedeny některé důkazy navržené dovolatelem, což je v rozporu s § 120 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí s tím, že co do vztahu k hospodářské smlouvě ze dne 24. 6. 1977 by nic významného netvrdil, a tedy neprokázal. Poukazuje na výslech svědka H., z něhož zcela jednoznačně vyplývá, že souhlas ze strany nadřízeného orgánu nebyl dán, neboť ten nebyl o smlouvě ani informován. Odvolací soud nesprávně právně posoudil vlastnictví pozemků státem ke dni 24. 5. 1991 jako jednu z podmínek uvedených v § 2 zákona č. 172/1991 Sb., což vyplývá z toho, že nesprávně posoudil platnost a účinnost zmiňované hospodářské smlouvy. Jestliže soudy dospěly k tomu, že podmínka schválení hospodářské smlouvy zde nebyla jedná se o překvapivé rozhodnutí pro žalobce, který nemohl žádným způsobem na tento názor reagovat, a neměl tedy možnost navrhnout důkazy k prokázání, že zde podmínka schválení hospodářské smlouvy měla být. Soudy se vůbec nezabývaly tím, zda byl dán souhlas k uzavření hospodářské smlouvy ze strany nadřízených orgánů druhého subjektu, a sice Národního výboru hlavního města Prahy. Absence tohoto souhlasu se podařila dovolateli prokázat. Dovolatel dále obsáhle zpochybňuje převody a vklady předmětného nemovitého majetku do dalších společností (Aero, koncern československého leteckého průmyslu, resp. Aero, a. s., dnes AERO HOLDING a. s. v likvidaci), a to z tohoto důvodu, že rozhodnutími příslušných ústředních státních orgánů nebylo specifikováno, které konkrétní nemovitosti přešly na tyto právní nástupce a tyto nemovitosti nebyly nikde evidovány. K prokázání těchto skutečností dovolatel nabídl též důkazy, která však soud prvního stupně odmítl provést. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že v ustanovení § 347 odst. 6 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, je odkázáno na prováděcí předpis, jímž byla vyhláška ministerstva financí č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. V § 14 odst. 1 písm. a) této vyhlášky se stanoví, že k účinnosti hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku není třeba schválení nadřízeného orgánu, ledaže to stanoví u hospodářských organizací ..statut výrobní hospodářské jednotky. Svědek Z. H. pak zcela jednoznačně potvrdil, že mu statut Výrobně hospodářské jednotky předložit smlouvu ke schválení neukládal. Jelikož v souzené věci není řešena otázka zásadního právního významu, navrhuje žalovaná, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné zamítl .

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud neshledal naplnění výše uvedených podmínek, a proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Namítá-li dovolatel, že soudy vycházely ze závěrů formulovaných v jiném soudním řízení (vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 385/2003), jehož dovolatel nebyl účastníkem, je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně vycházel především z právních názorů uvedených v rozhodnutích soudů v předchozím řízení (tedy soudu prvního stupně, soudu odvolacího a soudu dovolacího). Takový postup nelze považovat za příčící se procesně právním pravidlům, neboť právní posouzení věci je výhradně úkolem soudu ( iura novit curia ) a jestliže soud vychází z právních závěrů vyvozených v jiných soudních rozhodnutích, je třeba to chápat jako kladení důrazu na jednotnost rozhodování obecných soudů (což soud podpořil tím, že citoval právní závěry Nejvyššího soudu, jakožto vrcholného soudního orgánu povolaného ke sjednocování judikatury obecných soudů). Nadto, účastníci byli se všemi třemi rozhodnutími vydanými v již pravomocně skončené věci seznámeni při jednání před soudem prvního stupně dne 14. 8. 2007 (viz. č. l. 49).

Soud prvního stupně taktéž odkazoval na zjištění učiněná v předchozím soudním řízení, avšak to opět jen ve vztahu k obsahu rozsudku soudu prvního stupně, č. j. 28 C 385/2003-118, s jehož obsahem se měl dovolatel možnost seznámit. Navíc konkrétní skutková zjištění, která byla ze strany soudu prvního stupně podpořena i odkazem na zjištění učiněná v předchozím soudním řízení, se týkala takových okolností případu, které dovolatel nezpochybňoval a ve vztahu k nimž nic jiného netvrdil (viz str. 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně). Jinak soud prvního stupně prováděl i jiné relevantní důkazy tak, jak je dovolatel předkládal, a to nejrůznějšími listinami a výslechem svědka H. Nelze tedy dovodit, že by tímto postupem soudu prvního stupně nebyly respektovány procesně právní předpisy či že by dovolatel utrpěl na svých subjektivních procesních právech.

Konečně bylo na dovolateli, aby tvrdil a prokazoval ve smyslu § 101 odst. 1 o. s. ř. všechny skutečnosti nezbytné pro posouzení důvodnosti svého žalobního požadavku, tedy zejména, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti směřující k právnímu závěru, že v daném případě byly naplněny podmínky upravené v § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Dovolatel v tomto smyslu upínal téměř veškerou svou procesní aktivitu ke zpochybnění platnosti hospodářské smlouvy ze dne 24. 6. 1977, na jejímž základě měla být převedena správa národního majetku (jejímž předmětem byly dotčené pozemky) z ONV v Praze 5 na Motorlet, n. p. Soudy však v tomto ohledu uzavřely, že dovolatel netvrdil, a tím méně prokazoval, skutečnosti, které by vedly k závěru, že tento právní úkon nesplňoval podmínky platnosti ve smyslu tehdy platných a účinných právních předpisů.

Z hlediska právního posouzení je rozsudek odvolacího soudu založen na právním závěru, že pokud není dán důvod k pochybnostem, že se právní úkony činěné v minulosti děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. úředním postupem, je prokázání opaku na té straně, která jej tvrdí (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/2005, dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Bylo tedy na dovolateli, aby ve smyslu shora uvedeného tvrdil a prokazoval neobvyklost či nepravidelnost takového postupu, avšak to se mu podle odůvodnění soudu prvního stupně i soudu odvolacího nepodařilo.

Dovolateli se nepodařilo prokázat skutečnost, že v daném konkrétním případě bylo třeba souhlasu nadřízených orgánů účastníků dotčené hospodářské smlouvy či že absence tohoto souhlasu se zásadním způsobem vymykala tehdejším postupům při převodu správy národního majetku. K tomu dovolací soud podotýká, že nejen v daném případě, ale i v leckterých jiných a obdobných, je namístě uzavřít, že mnohé právní úkony činěné v době totalitního režimu nejenže nevyhovovaly formálním požadavkům i tehdejším právním řádem na ně kladeným, ale dokonce jimi bylo pácháno bezpráví, které ani tehdejší právní řád z hlediska právně pozitivního netoleroval. I zde zpochybňovaný právní úkon byl učiněn před mnoha lety v době, kdy se různé společenské a právní vztahy odehrávaly za zcela jiných okolností a pravidel a kdy důraz na respekt k právu a na dodržování formálních náležitostí právních úkonů nepředstavoval zásadní společenskou hodnotu. Ani z pohledu současného soudce demokratického a právního státu by nemělo být takové jednání sice přípustné, avšak na zřeteli je nutno mít i principy současného právního řádu, mezi něž náleží i zachování právní jistoty účastníků právních vztahů. Tento princip by mohl být narušen tehdy, jestliže by po několika desetiletích byly různé právní úkony v oblasti majetkových převodů shledány neplatnými, a to jen pro jejich případné formální nedostatky, které v době jejich uskutečnění byly spíše pravidlem a ve skutečnosti nikomu nevadily .

Právní závěr soudu, že ani z hlediska tehdejšího právního řádu nebyl souhlas nadřízeného orgánu s dotčenou smlouvou vyžadován (a to podle vyhlášky ministerstva financí č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, § 14 odst. 1 písm. a/) je zřejmě přiléhavý. Nicméně dovolatelova námitka o absenci poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. by mohla být oprávněná, neboť se mohl při znalosti tohoto právního názoru soudu pokusit tvrdit a prokázat, že statut výrobní hospodářské jednotky potřebu schválení hospodářské smlouvy stanovil. Dovolací soud nicméně má s ohledem na shora uvedené závěry za to, že ani případné dokázání uvedené skutečnosti by dovalateli nepomohlo k úspěšnosti v daném sporu, a proto by zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem nemělo žádný důsledek pro výsledek sporu.

Jen okrajově je snad možno toliko poukázat na závěry soudů z předchozího soudního řízení, v němž byla posuzována účinnost totožné hospodářské smlouvy, totiž že pochybnosti o neúčinnosti této smlouvy z ničeho nevyplývají (viz zejména rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2005, č. j. 25 Co 54/2005-150), ačkoliv z nich nelze v současném řízení vycházet jako z nezpochybnitelně zjištěných skutečností, neboť by tím bylo porušeno právo účastníků současného sporu na spravedlivý proces.

Dovolací soud pokládá za adekvátní i způsob vyhodnocení rozhodnutí ministra strojírenství a elektrotechniky ČR č. 73/1990, jímž byl zrušen Aero, koncern československého leteckého průmyslu jako celek (tedy včetně jeho organizační jednotky Motorlet, n. p.) a veškerý majetek tohoto subjektu vložil do nově zakládané společnosti Aero a. s. Interpretace tohoto úkonu, jak byla provedená soudy obou stupňů, není zřejmě nepřiměřená a jako taková nemůže být podkladem pro připuštění dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolací soud tedy neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.

Žalované v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. čl. II.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. čl. II), celkem tedy ve výši 5.300,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 31. března 2010 JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu