28 Cdo 4270/2007
Datum rozhodnutí: 30.11.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4270/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně: Základní organizace ČSZ B., zastoupená advokátem, proti žalované: Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 7 C 239/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, č. j. 20 Co 105/2007-40, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno její vlastnictví k pozemkům identifikovaným v petitu návrhu. Svůj návrh odůvodnila tím, že ji na základě hospodářské smlouvy ze dne 29. 11. 1973 svědčilo právo trvalého užívání, které se na základě ustanovení § 879c obč. zák., jehož podmínky byly naplněny, změnilo v právo vlastnické. Ačkoli posledně uvedené ustanovení bylo zrušeno částí II. zákona č. 229/2001 Sb., Ústavní soud nálezem z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, uveřejněný ve Sb. n. a u., sv. 32, č. 35, a pod č. 278/2004 Sb., uvedenou část zrušil ke dni 31. 12. 2004 a deklaroval, že zrušením derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. se obnovuje vztah založený ustanoveními § 879c až 879e obč. zák.


Okresní soud Praha západ jako soud prvního stupně rozsudkem z 17. 8. 2006, čj. 7 C 239/2005-20, žalobě vyhověl. V odůvodnění rozhodnutí dospěl k závěru o splnění podmínky naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem a odkázal na citovaný nález Ústavního soudu, kde se uvádí, že zrušení ustanovení § 879c až § 879e obč. zák. bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou o lidských právech a svobodách, jíž je Česká republika vázána , a to z důvodu zásahu do legitimního očekávání a založení bezdůvodné nerovnosti mezi skupinami subjektů. Následně soud vycházel z rehabilitovaných ustanovení § 879c až § 879e obč. zák. a dospěl k závěru, že žalobkyně jejich hypotézu naplnila, neboť jí bylo zřízeno právo trvalého užívání k prvnímu předmětnému pozemku, zastavěnému budovou v jejím vlastnictví, s tím, že druhý předmětný pozemek měl charakter pozemku navazujícího; dále dovodil, že žalobkyně také požádala o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické a že došlo k uplynutí jednoroční lhůty od účinnosti zákona.


K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, č. j. 20 Co 105/2007-40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal na citovaný nález Ústavního soudu a k otázce vázanosti obecného soudu nálezem Ústavního soudu citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. (Konkrétně odvolací soud citoval redakční právní věty, uveřejněné v: Právní rozhledy, roč. 2007, sv. 1, str. 31.)


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání opírala o zásadní právní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.) napadeného rozsudku, který spatřovala v posouzení použitelnosti § 879c až 879e obč. zák. v návaznosti na citovaný nález Ústavního soudu a část čtvrtou zákona č. 229/2001 Sb., kde se v Čl. IV odst. 1 uvádí: Dosavadní vztahy trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku, které se nezměnily na výpůjčku podle § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mění na výpůjčku na dobu určitou v trvání do 1. ledna 2007 včetně. Zejména namítala, že citovaný nález Ústavního soudu nevedl k oživení původně zrušených ustanovení § 879c až 879e obč. zák. a že citovaný nález Ústavního soudu nezrušil část čtvrtou zákona č. 229/2001 Sb., na jejímž základě se vztahy trvalého užívání změnily k 30. 6. 2001 na výpůjčku na dobu určitou. V této souvislosti dovozovala, že od toho dne již žalobce neměl pozemek v trvalém užívání, což současně vylučovalo aplikaci § 879c obč. zák., i kdyby snad toto ustanovení bylo obživlo . Uvedené závěry dle žalované podporuje i § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu (jeho části) zůstávají nedotčeny. Dále uvedla, že institut někdejšího trvalého užívání neměl takový právní charakter, aby bylo možné legitimně očekávat jeho přeměnu na vlastnické právo. Konečně namítala, že naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem byl vyloučen ustanovením § 60c zákona č. 219/2000 Sb., který vypůjčitelům garantoval úplatné převody vybraných pozemků za obecně výhodnější ceny na úrovni roku 1991.


Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.


Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Dále se odvolací soud zabýval přípustností dovolání. Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. upravuje mechanismus filtrace nápadu, v jehož rámci se dovolací soud nejprve zabývá nikoli věcnou správností napadeného rozhodnutí, nýbrž tím, zda dovolatel ve svém dovolání vymezil otázku zásadního právního významu, na níž spočívá napadené rozhodnutí. Právní otázka má zásadní právní význam podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, nebyla-li dovolacím soudem dosud vyřešena, byla-li soudy rozhodována rozdílně (přičemž v obou uvedených případech musí její řešení nést potenciál ovlivnit rozhodování soudů do budoucna) nebo byla-li vyřešena v rozporu s hmotným právem.


K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu dovolacích námitek však dovolací soud nedospěl, neboť neshledal důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, s níž odvolací soud postupoval v souladu. (Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005; z 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; z 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; z 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; a z 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007). Výslovně dovolací soud cituje z rozhodnutí z 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006: vznikl-li potenciální žalobcův nárok na transformaci na vlastnictví dnem účinnosti § 879c o. z. (1. 7. 2000) a žalobce uplatnil v intencích odst. 4 § 879c svůj nárok cestou žádosti státu dnem 19. 8. 2000, pak právní účinky svázané se vznikem nároku zůstaly zachovány a jednoroční transformační lhůta, založená v odst. 1 § 879c o. z., doběhla pro tento nárok bez ohledu na vydání kontroverzního zákona č. 229/2001 Sb. s jeho zrušenou druhou či dosud platnou čtvrtou částí. To tím spíše, že konec běhu této lhůty (1. 7. 2001) a datum účinnosti zákona č. 229/2001 Sb. (30. 6. 2001) spadají časově takřka v jedno. a z rozhodnutí z 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007: Nejvyšší soud se ve své judikatuře dlouhodobě přiklání k ústavně konformnímu výkladu účinků nálezu č. 278/2004 Sb., z něhož vyplývá, že v řízení o kontrole norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat (viz nález ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, vyhlášený pod č. 95/2002 Sb. a uveřejněný ve Sbírce pod č. 14, sv. 25). Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho vyřazení z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou ožívání předpisu již dříve zrušeného. V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. Zrušením části druhé čl. II zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil stav založený ustanoveními § 879c až § 879e obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459 a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31; dále např. usnesení ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2316/2006, a ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006). V rozsudku ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, Nejvyšší soud konstatoval, že imanentním požadavkem interpretace právní úpravy je upřednostnění jejího účelu a smyslu v případě rozporu s gramatickým zněním zákona; je-li pak k dispozici více výkladů, přednost dostává interpretace ústavně konformní ... ve světle těchto požadavků je nezbytné dát přednost obnovenému znění § 879c obč. zák. před nezrušeným článkem IV bodem 1 čtvrté části zákona č. 229/2001 Sb., jenž z hlediska legitimního očekávání žalobce nemůže obstát. Žalobcův nárok na přeměnu trvalého užívání na vlastnictví pozemku, vzniklý za účinnosti § 879c obč. zák. ještě před protiústavním zásahem prostřednictvím zákona č. 229/2001 Sb., bude posuzován (při neexistenci relevantních intertemporálních ustanovení v zákoně č. 229/2001 Sb.) za pomoci extenzivního, resp. překlenujícího výkladu nepravé zpětné účinnost pozdějšího předpisu (zákona č. 229/2001 Sb.).


Z uvedeného plyne, že dovolací námitky představují pouhou polemiku s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, kterým byla konstatována obnova stavu založeného ustanoveními § 879c až § 879e obč. zák., a shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, a proto napadený rozsudek odvolacího soudu není možno hodnotit jako rozhodnutí mající zásadní právní význam. Z uvedeného důvodu bylo dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobkyni, přes její úspěch v dovolacím řízení, prokazatelné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 30. listopadu 2007


JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.


předsedkyně senátu